Vladimír Justl (27. října 1928 Kladno – 18. června 2010 Praha) byl český editor Holanových, Langerových či Škvoreckého spisů, literární historik, divadelní vědec a znalec české literatury a divadla.
Český básník a prozaik Josef Hora je autorem reflexivní lyriky času a rozjímání, do níž zpočátku vtěloval své společenské a sociální postoje, posléze rozvíjel především svou básnickou imaginací melodické možnosti verše. Ve zralé lyrické tvorbě kulminuje filozofický a historický patos i étos, přesvědčení o koloběhu tragických a optimistických údobí společnosti i jedince. Ve druhé polovině 30. let se přimkl jako mnozí jiní autoři k máchovské tradici a vlasteneckému gestu spojenému s tehdejším tragickým osudem země. Výtvarný doprovod tohoto svazku tvoří kresby Ivana Ouhela.
Editorem sbírky je Vladimír Justl.
Biografie Karla Högera sestavená z dochovaného archivu Karla Högera, dobových dokumentů a vzpomínek současníků. Obsahuje také bohatou fotografickou přílohu (156 fotografií) a přehled rolí Karla Högera v divadle i filmu.
Svazek, zahrnující všechny tři autorovy básnické sbírky (Po nás ať přijde potopa! Radosti života, Nové verše) a v dodatku výbor z básní jím do sbírek nezařazených, představuje verše, jimž dominuje úsilí o vyjádření životní pravdy a o postižení autentické podoby lidského života zpočátků dvacátého století. K vydání připravil V. Justl, doslov napsal B. Svozil. (Zdroj anotace: Národní knihovna ČR)
Jedna z autorových knih se jmenuje Chrlení krve. Byl básníkem zrozením, údělem, osudem. Nemohl jím nebýt. A je jím i v záhrobí, odkud vyzařuje. Vita nuova, nový život v nepřítomnosti lidské existence, v odkazu a přítomnosti posmrtného bytí. Ano. Je s námi, protože ho potřebujeme. Jeho zběsilost, umanutost i jeho utajovanou tichou pokoru. Znásilněná slova jsou světlem jeho spirituální adorace. Básně jako dýka v hrudi, jako valivost kamenů, pád z výše nedohledna, modlitba klečícího, který trpí s bolestmi světa, rouhače doufajícího ve vykoupení. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Básnické poslání mu je jediným způsobem existence. Tento gejzír chrlí verše lyrického ticha i hřmotu, epického rozvolnění i dramatického třesku. Vyzývá k zápasu verš i esejistickou prózu prýštící z dramatu jeho osobnosti. Velkou část života si musel vyprošovat chléb exilu, domů se vrátil, aby zde odevzdal svůj život k věčnému spočinutí. Ilustrační doprovod svazku Vladimír Tesař. Ivan Diviš (1924-1999), básník a esejista. Vystudoval FF UK v Praze, r. 1969 emigroval do Německa, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Napsal 23 básnických sbírek, debutoval r. 1947, ke stěžejním sbírkám patří Sursum (1967), Beránek na sněhu (1981), Moje oči musely vidět (1991). Je také autorem deníkově laděné Teorie spolehlivosti (1994) a básní pro děti.
Časoprostor Autor patří k našim nejvýznamnějším básníkům, ale i k nejznámějším českým autorům ve světě: jeho básnické dílo bylo přeloženo téměř do 40 jazyků. Přispěl k tomu věcný, logický jazyk jeho textů, což souvisí s tím, že svou vědeckou činnost (věnoval se imunologii) propojil s literaturou. Nový výbor v edici Skvosty poezie uspořádal Vladimír Justl a ilustroval Václav Bláha.
M. Holub (1923–1998) debutoval sbírkou Denní služba (1958), jíž se přiřadil ke skupině autorů kolem časopisu Květen. „Denní“ věcnosti zůstal věrný. Vydal 17 sbírek, 3 cestopisy a několik svazků esejů.
Podtitul: Povídky z let 1946–1967. Výbor z autorovy tvorby zahrnuje povídky ze tří souborů – Sedmiramenný svícen, Babylonský příběh a Ze života lepší společnosti. Tematicky se povídky různí, najdeme zde příběhy humorné i nostalgické, satirické i meditativní. 1. vydání. Identifikační číslo tohoto vydání knihy je 01-045-69 .
Autobiografie literárního teoretika a editora Vladimíra Justla vedená formou dialogu.
Autobiografická výpověď známého českého editora, literárního historika a spoluzakladatele pražské Violy Vladimíra Justla, jak ji zaznamenal Jiří Holý. V živém a strhujícím vyprávění je zachycena poválečná atmosféra v pražských literárních kruzích a nakladatelstvích. Osobnosti, s nimiž se Justl během svého života poznal, přibližuje s místy až sarkastickým tónem. Důvěrná znalost prostředí mu dovoluje uvádět na pravou míru některé literární mýty a posuzovat je se zjevnou snahou po objektivitě. V jeho výpovědi ožívají takové osobnosti jako Vladimír Holan, Jaroslav Seifert a další. Text doprovází černobílá fotografická příloha.
Literatura hodnotí své tvůrce na podkladě uměleckého výkonu, společenského postavení, mimořádnosti charakteru. Takovou osobností byl Jiří Kolář. Ne namyšlenost, ale prostota ve velikosti patřila k jeho výbavě už od mládí. Narodil se v Protivíně roku 1914, školu navštěvoval na Kladně, vyučil se truhlářem, poznal nezaměstnanost, byl pomocným dělníkem, ale také číšníkem. Roku 1945 odešel do Prahy a věnoval se výhradně literární tvorbě. Do roku 1948 se mu podařilo navštívit USA, Brazílii, Japonsko. Od roku 1950 se vedle literární činnosti stává mimořádným výtvarníkem. Byl členem slavné Skupiny 42. Dále tvoří i literárně v pozoruhodných tvarech veršových i prozaických. Z desítek jeho knih bývají nejčastěji připomínány: Limb a jiné básně, Sedm kantát, Ódy a variace, z padesátých let jeden z nejvýznamnějších českých titulů Prométheova játra, Dny v roce a Roky v dnech, Černá lyra, Básně ticha, Nový Epiktet, Očitý svědek. Základem jeho tvorby jsou různé typy (tématické i formální) koláží. Jeho slovo se propojilo s tvarem a doba v něm našla svého svědka, dokumentaristu, mimořádnou osobnost dvojdomého umělce 20. století. Jiří Kolář zemřel roku 2002.
