Jádrem knihy Útok na kasárna je „první den kubánské revoluce“, 26. červenec 1953, kdy Fidel Castro a jeho druhové zaútočili na Moncadova kasárna v Santiagu, aby získali základnu ke svržení diktátorského režimu Fulgencia Batisty. Podkladem se autorovi staly především rozhovory s účastníky boje. Pro pochopení smyslu této události je načrtnuto předchozí období úporného zápasu za osvobození Kuby ze španělské a americké nadvlády. Porážka fidelistů při útoku na Moncadu byla počátkem vítězného boje a jméno Fidela Castra se stávalo symbolem odporu.
Soubor statí publikovaných v Literárních novinách mezi lety 1967-69 zahrnuje příspěvky významných českých myslitelů druhé poloviny dvacátého století, jako jsou Milan Kundera, Karel Kosík a Robert Kalivoda. Od konce padesátých let se tento kulturní týdeník snažil o znovuzačlenění české kultury do evropského kontextu, což se podařilo až na konci šedesátých let. LN se staly jedním z nejlepších evropských časopisů svého druhu, přestože je četlo jen málo lidí. Jejich proslulost však stále rostla, dokud nebyly umlčeny sovětskými tanky.
Na podzim 1990 A. J. Liehm požádal Kunderu o příspěvek pro česko-slovenskou Lettre. Kundera se zpočátku zdráhal, protože měl pocit, že nemá co nabídnout. Přiznal, že napsal mnoho textů o českých tématech, ale považoval je za příliš apologetické. Zmínil, že má sedm esejů, které by chtěl přeložit do češtiny, ale odkládal to. Nakonec si vzpomněl na Literární noviny z druhé poloviny šedesátých let, které měly obrovský vliv na kulturní a politický diskurs. Vzpomněl si na snahu založit deník Lidové noviny, kde by Kosík a Liehm mohli vytvořit jeden z nejlepších časopisů v Evropě. Po ruské invazi však k tomu nedošlo a Kundera odešel do exilu. Jeho emigrace byla pokračováním cesty za stejným cílem. Na oslavu, kterou by rád navštívil, posílá alespoň sedm písmen jako symbol štěstí.
Soubor rozhovorů filmového kritika a publicisty A. J. Liehma s osobnostmi českého filmu z let 1964-1969. Od prvního vydání knihy, k němuž došlo v roce 1974 v New Yorku, uběhlo takřka třicet let. Národní filmový archiv, který se jejího českého vydání ujal, položil důraz na dokumentární hodnotu publikace, plynoucí mimo jiné ze skutečnosti, že mnozí z oslovených už nežijí. Texty jsou uvedeny předmluvou autora a jeho zamyšlením nad fenoménem nové filmové vlny let šedesátých. Součást knihy tvoří černobílá fotografická příloha a rejstříky filmů a televizních inscenací.
Kniha je souborem téměř všech článků, esejů a úvah mezinárodně uznávaného a dnes již legendárního exilového novináře A. J. Liehma, které pod pseudonymem Dalimil pravidelně publikoval v letech 1971–1989 převážně v římském exilovém časopise Listy. Ve svých textech se – jako zkušený a nesmírně vzdělaný pozorovatel – s nebývalým přehledem vyslovuje k politickému dění ve světě, v „normalizovaném“ Československu a v Sovětském svazu, zajímá se o evropské levicové hnutí a také glosuje české i evropské kulturní a literární události. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Liehmovy názory, postřehy a analýzy jsou nám časově vzdálené, opak je pravdou. Stále vyvolávají aktuální otázky a podněcují diskuze, které se dnešní doby až nebývale týkají.
Osu knížky tvoří rozhovory autora s M. Formanem, které vznikaly v průběhu let počínaje studiem na pražské FAMU až do doby Formanova amerického triumfu.
Tři dramata (Mrtví bez pohřbu — Špinavé ruce — Trójanky) předního francouzského autora. V Mrtvých bez pohřbu (1946) se skupinka maquistů, čekajících na výslech a rozhodnutých se ctí při výslechu obstát, vyrovnává s úzkostí před fyzickou bolestí při násilném vymáhání výpovědí. Ve Špinavých rukou (1948) se podle autora ukazuje, „jak se mohou vyvíjet a řešit taktické spory uvnitř ilegální odbojové organizace“. Cílem Trójanek (1965), představujících úpravu antické tragédie, je podtrhnout protiválečnou myšlenku. Doslov Milan Kundera.
Novela z roku 1964, vydaná česky pouze v roce 1967, překračuje svou dobu. Autorka líčí poslední týdny života své matky, přičemž naturalistické zobrazení fyzického a mentálního chátrání je spojeno s bilancováním vztahu matky a dcery. Péče, kterou Simone poskytuje, svědčí o její lidskosti a touze připravit matce snesitelný odchod, zatímco se stává duchovním cvičením. Autorka je upřímná, což jí umožňuje vymanit se z rodinných stereotypů a toxických vztahů. Vystupuje za všechny dcery, které se snaží emancipovat z pod vlivu matek, přičemž si zachovává něhu, láskyplnost a soucit. Novela Velice lehká smrt promlouvá po téměř šedesáti letech možná silněji než v době svého vzniku. Je to nejen reportáž o posledních dnech života, ale také analýza technických a medicínských aspektů procesu umírání. Autorka bez sentimentu odhaluje patologické rysy a manipulace ve vztazích, ilustruje tak mnohé, co je dnes běžně známo. Cílem není pouze kritika, ale zachování důstojnosti člověka. Nesmířenost se smrtí a boj za život, vyplývající z filozofického přesvědčení autorky, představuje inspirativní úsilí o svobodu v životě, osvobozeném od patologických vlivů společnosti a mezilidských vztahů.
Knížka obsahuje dvanáct, původně v Literárních novinách otištěných rozhovorů s Vercorsem, R. Merlem, E. Trioletovou, L. Aragonem, S. Heymem, Simone de Beauvoir, J.P. Šartrem, G. Lukácsem, P. Brookem, J. Kottem, M. Brodem, E. Fischerem. M. Butorem, R. Guttusem. Spisovatelé, režiséři, teoretikovéliteratury i divadla a vytvarník tu hovoří o otázkách, "jež těsně souvisí s kulturní problematikou našeho času".
Poutavě psaný utopický román jedná o objevu tropiů, tvorů vývojově stojících mezi lidmi a opicemi, žijících na Nové Guinei. Vzniká otázka, zda jde o lidi či zvířata. Kapitalisté chtějí využít tropiů jako bezplatné pracovní síly a prohlašují je za zvířata. O groteskní vyostření se postará anglický novinář, který zabije mládě, křížence mezi člověkem a tropiem, vymáhá soudní rozsudek pro vraždu a tím demaskuje kapitalistickou společnost.
