Josef Hrůša Knihy

Kniha z roku 1926 je věnována památce a odkazu významných světových vědeckých osobností, které výrazně přispěly k rozvoji mikrobiologie a epidemiologie: – Anton van Leeuwenhoek (1632–1723), nizozemský vynálezce a optik, konstruktér prvního mikroskopu, objevitel prvních mikroorganismů– Lazzaro Spallanzani (1729–1799), biogeneze – Robert Koch (1843–1910), identifikace patogenů – Louis Pasteur (1822–1895), bakterie, biogeneze – Emile Roux (1853–1933) a Emil von Behring (1854–1917), diphtheria-tetanus – Elie Metchnikoff (1845–1916), fagocyty – Theobald Smith (1859–1934), zvířecí přenašeči a paraziti – David Bruce (1855–1931), moucha tse-tse, spavá nemoc a brucelóza – Ronald Ross (1857–1932) a Battista Grassi (1854–1925), malárie – Walter Reed (1851–1902), žlutá horečka – Paul Ehrlich (1854–1915), syfilis S 19 obrázky, mezi nimiž jsou i snímky z mikrofotografické laboratoře IV. oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze, pořízené doc. drem Jaroslavem Drbohlavem. 3. vydání

Dobrodružný příběh inteligentního irského teriéra a jeho pánů. ůdčí myšlenka tohoto románu je láska ke zvířatům.Vypravování je zpestřeno vzrušujícími příhodami: lov na vorvaně, zkáza lodi a podobně.

1. české vydání, přeloženo z angličtiny, překlad Josef Hrůša.

Xenofón, oddaný ctitel a žák Sókratův, souhlasil se svým učitelem především v tom, že filosofové se mají méně věnovat teoretickým úvahám, a více se zabývat věcmi užitečnými lidem. V souhlase s tímto přesvědčením píše svůj román o Kýrově vychování. Chce v něm ukázat, jakprospěšná je v životě dobrá výchova, a v idealizované postavě perského krále Kýra vytváří obraz spravedlivého vládce.

Nejčtenější Boëthiovo dílo, rozdělené do pěti knih, je útěšným dialogem mezi Boëthiem a zosobněnou Filosofií, napsaným ve vězení před jeho popravou. Text obsahuje 39 zpěvů v různých metrech, inspirovaných přírodní lyrikou a antickou mytologií, které slouží jako příměry k probíraným tématům. Boëthius se zde ukazuje jako znalec antické vzdělanosti a novoplatónismu. Kniha I představuje úvod, kde Filosofie přichází, aby Boëthia vyléčila z jeho strádání a ukázala mu, že svět neovládá Štěstena, ale boží prozřetelnost. Kniha II, formou stoické diatriby, zdůrazňuje, že štěstí nelze nalézt v bohatství, moci či slávě; i nepříznivý osud může být prospěšný, přičemž svornost a láska jsou základem blaha. Ve III. knize Filosofie nabízí hlubší léčbu, poukazující na to, že lidé hledají štěstí v pomíjivých statcích, avšak skutečné blaho lze nalézt pouze v Bohu. Kniha IV ukazuje, že ti, kdo vlastní skutečné dobro, mají bohatství a moc, zatímco zlí jsou bezmocní. Konečně, v páté knize se zkoumá vztah mezi božím předzvěděním a lidskou svobodou, přičemž Bůh vnímá čas a události z perspektivy věčnosti. Závěr nabádá čtenáře k ctnostnému životu, aby dosáhli štěstí, jímž je Bůh.

O životě Epiktéta toho víme málo spolehlivého. Již starověké zprávy o něm jsou hodně nepřesné a odporují si. Ani jeho věk není bezpečně zjištěn; obecně se může říct, že žil v druhé polovině 1. Století a v prvé polovině 2. Století, tedy asi 50-130 po Kr. Pocházel z Frýgie, v Římě otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Pán poznav jeho nadání dal ho vyučovati ve filosofii u Musonia Rufa. Epiktétos se oddal filosofii stoické. Byv propuštěn na svobodu vyučoval v Římě a těšil se velké přízni a oblibě. R. 94 byl spolu s jinými filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole, kde zemřel. Jeho učení je učení staroattické stoy namířené na cíl praktický. Jádrem je výklad o dobru a zlu. Epiktét učí, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli. Vrchol dobra je rozumný způsob praktického života. Člověk žije ve společnosti, proto se všechno myšlení i konání musí řídit zřetelem společenským. Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré. Snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten je ten, kdo dobře plní úkol od Boha určený; v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo. Poznámky: podle původního vydání u Bohuslava Hendrycha v Praze roku 1938

Listy o estetické výchově, psané v roce 1793 a publikované o dva roky později, představují jedno z nejvlivnějších Schillerových filozofických děl, které zároveň vyniká literární hodnotou. Schiller rozlišuje mezi přírodním a morálním státem, přičemž se zaměřuje na evoluční přechod od prvního k druhému. Klíčovým prvkem je zprostředkování mezi přírodou a rozumem, což má vést k vytvoření nového charakteru, který spojuje obě sféry. Schiller se odklání od Kantova idealismu a zdůrazňuje, že skutečný pokrok k ideálu dokonalosti vyžaduje smyslové zkušenosti. Návrh, že stát by měl reflektovat ideální lidství, může vést k nebezpečným ideologiím, včetně osvícené totality. Schiller kritizuje soudobý stát a vidí jeho reformu jako nutnou pro nápravu lidstva, avšak skepticky odhaduje, že změny se mohou projevit až za sto let. V jeho vizi se lidství v Evropě stává terčem pohrdání, zatímco jinde je ctěno. Odpovědí na tuto krizi je výchova k citovému bohatství, což podtrhuje roli umělce jako očistitele společnosti. Schiller dále rozvíjí svou filozofii, definujíc dva pudy, jejichž rovnováha je klíčová pro kulturu. Hra, jakožto podstata kultury, je prostředkem k dosažení krásy a plného lidství. Krása a hra jsou neoddělitelné a umožňují člověku prožívat svobodu a překonávat nátlak. Estetický stát, jako třetí radostná říše, osvobozuje člověka od všech vztahů, čímž se stává prostorem svobodné hry.

Dárkově vypravené vydání cestopisné prózy britského klasika, popisující jeho putování po jihofrancouzských horách ve společnosti svéhlavé oslice. Toto dílo autora dobrodružných románů zcela vybočuje z témat. Jedná se o poetický příběh, cestu autora o krásné horské krajině Auvergne a Cévenne s jeho milou a vrtošivou oslicí. Popisuje ztracené dědiny, bystřinách a hájích kaštanů a horskou krajinu.

Úvahy Arthura Schopenhauera o ženách. Až na malé jazykové úpravy je dílko reedicí překladu Josefa Hrůšy tak, jak vyšel r. 1941 u B. Hendricha. K vydání připravila Andrea Poláčková.