Jana Beňová je významná slovenská autorka, jejíž díla se vyznačují osobitým stylem a hlubokým vhledem do lidské psychiky. Její próza často zkoumá témata identity, paměti a mezilidských vztahů s jedinečnou kombinací introspekce a ironie. Autorka mistrně pracuje s jazykem, vytváří působivé obrazy a napětí, které čtenáře vtáhnou do složitého světa jejích postav. Díky své schopnosti zachytit nuance moderního života a hledání smyslu si získala uznání jako jeden z nejdůležitějších hlasů současné slovenské literatury.
Zbierka básní ako cestopis 1974 - 1995 Zbierka básní, ktorú si mladá autorka sama ilustrovala, na obálke použitá kresba Carol Flaherty. KEĎ SA ROZPRÁVAJÚ PRÍBEHY O NEVERE DAJÚ SA VRAVIEŤ DVOMA SPôSOBMI O ZRADE ALEBO O LÁSKE CESTOPIS LONOCHOD JE TÝM KRAJŠÍM PRÍBEHOM NEVERY
Těžištěm prózy mladé slovenské autorky je bratislavská Petržalka. Monstrózní sídliště není jen místem děje či metaforou prostoru, ve kterém se téměř nedá orientovat, je přímo jedním z hlavních aktérů: navzdory vší anonymitě a odosobnění žije naplno konkrétními situacemi, specifickou atmosférou a hlasy svých obyvatel. Polyfonní směsici bezejmenných hlasů suverénně vévodí hlas vypravěčky Elzy, průvodkyně labyrintem sídlištní každodennosti, stejně jako krajinou vlastního nitra. Vypráví se o vztazích dvou párů mladých lidí, o jejich zážitcích, myšlenkách, lásce a snech. Jana Beňová (1974) žije v Bratislavě. Vystudovala dramaturgii na VŠMU, je autorkou několika básnických i prozaických sbírek, několik let pracovala v deníku SME jako Jana Parkrová.
Flanér je na okraji spoločnosti, zato ju pozorne vníma a pozoruje. Je psom svojej doby. A ako taký veľmi dobre pozná jej vône a pachy. Nič neprodukuje. Nič, čo by sa rátalo. Flanér sa pohybuje mestom tak, ako tulák lesom.V košeli flanéra strávila Jana Beňová dva roky túlaním sa po bratislavských uliciach. Kniha je výsledkom jej pozorovaní, zážitkov a rozhovorov s ľuďmi z ulice. Z predhovoru autorky: Bratislavským flanérom (a teraz mi napadá, že tým pravým slovenským ekvivalentom bude asi flákač) som už tridsaťpäť rokov. Preto som jednej bratislavskej ulici nevenovala aktuálne viac ako tri mesiace. Pozorovala som, čo sa tam odohráva, čo je na ulici zaujímavé, čo ju charakterizuje, odlišuje od iných ulíc, aké prípadné kauzy sú s ňou spojené, čo je najzaujímavejšie v jej minulosti, aká je v noci a čo ju, možno, čaká v budúcnosti. V rámci svojich prechádzok som hovorila s ľuďmi, ktorí tu žijú a pracujú, a tými, ktorí tadiaľto prechádzajú. S ľuďmi z ulice. Niektorí novinári idú na zaujímavé miesta, pobudnú tam týždeň-dva a napíšu reportáž. Ja som strávila len pár mesiacov vytrvalým túlaním sa po jednej z ulíc svojho mesta.
V novele Parker (Ľúbostný román), kde sa prozaický text prelína s lyrickým. Beňová v próze neuniká do seba – ako niektorí jej súčasníci – ale pokračuje v tendencii, ktorú si zvolila v básňach. Vzniká tak epika postavená na reálnej zážitkovosti. Napriek tomu ťažko hovoriť o „silnom príbehu“. Znova ide skôr o koláž jednotlivých momentov zo vzťahu chlapca Parkera a dievčaťa Heidy (Heidy je zároveň dominantnou rozprávačkou v prvej osobe). Heidy však často prechádza do rôznych rodov – ženského, keď hovorí o sebe, do mužského, keď rozpráva o „vážnych veciach“, do stredného, keď je „to dievča toho muža“.
Sprievodca paralelnou históriou mesta Prešov.
Janu Beňovú ako spisovateľku asi netreba pridlho predstavovať. Tak len stručne na osvieženie pamäti: Svetloplachý, Lonochod a Nehota, Parker (Ľúbostný román), Dvanásť poviedok a Ján Med, Plán odprevádzania (Café Hyena). Jana Beňová je aj novinárka, pod pseudonymom Jana Parkrová písala do denníka Sme krátke stĺpčeky na rôzne témy, zväčša aktuálne a zastávajúce jasný postoj. Mnohým z nich sa podarilo vyhnúť sa podenkovému údelu novinárskych článkov a ani po rokoch nestratili čaro, nevyprchal z nich náboj univerzálnej občianskej angažovanosti, a tak opodstatnili svoju vlastnú existenciu aj pre knižné vydanie. Beňová v ňom uvažuje o všeličom, o malých či väčších záležitostiach, ktoré, vždy sa to tam skrútne, odhaľujú náš slovenský, a najmä bratislavský, pohľad na svet. Niekedy je to veselé, niekedy smutné, niekedy taký trpký úsmev vyvolávajúce.
Zbierka básní mladej autorky s detsky naivnými obrázkami.
"Petržalka. Adventni koledar, poln čokoladic. Okence pri okencu, skupno podpalubje. Skupni prostori, skupno večglasje, ki nikoli ne zamre." Tako dogajališče v romanu Café Hyena predeljuje z evropsko literarno nagrado ovenčana slovaška avtorica Jana Beňová (1974). V demografskem jeziku je to naselje, ki se razprostira na desnem bregu Donave, ko so v t.i. panelake, stanovanjske bloke, zložene iz panelnih plošč, naselili (podeželsko) prebivalstvo s celotne Slovaške. "Papirnate" stene blokovskega naselja, ki prepuščajo najneznatnejše zvoke, kradejo človekovo potrebo po zasebnosti in ljudi unificirajo, radirajo njihovo edinstvenost in izvirnost, obenem pa postajajo prizorišče univerzalne zgodbe o iskanju individualnosti in ustrezne lege v odnosih - prijateljskih, partnerskih, ljubezenskih. In prav to so po avtoričinih besedah začetek in konec vsake njene knjige.
