Francouzský prozaik se specializuje na romány s arabskou tematikou, k čemuž ho inspirovala studia arabštiny a perštiny. Jeho díla často zkoumají vnitřní monology postav a historické události s jedinečným, plynulým stylem. Po přesídlení do Barcelony vytvořil romány, které se vyznačují ambiciózním rozsahem a hlubokým ponorem do lidské zkušenosti, propojujíce osobní reflexe s širšími historickými kontexty.
Mathias Enard ve své knize zpřítomnil omamné kouzlo orientální Konstantinopole (dnešního Istanbulu), kam 13. května 1506 dorazil slavný italský sochař Michelangelo, aby se pokusil splnit úkol, v němž předtím neuspěl jeho velký rival Leonardo da Vinci: navrhnout pro Velkého Turka –sultána Bajezida – most přes zátoku Zlatý roh. Michelangelo svým pobytem ve městě pohanů riskuje hněv mocného papeže Julia II., pro kterého vystavěl v Římě velkolepou hrobku, za niž se však papež zdráhal umělci náležitě zaplatit, přijel ze vzdoru a nyní je na pochybách, zda udělal dobře... přesto se pustí do práce, která jej pohltí stejně jako město, k jehož duši pozvolna proniká.
Franz Ritter není ve své kůži. Muzikolog specializující se na orientální vlivy v západní hudbě tráví čas o samotě ve svém vídeňském bytě a trápí ho nespavost. Celou noc vzpomíná na svou lásku k Saře, francouzské orientalistce, s níž se seznámil, když kdysi přijela do Rakouska na konferenci.
Příběh jejich vztahu se odvíjí na pozadí dějin orientalistiky a událostí soudobého Blízkého východu (íránská revoluce, arabské jaro, Islámský stát a další) i Franzových vlastních cest do Istanbulu, Damašku, Teheránu a dalších míst, kde Saru opakovaně potkává.
Kompas je příběh o složitých cestách lásky, je to ale také poučný text o tom, čím vším Východ přispěl k utváření identity a kultury Západu.
Énardův poutavý, melancholický román ve snaze zmírnit současné rozpory mezi oběma kulturami pracuje s odkazy na jejich staletí trvající dialog a vzájemné umělecké ovlivňování.
Ulice Zlodějů vypráví o asi osmnáctiletém chlapci Lachdarovi, který se narodil v marockém městě Tangeru. Poté co je načapán nahý se svou sestřenicí, je vyhozen z domova. Chvíli se potlouká po městě, až se přidá ke Sdružení za šíření myšlenek koránu, tedy islamistům, kde je už jeho kamarád Básam, s kterým sedává nad Gibraltarskou úžinou a sní o holkách, svobodě a životě v Evropě. Ve Sdružení prodává islamistické knížky, Korán apod., ale baví ho číst detektivky a klasická arabská literatura. I díky nim utíká z hrozivé reality. Na pozadí všeho probíhají demonstrace v Egyptě, Arabské jaro je v plném proudu. Jednoho dne se Lachdar s Básamem seznámí v Tangeru se dvěma španělskými studentkami. Do jedné z nich se Lachdar zamiluje a ještě víc než předtím se chce dostat do Španělska, do Barcelony, aby mohl být své lásce nablízku. Tím začíná jeho iniciační cesta. Nakonec se mu horko těžko povede (pracuje jako námořník na trajektu do Evropy, potom pomáhá v pohřební službě v Algeciras) dostat do Španělska.
Prostřednictvím všemožných profesí, kterými musí hlavní hrdina projít, aby se dostal k vytouženému cíli, sledujeme i politické a sociální okolnosti měst a zemí, v nichž se zrovna nachází. Chudoba, nesvoboda, násilí, touha po normálním životě narážející na příkazy a zákazy víry na marocké straně, deziluze, marnost, nedostatek práce a nenaplněné představy na straně evropské.
Brimming with Mathias Enard's characteristic wit and encyclopaedic brilliance,
The Annual Banquet of the Gravediggers' Guild is a riotous novel set in
western France, where the edges between past and present are constantly
dissolving against a Rabelaisian backdrop of excess.
Der Goncourt-Preisträger Mathias Enard erzählt aus der Perspektive eines Scharfschützen über den Krieg und die Realität von Kriegsgewalt – eine mutige und radikale Geschichte. Auf Konzentration kommt es an, auf Geduld und Atemkontrolle. An einem guten Tag reicht ihm ein einziger perfekter Schuss. Er ist zwanzig, der beste Scharfschütze der belagerten Stadt. Wenn er von seinem Posten auf dem Dach heruntersteigt, genießt er die Angst, die er verbreitet. Furchtlos ist nur Myrna, das Mädchen, das für seine demente Mutter sorgt – das er beschützen und besitzen will. Dies ist ein Roman über den Krieg aus der Perspektive eines Mörders, der sein Selbstwertgefühl aus der Eleganz seiner Treffer zieht. Kalt spricht der Erzähler von seinem Handwerk, dem Töten, und offenbart eine Wahrnehmung, in der die Verbindung zwischen gelungenem Schuss und ausgelöschtem Leben gekappt ist. Ein erbarmungsloser Text über die sich verselbständigende Realität von Kriegsgewalt.
L’autore di Bussola , premio Goncourt nel 2015, ci offre un nuovo, struggente romanzo dove amore, letteratura, viaggio e amicizia si mescolano in una Russia che seduce e spaventa. Se Bussola era il libro dell’amore “impossibile” tra Oriente e Occidente, L’alcol e la nostalgia è il romanzo di un altro sofferto rapporto: quello tra Occidente e Russia. È la storia di un interminabile viaggio in treno verso la Siberia, intrapreso da Mathias per accompagnare alla sepoltura nel suo villaggio natale il grande amico Vladimir. Un’amicizia difficile, nata come rivalità per una donna, Jeanne, prima fidanzata di Mathias a Parigi poi innamoratasi di Vladimir a Mosca. Quando il giovane francese raggiunge la ragazza in Russia si crea un appassionato e autodistruttivo triangolo amoroso, un percorso sentimentale segnato dall’alcol, dal sesso, dalla poesia, dalla droga, dalla follia. Mathias racconta questo viaggio interminabile attraverso distese di ghiaccio e di neve, betulle, tundra, spettri di deportati in Siberia e di cosacchi dell’Armata a cavallo: «…da solo con i ricordi, l’alcol e la nostalgia, è tutto quello che rimane, come diceva Čechov il medico morto bevendo champagne, da solo con qualche frase, qualche verso, qualche ricordo; forse Jeanne aveva ragione, finirò per perdermi in capo al mondo, per scomparire nella notte siberiana e colare a picco nel Pacifico, ancora diecimila verste... Ti ricordi Vlado, quando Jeanne ci ha presentati ti chiamavo principe Andrej perché mi ricordavi Bolkonskij con quella tua aria insieme nobile e fragile, sicuro di te anche se vacillavi nella violenza e nella droga come un salice...».
Dans le Pendolino de Milan à Rome, Francis Mirkovic, agent des services secrets français, transporte un "koffer voller Toten" contenant des listes de criminels de guerre. Épuisé, il se remémore ses années de mercenaire et les atrocités du conflit au Moyen-Orient, tout en tissant un parallèle avec l'Iliade d'Homère.
Jedne odlučujuće noći, putnik opterećen tajnama kreće vozom iz Milana za Rim noseći dragoceni teret koji narednog dana treba da proda predstavniku Vatikana da bi posle toga – ako sve dobro prođe – promenio svoj život. Za petnaest godina obaveštajnog rada u Zoni (najpre Alžir, zatim jedna za drugom sve zemlje Bliskog istoka) pribavio je Fransis Serven Mirković imena i sećanja na sve aktere iz senke (buntovnici i teroristi, trgovci oružjem i krijumčari, deoničari ili posrednici, mozgovi i izvršioci, ratni zločinci u bekstvu…). Ali i on sam, sledeći put svog dede ustaše, saradnika Maksa Luburića, izvršio je svoj deo pokolja kada ga je rat u Hrvatskoj i Bosni bacio u opojni vrtlog nasilja. Ako bi trebalo jednom slikom predstaviti nasilje čitavog jednog veka, trebalo bi bez sumnje izabrati jedan konvoj, kompoziciju punu oružja, vojnih trupa, ljudi upućenih na delo smrti. Pedeset godina posle dela Mišela Bitora Preinačenje, оvај roman Matijasa Enara sklapa jedan vozni palimpsest u dvadeset četiri „pevanja“ izrečena u jednom dahu i veličanstveno orkestrirana, kao kakva ilijada našeg vremena.
Avoir vingt ans à l'heure du Printemps arabe, parler le français des romans de Série Noire, servir avec inquiétude les Frères musulmans, placer la liberté plus haut que la religion, séduire une jeune Barcelonaise et, de Tanger, contempler le mince détroit par où gagner ce qui semble le jardin des délices. -- From publisher's website
En débarquant à Constantinople le 13 mai 1506, Michel-Ange sait qu’il brave la puissance et la colère de Jules II, pape guerrier et mauvais payeur, dont il a laissé en chantier l’édification du tombeau, à Rome. Mais comment ne pas répondre à l’invitation du sultan Bajazet qui lui propose, après avoir refusé les plans de Léonard de Vinci, de concevoir un pont sur la Corne d’Or ? Ainsi commence ce roman, tout en frôlements historiques, qui s’empare d’un fait exact pour déployer les mystères de ce voyage. Troublant comme la rencontre de l’homme de la Renaissance avec les beautés du monde ottoman, précis et ciselé comme une pièce d’orfèvrerie, ce portrait de l’artiste au travail est aussi une fascinante réflexion sur l’acte de créer et sur le symbole d’un geste inachevé vers l’autre rive de la civilisation. Car à travers la chronique de ces quelques semaines oubliées de l’Histoire, Mathias Enard esquisse une géographie politique dont les hésitations sont toujours aussi sensibles cinq siècles plus tard.
