Federico García Lorca
5. červen 1898 – 1. srpen 1936
Federico García Lorca, celým jménem Federico del Sagrado Corazón de Jesús García Lorca (5.6.1898 – 19.8.1936) byl španělský básník a dramatik, stal jedním z nejpopulárnějších španělských básníků, když v roce 1928 vyšla jeho slavná sbírka Cikánské romance. Narodil se v obci Fuentevaqueros v granadské provincii. Jeho otcem byl statkář Federico García Rodríguez a matkou učitelka Vincenta Lorca Romero. Měl dvě sestry Conchu a Isabel a bratra Francisca. V roce 1903 (nebo 1904) přesidluje rodina do sousední vsi Valderrubio. V roce 1909 se rodina stěhuje do Granady, kde Federico navštěvuje střední školu, kterou řídí jeho strýc. Roku 1914 se dává zapsat na granadskou universitu (na filosofii, literaturu a práva), učí se hrát na klavír a na kytaru. O rok později, v roce 1915, se seznamuje s vynikajícím učencem Fernandem de los Rios, který se stává přítelem rodiny a několikrát podstatně ovlivní životní běh Federikův. Mladík navazuje přátelské styky s dalšími granadskými osobnostmi, s malířem Ismaelem de la Serna, sochařem Cristóbalem, hudebníkem Angelem Barriosem. Jeho první verše vznikají asi v roce 1916. Začíná chodit mezi umělce do kavárny Alameda. V roce 1917 otiskuje poprvé článek, k 100. výročí narození dramatika Zorilly. Se skupinou studentů podniká studijní cestu různými kraji Kastilie a Andalusie, vede je profesor teorie literatury a umění Martín Domínguez Berrueta. Navazuje přátelství se skladatelem Manuelem de Falla a je jím orientován k studiu hudby. V roce 1918 vydává svou první knihu "Impresiones y Paisajes“ (Dojmy a krajiny), prózy z loňské studijní cesty. Na jaře 1919 odchází do Madridu, kde od té doby tráví každoročně přednáškové období na universitě až do roku 1928. Mezi prvními přáteli jsou mj. Luis Buñuel, Salvador Dalí, Emilio Prados, José Moreno Villa, Pepín Bello. Poznává Juana R. Jiméneze. Píše hru "El maleficio de la mariposa“ (Uhrančivý motýl). Tato jeho dramatická prvotina je uvedena v Madridu na scénu v roce 1920, kdy se dává zapsat na madridskou filosofickou fakultu. Jeho novými přáteli jsou Guillermo de Torre, Adolfo Salazar, Angel del Río. V červnu 1921 mu vychází v Madridu básnická prvotina "Libro de poemas“ (Kniha básní), Adolfo Salazar uveřejňuje první kritiku o autorovi a J. Ramón Jiménez jej zve k spolupráci v revui Indice. V červnu 1922 organizuje spolu se skladatelem Manuelem de Falla v Granadě první festival andaluských lidových písní (cante jondo), o nichž už předtím v únoru přednášel. Vydávají spolu též zvláštní tisk k té příležitosti. V lednu 1923 organizuje opět spolu s Manuelem de Falla dětské slavnosti v rodinném domě v Granadě. Na programu je kromě Cervantesových Dvou mluvků s hudbou Stravinského a vedle Auta o svatých třech králích Federikova adaptace lidové loutkové hry „Dívka, která kropí bazalku, a zvědavý kníže“, s hudbou Debussyho, Albénize, Rafaela a Pedrella. V roce 1925 dokončuje „Marianu Pinedovou“, kterou pak předčítá za pobytu v obci Cadaqués v rodině Salvadora Dalího. Roku 1927 vydává v Malaze sbírku „Canciones“ (Písně), napsanou v letech 1921-1924. Péčí Dalího a jiných přátel uskutečňuje se v červnu a v červenci 1927 v Barceloně výstava 24 Federicových kreseb. V únoru 1928 vydává se skupinou přátel revui Gallo, která budí mezi mládeží mimořádnou pozornost, vychází však jen třikrát. Vycházejí jeho Cikánské romance. Na podzim pak tiskem také Mariana Pinedová. Federico prochází velkou citovou krizí. V lednu 1929 dokončuje hru „Amor de don Perlimplín con Belisa en su jardín“ (V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplin s Belisou). V květnu cestuje na radu Fernanda de los Ríos a také proto, aby se odpoutal od hluboké citové krize, přes Paříž, Londýn, Oxford a Skotsko do USA. V New Yorku je zapsán na Kolumbijské universitě, léto tráví ve Vermontu a v pohoří Catskill, pak se vrací do New Yorku. V roce 1930 harmonizuje španělské lidové písně a přednáší o španělských lidových písních a o své Granadě (Co město zpívá od listopadu do listopadu), o Sotovi de Rojas, o duende v teorii a v praxi. Stýká se s kubánskými básníky. V létě se vrací do Španělska a v zimě je v Madridu uvedena jeho Čarokrásná ševcová. V roce 1931 přednáší a časopisecky publikuje své básně. V Madridu mu vychází kniha básní „Poema del cante jondo“, vzniklá v letech 1921-1922. Tvoří nové básně a hry a zraje v něm projekt kočovného divadla. Roku 1932 je na cestách po Španělsku, zprvu se svými přednáškami, pak s divadlem La Barraca (Barák), ve kterém se hraje španělská klasika (Calderonův Život je sen, Molinův Sevillský taškář, Cervantesovy mzihry, aj.) V dubnu 1933 zakládá hnutí divadelních klubů. Na podzim cestuje do Uruguaye, Argentiny a Brazílie - v Buenos Aires zažívá triumfální úspěchy se svými díly: Krvavou svatbou, Čarokrásnou ševcovou a Marianou Pinedovou. V prosinci 1934 je v Madridu uvedena jeho hra „Pláňka“, a má velký úspěch. V létě 1935 Federico dokončuje novou hru „Doňa Rosita la soltera o El lenguaje de las flores“ (Svobodná paní Rosita neboli Mluva květů). Jeho „Krvavá svatba“ se zatím hraje v New Yorku pod názvem „Bitter oleander“. Všude jsou mu vzdávány pocty, on sám spolu s dalšími básníky vítá jako událost knihu Pabla Nerudy „Residencia en la tierra“. V roce 1936 publikuje své hry, účastní se kulturního života, uvažuje o nové cestě do Ameriky, tentokrát do Mexika, pokračuje v novinářských rozhovorech o poezii a o umění. 17. července 1936 odjíždí, jak to rád dělával, na léto do Grandy. Tam jej o dva dny později zastihuje fašistické povstání. Když přituhuje, zatýká se a střílí, přijímá pozvání rodiny Rosalesů a odstěhuje se k nim. Ačkoliv jde o rodinu falangistickou, neuchrání jej před zatčením nejdivočejších útočných a bezpečnostních gard. V noci z 18. na 19. srpna je odveden a v ranních hodinách 19. srpna 1936 je v údolí Viznaru u Granady popraven jako jeden z desetitisíců - zastřelen frankisty. Na tento zločin reaguje všechen kulturní svět a jméno Federico García Lorca se stává symbolem.