Alexej Feofilaktovič Pisemskij Životopis

Aleksej Feofilaktovič Pisemskij, rusky: Алексей Феофилактович Писемский (23.3.1821 Rameňje — 2.2.1881 Moskva) byl ruský spisovatel a dramatik.

Pocházel ze starého, ač zchudlého šlechtického rodu a vzdělal se v kostromském gymnasiu a na moskevské universitě. Jako jinoch jevil velikou náklonnost k divadlu. Ukončiv r. 1844 universitní studia, vstoupil do státní služby, ale r. 1846 ji opustil a oženil se. Roku 1848 stal se úředníkem pro zvláštní rozkazy při kostromském gubernátorovi, v l. 1354 – 59 byl členem petrohradské hlavní správy údělů a v letech 1866–72 radou moskevské gubernské správy. Služební povolání nezůstalo bez vlivu na jeho tvorbu, kterou zahájil povídkou Nina (Syn otěčestva, 1848) a Bojarščina, napsanou r. 1847, ale vlivem censury otištěnou teprve r. 1857. Již v poslednější práci lze sledovat hlavní vlastnosti jeho talentu, plastiku kresby, docházející časem do hrubosti, životnost a sytost barev, bohatství komických motivů, pesimistický názor na vytrvalost povýšených citů a silnou, typickou mluvu. Roku 1850 navázal styky s Moskviťaninem, kde otiskl povídky Ťufjak a Brak po strasti. Obě práce postavily Pisemského do první řady ruských spisovatelů. Záhy potom následovaly povídky: Komik; Ipochondrik; Bogatyj ženich; Batmanov; Pitěrščik; Lěšij; Razděl; Fanfaron aj., jež se dotýkají nepovšimnutých sfér ruského života, pro svoji nenapodobitelnou životnost, pravdivost a barvitost nepozbyly dosud zájmu. Přesídliv r. 1858 do Petrohradu, žil v poměrech dosti stísněných a psal málo. K té době se vztahuje jeho kritická stať o Gogolovi a nejlepší povídka ze života ruského lidu Plotničja artěl. Když r. 1856 námořní ministerstvo podniklo národopisný výzkum, Pisemskij prozkoumal Astrachaň a Kaspické pobřeží, o čemž napsal mnoho cestopisných článků do časopisu Morskoj Sbornik. Roku 1858 stal se redaktorem Bibliotěki dlja čtěnij. Zároveň v Otěčestvennych Zapiskach objevila se jeho nejlepší práce Tysjača duš a brzo potom v jím redigované sbírce znamenité jeho drama Gorkaja Suďbina, jehož děj čerpal přímo ze života. Obě práce pokládány jsou za nejsilnější projev ruského realismu a zejména poslednější v podání lidové mluvy a ve vylíčení velkoruského mužika nebyla dosud předstižena. Sláva Pisemského počátkem 60. let dospěla nejvyšší mety. Nenáležeje k žádnému literárnímu kroužku, byl cizí novému literárnímu hnutí a záhy se s ním utkal v ostré polemice, načež se stal předmětem útoků v »Jiskře«. Roztrpčen přesídlil do Moskvy a vydal román Vzbalamučennoje more, jejž čásť kritiky neprávem prohlásila za hrubě tendenční a polemický. V Moskvě byl spolupracovníkem "Rus. Věstník". Z té doby pochází též jeho román Russkije lguny, dramata Poručik Gladkov, Samoupravcy, a jmenovitě román Ljudi sorokovych godov, cílící proti Slavjanofilům i Západníkům a oplývající autobiografickými podrobnostmi. V posledním období práce jeho nabývaly nezřídka rázu pamfletu. Sem náleží jeho román V vodovorotě a jmenovitě dramata: Podkopy (cílící proti vyšší administraci, takže censura vyřízla drama z časopisu); Vaal; Prosvěščennoje vremja a Finansovyj genij, která se na scéně těšila úspěchu. Posledními jeho pracemi byly romány Měščaně a Masony. Pisemskij byl člověk prostosrdečný, hluboce pravdivý, nanejvýše skromný a prostý závisti. Všechny tyto vlastnosti vyznačují jeho tvorbu, jež jej co do realismu staví po bok samému Gogolovi. Jeho objektivnost je podivuhodná. Pisarev nazýval Gončarova, vtělený typ epické tvorby, v porovnání s Pisemským lyrikem. Pozdější úpadek talentu Pisemského se vysvětluje nedostatečným světovým názorem, jenž stačil na elementárně jednoduchou formu nevolnické Rusi, ale už se nemohl vyznat ve složitých otázkách v době poreformní. Přesto jeho práce bičující prázdné mluvky, nemohoucí se odhodlat se k činům, posloužily nejvíce hnutí, jež zpřetrhalo svazky mezi ním a čtenářstvem. Sebrané spisy vyšly ve 24 dílech (Petrohrad, 1895). Zde též otištěna bibliografie, životopis (z péra V. Zelinského) a rozbor od P. Anněnkova. Srv. též Vengerov, Pisemskij (Petrohrad, 1884); Skabičevskij, Pisemskij (t.,1894, u Pavlenkova); Kirpičnikov, Pisemskij i Dostojevskij (Oděssa, 1894); Ivanova, Pisemskij (Petr., 1898). Některé jeho práce byly přeloženy do cizích jazyků, zejména do němčiny. U nás Mrštík přeložil Rozbouřené moře (Ruská knihovna).