Vzpomínková próza Bulata Šavloviče Okudžavy (narozen 1924) zachycuje období autorova dětství, dvacátá a třicátá léta, prožitá střídavě v Moskvě, na Urale a v rodném kraji jeho rodičů. Na osudech početných chlapcových příbuzných - tet, strýců, babiček, dědečků, ale především otce a matky - je sugestivně vylíčena atmosféra vzmáhajícího se ruského bolševismu a následné trpké prozření a rozčarování. Okudžava se stává bezděčným účastníkem těchto politických bojů, majících pro mnohé členy rozvětvené rodiny tragické důsledky, a po šedesáti letech se pokouší se svou zkušeností vyrovnat autobiografickou prózou.
Bulat Šalvovič, (1924 – 1997) ruský básník, prozaik, hudebník (šansoniér) arménského a abchazského původu. Představitel moderní ruské písňové lyriky. Rozsáhlý historický román kreslí v podobě fiktivních zápisků carského důstojníka obraz ruské společnosti v druhé polovině 19. stol.
Básně tohoto výboru jsou přeloženy ze sbírek Ostrova (1959), Vesjolyj barabanščik (1964), Mart velikodušnyj (1967) a Arbat, moj Arbat (1976). Několik písní bylo přeloženo podle gramofonových nahrávek firmy Melodija. Poslední báseň výboru je z almanachu Děň poezii (1979) a v době vzniku výboru byla poslední otištěnou autorovou básní. (podle ediční poznámky Petra Kovaříka)
Románová groteska zpracovává historicky doloženou událost ze života L.N. Tolstého v r. 1862, jež do životopisných knih o něm vešla pod jménem "případ Šipov", příběh carského tajného agenta, který měl spisovatele vjeho jasnopoljanském domě hlídat, který však peníze propil, do Jasné Poljany nedojel a o spisovateli podával fingovaná hlášení. Román je montáží autorského vyprávění a groteskně působících policejních dokumentů.
Krutý prosinec 1825, kdy bylo carem potlačeno první demokratické povstání v Rusku, patří od té doby k oblíbeným a častým tématům ruské poezie a prózy. Také Bulat Okudžava zaujatě studoval archivní dokumenty o procesu s plukovníkem Pestělem a dalšími děkabristy, chtěl o nich napsat hru. Na úředním zápisu procesu ho však zarazilo, že byl napsán téměř negramotně. Kdo byl asi pachatelem tak směšných chyb? Nikdo neví. A tak se zrodil "nebohý" Avrosimov, zrzavý statkářský mladík pěkného vzhledu, přicházející z hloubi patriarchálního života, aby udělal kariéru v sídelním městě. Shodou náhod se před ním otevírá pohled na základní otázky člověka v soukolí společenských pořádků. Vášeň ke kariéře ustupuje elementárním lidským sympatiím. Ale i ty se nakonec uplatňují v chaotických projektech sňatků, milostných dobrodružství či spiknutí. Avrosimovův příběh - jako příběhy všech "mladých mužů" - končí zklamáním a odchodem do ústraní. Ve srovnání s literaturou 19. století, s romány "ztracených iluzí" nebo "citové výchovy", je tu však jeden velký rozdíl. Okudžava je ironický vůči svému hrdinovi i vůči "soukolím", v nichž se ocitá. Svět, který přišel dobýt jeho Avrosimov, byl přízračný a nicotný - a ztráta nebyla tak veliká.
Dva historické romány inspirované konkrétními epizodami z ruských dějin. Chudák Avrosimov - Námětem románu je historie nezdařeného děkabristického povstání. Na pozadí této události podává autor obraz společenského života Ruska na počátku vlády Mikuláše I. Šipovovy patálie aneb Starodávná fraška - Románová groteska zpracovává historicky doloženou událost ze života L. N. Tolstého.
