František Rut Tichý

Jméno Františka Ruta Tichého (1886-1968), užívajícího také pseudonymu Zdeněk Broman, patřilo svého času k hojně frekventovaným v kruzích germanistických, bohemistických i slavistických. Po celý život Tichý působil na různých středních školách tehdejšího Československa (od roku 1911, kdy nastoupil v Berouně, až do svého penzionování v roce 1949), ale též vědecky pracoval: v mládí hodně překládal z bulharštiny (zejména poezii), uveřejnil nepřehlednou řadu studií a článků z oblasti literární kultury dnešní Zakarpatské Ukrajiny, překládal z ukrajinštiny a běloruštiny, zabýval se slovakistikou, dějinami staršího a obrozenského českého písemnictví (např. svatoivanskými legendami, J. A. Komenským, A. Heydukem či V. Benešem Třebízským), připravil několik hodnotných edic (např. dvoudílný výbor z díla J. Kollára). V důchodovém věku se věnoval hlavně ukrajinistice – v Prešově se zúčastnil dvou velkých celostátních ukrajinistických konferencí (1956 a 1964) a v říjnu 1956 měl na filozofické fakultě prešovské univerzity cyklus přednášek o ukrajinské literatuře. Poslední roky života F. Tichého ubíhaly v samotě, neboť v roce 1966 ztratil svou manželku. Jako vdovec jezdil pravidelně navštěvovat její hrob u vsi Železná nedaleko Chyňavy. Nakonec poslední z těchto návštěv symbolicky – blízko místa posledního odpočinku milované choti – uzavřela i jeho plodný život: Byl nalezen mrtev u rodné obce až několik dní po svém skonu, jak 6. dubna 1968 napsal v rubrice Z černé kroniky deník Rudé právo: „U obce Chyňava, okres Beroun, byl nalezen mrtvý muž, ve kterém byl později zjištěn dr. František Tichý z Prahy 2, který byl navštívit hrob své ženy v obci Železná. Cestou ze hřbitova sešel z pěšiny do pole, kde byl nalezen mrtev. Nebyly zjištěny žádné známky násilí a soudní pitva má prokázat, zda se jednalo o mrtvici.“ Datum úmrtí bylo dodatečně lékařsky stanoveno na 4. dubna 1968. Pohřeb a kremace se odehrály ve vší tichosti, bez projevů a bez účasti bližších přátel a kolegů nebožtíka.