Peter Burke Knihy

Ve své studii se Peter Burke věnuje analýze sociálních a kulturních dějin jazyků, jimiž se v Evropě hovořilo nebo psalo v období mezi vynálezem knihtisku a francouzskou revolucí. Je totiž přesvědčen, že z jazykového hlediska je dobu 1450–1789 třeba vnímat jako svébytný časový úsek. Jedním z hlavních témat knihy je vztah mezi jazykem a společenstvím (vymezeným regionálně, konfesionálně, v souvislosti se zaměstnáním nebo pohlavím, stejně jako příslušnosti k národu) a úloha jazyka v procesech vnímání druhých a formování vlastní identity.

Sociální a kulturní dějiny italské renesance, zejména vztahy mezi kulturou a společností. Studie umísťuje kulturu italské renesance a její představitele do dobového prostředí. Postupuje metodou historické antropologie.

V esejisticky pojatých kapitolách a zároveň dílčích studiích zde anglický kulturní historik Peter Burke barvitě vylíčil život společnosti renesanční a barokní Itálie. Odvážně se pokouší aplikovat specificky přizpůsobené metody sociální a kulturní antropologie na terénní výzkum minulosti. Sleduje dějiny z etnografické perspektivy, pro niž je teatrální italská společnost jako stvořená: zajímá ho například fenomén „fasád“, úsilí spojené s udržováním a vytvářením „tváře“, dobové vnímání žebráků, srovnání pohledu cizinců s domácím viděním italské kultury, jazyk používaný v různých společenských vrstvách a subkulturách, pestrá paleta dobových urážek, kulturní pozadí okázalého utrácení jako výrazu vysokého sociálního postavení, benátský karneval nebo uzdravující rituály.

Knihu britského historika Petera Burkeho vytvářejí dvě základní analytické linie. V první z nich autor zkoumá historii a identitu oboru, přičemž se nevyhýbá ožehavým otázkám, které historiografii přinesla moderní a zejména postmoderní doba. Uvažuje nad možnostmi nových historických metod, nad „překladem“ kultury z jednoho civilizačního okruhu do jiného, nad sociální pamětí, jejím přenosem a využitím. Druhá výkladová linie představuje brilantní ilustraci vybraných teoretických problémů na pěti raně novověkých situacích (Burke je nazývá kulturními případovými studiemi a věnuje se v nich jazyku gest, hranici komična, nenápadnému půvabu Milána, veřejné a soukromé sféře v Janově a italské vysoké a lidové kultuře).

Kniha renomovaného cambridgeského historika se zabývá změnami statutu vědění a poznání v raně moderní době. Vychází ze sociologických tendencí v americké historii vědy a přístupů ovlivněných změnami v teorii a historii vědeckého poznání v 60. letech 20. století, jako jsou Claude Lévi-Strauss, Thomas Kuhn a Michel Foucault. Autor zkoumá „konkrétní myšlení“, diskursivní a institucionální povahu vědění a strukturu vědeckých „revolucí“. Zmiňuje, že realita je „sociální konstrukt“, a čerpá také ze sociální antropologie Émile Durkheima a sociologie Karla Mannheima. Navazuje na novější teorie, jako je „kulturní kapitál“ Pierra Bourdieua, a dějiny pravdy jako společenského konstruktu (Steven Shapin). Burke analyzuje proměny tradičních kategorií vědění, jako jsou „umění“ a věda, a ukazuje, že moderní doba přinesla spojení pokroku a regresu v různých oblastech vědění. Zkoumá vztahy alternativního a oficiálního vědění, nového vědeckého poznání k démonologii a čarodějnictví. Dále se zaměřuje na interakci mezi teoretickým poznáním a praktickými znalostmi řemeslníků. Kniha se dotýká plurality vědění, odkazuje na ústně tradované znalosti a teoreticky nezpracované oblasti, jako je vaření a lov, a zkoumá politické a ekonomické aspekty vědění, úlohu čtenáře a otázky důvěryhodnosti vědeckého poznání.

Díla Marca Blocha, Luciena Febvra, Georgese Dubyho, Jacquese Le Goffa a dalších členů francouzské historické školy „Annales“ znamenaly revoluční obrat v historické vědě. Uznávaný anglicky historik kulturních dějin Peter Burke sepsal dějiny této nejvlivnější historiografické školy dvacátého století. S velkou kompetenci a současně čtivě pojednává jednotlivá díla a paradigmata. Tím zároveň umožňuje čtenáři fascinující vhled do jedné z ústředních kapitol duchovních dějin minulého století.

„Někdy se zdá, že problémy ,revoluce‘, ,utopie‘, ,nacionalismu‘ ve věku postideologickém ztrácejí svou naléhavost. Není tomu tak, náš svět zůstal neklidný a krizový: konec dosavadních dějin není na dohled.“ Těmito slovy uvozuje známý historik svou novou knihu esejů, které jsou věnovány jeho klíčovým tématům (pokrok v dějinách, války a násilí ve 20. století, národní hnutí a nacionalismus, česko-německé vztahy, úkoly intelektuálů v moderní době, utopické a ideologické myšlení) i některým osobnostem českého myšlení (B. Bolzano, T. G. Masaryk, J. Patočka a další). Autor patří k domácím myslitelům, kteří si vydobyli evropské renomé jak svým originálním myšlením a mezioborovými přístupy, tak svými zásadovými životními postoji, které se odrážejí v jejich díle.

Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů „od Gutenberga po Google“. Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie. Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem.

V jedné ze svých nejslavnějších prací se anglický historik Peter Burke pokouší představit lidovou kulturu raně novověké Evropy jako celek. Z hlediska zeměpisného zahrnuje celou Evropu, od Irska po Ural, od Norska po Sicílii, z hlediska časového tři století, od prvních tištěných letáků a kramářských tisků po Francouzskou revoluci. Detailním způsobem se v ní věnuje jak světu profesionálních zpěváků, bláznů, žonglérů, šarlatánů, potulných herců a vypravěčů, tak postavám jejich děl, jež se stávaly lidovými hrdiny, vysmívanými hlupáky i viníky, na než byla svalována všechna příkoří a těžkosti lidského života. Autor přitom důsledně ukazuje, že podoby lidové kultury v raném novověku byly výrazně formovány sociálními podmínkami, v nichž vznikaly, a kolektivními představami, jež mentálním způsobem ovlivňovaly jak podobu neelitní kultury mezi léty 1500–1800, tak její střetávání se s kulturou vzdělanců z vyšších sociálních vrstev, kteří se pokoušeli lidovou kulturu reformovat a potlačovat její nevázanost a pověrečnost.

Kniha je stručným a čtivým úvodem do disciplíny zvané kulturní historie. Definuje kulturní historii, seznamuje s jejím předmětem, vznikem, metodami, klíčovými tématy a otázkami, hlavními představiteli a díly, a to v celosvětovém měřítku. Autor, který je emeritním profesorem tohoto oboru na univerzitě v Cambridgi, sleduje vývoj této disciplíny od tzv. klasického období (1800–⁠1950), přes reakci marxistů a následnou renesanci tohoto oboru v 70. letech 20. století (tzv. nová kulturní historie) až do současnosti. Pozornost je věnována také vztahu mezi kulturní historií a příbuznými vědními disciplínami, z nichž některé se z ní vyvinuly a postupně se osamostatnily. Nechybí ani zamyšlení nad budoucností kulturní historie či chronologický přehled stěžejních děl tohoto oboru od počátků a do dnešní doby.