Jaroslav Durych (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha) byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století.
Příběhy novozákonní pro mládež. Kapitoly: Starý zákon, Mládí Mariino, Anděl Páně, V Betlémě, V Egyptě. V Nazaretě, Předchůdce Páně, Prorokem ve své vlasti, Vyvolení apoštolů, Nový zákon, Úklady farizeů, Syn Boží před Židy, Ukřižování, Oslavení.
Další v řadě knižních vydání fotografických cyklů Josefa Sudka přináší unikátní svazek fotografií Svatovítské katedrály z dvacátých let, o jejichž knižní vydání autor neúspěšně usiloval po celý svůj život. Klíčové snímky vznikly v době přestavby katedrály, kdy měl fotograf možnost zachytit v jejím interiéru i hromady suti či lešení, vždy ve zcela ojedinělém osvětlení, na něž v budově čekal třeba celý den. Kniha je uvozena studií Josefa Mouchy a původním textem spisovatele Jaroslava Durycha z prvního Sudkova portfolia.
Román lásky, vytvořený skutečným kouzelníkem slova.
Soubor dvou prozaických prací Na horách a Jarmark života a dvou balad Cikánčina píseň a Laň a panna, napsaných v letech 1913 až 1925, vychází poprvé jako autorem původně zamýšlený cyklus.
Reflex básníkových zápasů, bídy, víry, naděje a lásky.
Prozaické básně, drobné lyrické příhody, které představují dojmové bohatství těch nejprostších životních skutečností. Kniha se vyznačuje podivuhodným množstvím básnických obrazů a dojmů.
Svazek obsahuje výbor z autorovy celoživotní básnické tvorby z let 1902-1929. Jeho verše jsou v samém počátku ovlivněny symbolisticko-dekadentním směrem, později navazují na klasický útvar české romantické balady (Erben, Čelakovský), aby pak přešly k lyricko-epickým portrétům (cyklus Panenky), k trpké a ironické satiře (Žebrácké písně) či se zamyslely nad tajemnou podstatou moravských hor (Beskydy). Závěr antologie pak tvoří ryze náboženské poezie, jež ústí do parafráze svatováclavského chorálu, kterou se Durychova básnická tvorba definitivně uzavírá.
O spisovateli Jaroslavu Durychovi se často připomíná, že to byl nesmiřitelný polemik a militantní zastánce náboženství, který své protivníky bezohledně kritizoval a ironizoval. Také je pro něj příznačné, že z jeho díla, hlavně z jeho historických próz, pevně utkvívají v paměti čtenářů výjevy hrůzy a děsu, které Durych dovedl zobrazit nadmíru působivě. Z mnoha literárněkritických portrétů vychází Durych jako člověk s netolerantní bojovnou povahou a spisovatel se zálibou v líčení násilí. A i když tato osobní charakteristika jistě není úplná, může nás nad ní napadnout otázka: Jaký byl Jaroslav Durych v soukromí? Jak se choval k manželce a dětem? Na tyto otázky by měl poskytnout odpověď náš výbor ze soukromých dopisů, které Jaroslav Durych psal svým nejbližším: manželce, dcerám, synovi, tchyni. Tyto dochované dopisy ukazují, že autor infernálních historických výjevů a bojovný publicista byl v soukromí citlivým člověkem se zájmem o své blízké a jejich „obyčejné“ životy.
