Tadeusz Breza Pořadí knih

Vypravěčem a hrdinou je svědomitý a neprůbojný úředník, který sňatkem s dcerou zaměstnavatele pronikl do prostředí, jemuž se nedovedl přizpůsobit a kde se nedovedl prosadit. Po smrti své ženy přivede do rodiny svého přítele, který po sňatku se sestrou zemřelé bez námahy získá postavení, o kterém hrdina pouze snil a zcela jej zastíní. Tehdy vypravěč podlehne mučivé a neovladatelné závisti, která udělá z jeho života peklo a která nakonec vede k tragickému vyvrcholení. Brezův román je v podstatě monografií o závisti, její studií a anylýzou, rozborem jejích příčin a důsledků.

Autor zachycuje Polsko v prvních letech po válce a líčí neuvěřitelné věci, které se tam děly. Na velkém plátně uvádí podvodníky, ztroskotance, vyděrače a zbabělce často determinované válečnou minulostí, v níž ztratili svou čest i svědomí, a postavy ztracených synů a pobloudilých dcer vrátivších se domů.

Rom im Jahre 1957: Ein junger Mann aus kommunistischem Polen sucht Hilfe bei hochrangigen Vertretern des Vatikan, um ein innerkirchliches Problem zu lösen. Sein Vater, Justiziar des Klerus in Thorn, hat das Vertrauen seines Bischofs verloren und ist in seiner Existenz bedroht. Bei seinen Gesprächen stößt der Sohn auf unüberwindbare, von Misstrauen geprägte Fronten. Der Anwalt der Kurie, ein Freund des Vaters aus gemeinsamen Studienzeiten, begegnet ihm mit spürbarer Vorsicht. Die herzliche Wärme, die diese Verstellung kaschiert, verbindet sich mit einer großbürgerlichen Attitüde und perfekter klerikaler Diplomatie. Der Vatikan selbst bleibt in Bezug auf die Wahrheit vage; es zählt nur, was die Beamten und Würdenträger für wahr halten. Die Institution erscheint ebenso bürokratisch und politisch opportunistisch wie das Zentralkomitee der sozialistischen Partei. Breza, ein differenzierter Autor, zieht diese Parallele, ohne sie explizit auszusprechen. Die Erzählweise ist doppelbödig, ähnlich wie bei Flaubert, und vermittelt eine sanfte, subkutane Hochmütigkeit in der Feinheit des Unterliegens. Die deutsche Übersetzung wurde 1960 im Verlag Volk & Welt veröffentlicht.

Román je pokračováním autorovy práce Bronzová brána, odhalující tvář Vatikánu. Při jednání mladého právníka, který přijel do Říma, aby uhájil právo svého otce, s úřady Vatikánu se ukazuje, jak tvoří výborně do sebe zapadající články dokonale vybudovaného úředního stroje, málo dbajícího práva a zájmů člověka a cele sloužícího jen církevní moci.

Spisovatel (nar. 1906), který působil v letech 1955-1958 jako kulturní atašé polského velvyslanectví v Římě, otvírá před čtenářem "bronzovou bránu", jeden ze slavnostních vchodů do vatikánských paláců. Seznamuje jej s ovzduším, myšlením a jednáním dnešního Vatikánu, nuceného se vesvé politice vyrovnávat se složitými problémy, před něž jej staví změněný svět. Kniha končí smrtí papeže Pia XII. Na mnoha místech se do problematiky Vatikánu prolíná i problematika Polska.

Dielo sa pokúša riešiť problémy súčasného Poľska nie tézovito, ale hlbokou analýzou života, postavenou na znalosti ľudí. Hlavnou postavou je inteligent Uriaszewicz, jeden z tisícov vzdelancov, ktorí zavlečení ideológiou vlastnej triedy musia si pomaly z kroka na krok vydobýjať "miesto pod slnkom" v novom spoločenskom poriadku, pred ktorým ušli.