Frans Eemil Sillanpää

Frans Eemil Sillanpää (16. září 1888 Hämeenkyrö – 3. června 1964 Helsinky) byl finský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1939.

Narodil se jako třetí dítě v chudé rolnické rodině. Již v raném dětství znal desítky starých finských pohádek, a protože měl bohatou fantazii, dále je měnil a rozvíjel. V rodné vesnici začal navštěvovat církevní školu, jedinou, která tam byla. S pomocí vlivných a bohatých krajanů mohli rodiče poslat Franse na střední školu do Tampere a roku 1908 na univerzitu v Helsinkách, kde studoval biologii na přírodovědecké fakultě. Seznámil se zde s učením německého přírodovědce, zoologa a filozofa Ernsta Heinricha Haeckela, jehož přírodovědný monismus se stal jedním z pilířů osobitého umělcova životního názoru. V Helsinkách se Sillanpää rovněž seznámil s malíři Eerem Järnefeltem, Pekkou Halonenem, hudebním skladatelem Jeanem Sibeliem a spisovatelem Juhanim Ahem. Studia ukončil v roce 1913 a nadále se věnoval jen spisovatelské tvorbě, překladatelství a publicistice. V roce 1914 cestoval po Dánsku a Švédsku a psal články pro noviny Uusi Suometar. V roce 1916 se Sillanpää oženil se služkou Sigrid Mariou Salomäkiovou, se kterou měl osm dětí.

Jeho literární dílo vyrostlo z jeho novoromantického názoru na život, z okouzlení severskou přírodou a ze starých příběhů, legend a pověstí, které mu v jeho rodném kraji vyprávěli různí pamětníci. Již jeho první román z roku 1916 Život a slunce se vyznačoval uměleckou vyspělostí, kterou v řadě svých dalších knih ještě prohloubil. Ve svých prózách, zahrnujících pohádky, fejetony, eseje, povídky, novely a romány, jako první z finských autorů zachytil na pozadí bohatého děje přírodní lyriku bez metafor a symbolismu. Od samého počátku usiloval o to, aby realitu toho, co viděl kolem sebe, prezentoval v naprosto pravdivé a úplné podobě, co do možná nejmenšího, třebas i ošklivého detailu. Na tomto základě pak líčil paralely mezi lidským životem a koloběhem přírody. Ve svém románě Zbožná bída (1919) jako první z finských umělců odsoudil násilí bratrovražedné občanské války, ke které došlo ve Finsku v letech 1917-1918. V dalších jeho dílech se objevují náznaky fatalismu, víra v podvědomí a v rozhodující úlohu vnitřního života každého jedince. Čas proto Sillanpää chápal v duchu učení Henriho Bergsona, dalšího svého vzoru, jako čas vnitřní, v němž lze v jediném dni či v několika letních nocích prožít celý román.

Mezinárodně se Sillanpää proslavil románem Umírala mladičká z roku 1931, ve kterém je tolik bezprostřednosti, citu, sugestivního vypravěčského umění a vroucnosti, jež i ve finské literatuře, která je právě těmito prvky tradičně bohatá, zněly nově. V roce 1934 se stal členem PEN klubu, o dva roky později získal čestný doktorát na univerzitě v Helsinkách a roku 1939 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za hluboké pochopení a vynikající stylistické umění, s nímž líčil život prostého lidu své země a finskou přírodu v jejich vzájemných vztazích“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

V předvečer druhé světové války zveřejnil Sillanpää svůj slavný Vánoční dopis diktátorům určený Hitlerovi, Mussolinimu a Stalinovi, končící často citovanou větou: „Vaše moc totiž nesahá nad prach země“. Následkem toho byly v Německu jeho knihy staženy z prodeje a doma byl zesměšňován radikálními pravicovými kruhy. Většinu války pak prožil ve Švédsku.

Po skončení války Sillanpää vydal již jen dvě knihy vzpomínek. Svými vánočními fejetony, s nimiž v padesátých letech pravidelně vystupoval v rozhlase, však položil základ žánru rozhlasové povídky. Sillanpää zemřel roku 1964 v Helsinkách jako jeden z nejvýznamnějších finských spisovatelů 20. století. Byla po něm také pojmenována planetka (1446) Sillanpää, kterou objevil slavný finský astronom a fyzik Yrjö Väisälä.