Ivan Wernisch Knihy

Sbírka básní. – „Žofíny? To je snad něco na vodě, ne? Hudební pavilon, třepetavé odlesky, rozvlněné stíny, přízraky tančící na palubě parníku, jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece. Co myslíš, mohl by to být parník, mohly by to být jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece?“

Básnická tvorba významného představitele moderního umění s autorovými vlastními ilustracemi.

Výbor z poezie Vítězslava Nezvala připravil Ivan Wernisch.

Úvahy o umělecké tvorbě, mikropovídky, dramolety, vzpomínky, útržky, záznamy snů. Též zápisy hovorů odposlouchaných v hospodách, ve vlaku, v tramvajích, na ulici, autorem proškrtané a zhuštěné do „fantastických textů“. A všechno dohromady celá tahle koláž je především o životě a smrti. O autorově čekání na smrt. Wernisch ke knize dodává: „Pozor: Nepokračuji v Pekařově noční nůši! Tentokrát se hodlám pokusit o zcela jiný neúspěch.“

Zapadlo slunce za dnem, který nebyl / Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850-1940) Antologii je možné z mnoha důvodů považovat za nevídaný ediční počin. Ivan Wernisch v ní nashromáždil na sedm set osmdesát básníků, kteří se z nejrůznějších příčin ocitli v kategorii outsiderů. Množstvím jmen a vypracováním autorských medailonů však náročnost projektu nebyla zdaleka u konce. Každý z autorů byl podroben zevrubnému zkoumání, aby na jeho konci, často mezi stovkami či tisíci básní, editor vybral tu nejzdařilejší a zařadil ji do kontextu antologie. Knihu lze používat jako příručku, lze ji ovšem číst naráz od začátku do konce jako jedinou kaleidoskopickou báseň. Nepochybně však pomůže zaplnit mnohá bílá místa na mapě našich literárních dějin.

Básně Ivana Wernische doplňuje rozhovor "Ó nešťastný pupkozřec!" , který s autorem vedla Wanda Heinrichová. Blíží se panoptikum, blíží se maringotky s azalkami a záclonkami, kabaretní vozy Tatarů a plukovní kantýna s tureckou hudbou, velbloudi, sloni, antilopy, pokrotlé vlčí smečky vypasené na zimu, už se sem blíží široké, loudavé selské vozy s peřinami a skříněmi, dlouhá procesí s korouhvemi, vypovězená šlechtična se všemi svými předky v okurkových lahvích. Způsobí náhlou noc ohromné hejno vřeštících ptáčků, ve tmě a zvířeném prachu se zastavuje čas. Kolik je na nebi sluncí?

Sbírka básní, textů a úryvků originálního českého mystifikátora, specialisty na německou literaturu a objevitele nových děl a skutečností. Bravurní balancování na hranici tvarů mezi básní, veršováním, bajkami, glosami, memoáry vytváří pestrou smršť slovního vtipu a reflexe.

Nová sbírka básní Ivana Wernische přináší básnické hrátky okořeněné černým humorem, často stylizované do podoby absurdních grotesek.

Fantaskní a obrazotvornou grafickou knihu-komiks dle Wernischových básní stvořil grafik a měditepec Vojtěch Jirásko. Verše převedené do nečekaných obrazů nabízí čtenáři dlouhou slast prodlévání v zastaveném čase temných průjezdů wernischovského světa.

Roku 1875 zeptal se anonymní recenzent: „Kdo ví, kdo je tím přenešťastným pitomou, popleteným světa tvorem, jenž bez nejmenší hodnoty vnitřní poučuje zde veškeré člověčenstvo?“ Redaktor Vilímkova nakladatelství Jaroslav Janeček se ještě v roce 1937 domníval, že tím žalostným pěvcem je nejspíše administrační úředník Vilímkovy firmy František Andrlík, „postava opravdu tesklivě samotářská a groteskními, jmenovitě milostnými osudy zkrušená“. Je jisté, že za nešťastného světa tvora se vydávalo více autorů, neboť takto podepsány vycházely kramářské tisky, říkali si tak příležitostní deklamátoři, vystupovali pod tím jménem někteří kupletisté, pyšišvorovsky se vtipkovalo v uměleckých kavárnách a ve stolních společnostech. Je v tom všem hodně nejistoty, ale ať už byl počet těch přenešťastných a ženiálních světatvorů jakýkoliv, hlavním Pyšišvorem, pyšišvorem ze všech pyšišvorů nejpyšišvorova­tějším nad veškerou pochybnost zůstává Josef Hubáček. Jeho dílo znovuobjevil editor knihy Ivan Wernisch.

První souborné vydání poezie Ivana Wernische z let 1970 až 1989, známé dosud jen zlomkovitě. Výbor je doplněn širokým edičním komentářem a většinu čtenářů Wernischova díla překvapí velkým množstvím dosud nepublikovaných básní z rukopisu. Editorem knihy je Jan Šulc.

Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní / Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948) Druhá antologie básní zapomenutých, zavržených či opomenutých českých autorů, kterou sestavil Ivan Wernisch. „Píseň o nosu má téměř stejný podtitul jako antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000, 2001) a do jisté míry na ni navazuje. Tu i onu knihu jsem sestavil z prací autorů, kteří se buď vytratili z obecného povědomí, nebo se do něj nikdy nedostali, ale zde najdete jiná jména, další žánry, prohlédnete si více časových vrstev... Nechci spekulovat, co je podstatou básnického umění, nicméně nepokouší se snad ti, kdož píšou básně, vlastně všichni o totéž?" (Ivan Wernisch). „Od samých počátků obracíme oči k nebi a pějeme jeden a týž zpěv radosti, úžasu i veliké úzkosti," říká Karel Dostál-Lutinov.

Po antologiích Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu přichází Quodlibet: další barevná mozaika básnických i prozaických textů „zapadlých“ autorů. Autoři jsou řazeni chronologicky a opatřeni medailonky a dílka od první k poslední stránce projdou etapou zhruba 150 let. V ohromně pestré „míchanici“ vedle textů zdařilých či uměleckých zde najdeme modlitby a modlitbičky, kázání, mravoličné říkanky a školní pravidla, kramářské písničky, ukázky z knížek lidového čtení, anekdoty, hádanky, novinové zápisky, veršované reklamy... zkrátka od kdečeho kdeco. Mnohde jsou psány bez znalosti gramatiky i základních stylistických pravidel, často pouze jako užitkové zboží. A právě to dodává antologii jedinečné vyznění.

Básnická sbírka, jejíž první vydání z roku 1996 z knihkupeckých pultů vymizelo již dávno, vychází nyní v druhém vydání. Kniha vznikla během Wernischova ročního „berlínského“ pobytu a je mimořádně pečlivě komponovaná. Vedle receptů již osvědčených nalezne čtenář v knize též postupy, jež by od „Mistra českého blábolismu“ čekal stěží. Ku příkladu pravé české haiku nebo parafráze indiánských modliteb. Inu, proslýchá se... Sbírka Proslýchá se tvoří první část trilogie, jejími dalšími částmi jsou Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové (1997, 2000) a Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún (2001). 2. vydání

Výběr z básní Ivana Wernische s ilustracemi Pavla Roučky.

Kniha Živ jsem byl! volně navazuje na antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000), Píseň o nosu (Petrov 2005) a Quodlibet (Druhé město 2008). A opět jde o čítanku literárních kuriozit, tentokrát tvořenou texty převážně prozaickými, které ve své době zapadly, byly zapomenuty nebo opomíjeny. Tam, kde to bylo možné, tedy dohledatelné, jsou připojeny medailony autorů, což umožnilo řadit texty chronologicky. Časová posloupnost dokresluje nejen vývoj jazyka a literárního stylu, ale samozřejmě odráží i historické okolnosti, v nichž tito lidé žili a psali. Jména některých autorů nejsou zcela neznámá, výčet jejich děl je mnohdy bohatý, přesto se i zde našly texty nepublikované či publikované zcela okrajově. Někteří se schovávají pod nejrůznějšími šiframi a pseudonymy, i tady ale editor nabízí alespoň možné či pravděpodobné autorství. Bohužel značné množství textů bude už navždy podepsáno jako anonym. Tak jako v předchozích antologiích i v této převažuje řada veršovánek, básniček a prozaických textíků, které vzbudí spíše pousmání a na solidním literárním poli by nikdy neuspěly. Z moře těchto pokusů se však občas vyplaví perličky. Ať už vznikly náhlým vzplanutím emocí nebo požehnaným polibkem múzy, byly pouze ojedinělé a ve své době zapadly. Nicméně ohromnou péčí a mravenčí prací Ivana Wernische mohou nyní díky této knize přece jenom spatřit světlo světa.

Jaroslav Vrchlický! Jméno tohoto čítankového básníka zná dnes každý, jeho básně nečte téměř nikdo. V jakés takés obecné známosti přetrvává několik jímavých či dětinsky přisprostlých veršovánek (Za trochu lásky šel bych světa kraj, Balada o hovně, Rytíř Smil), které nepatří právě k vrcholům české poezie. Wernischův výbor KABINET MISTRA VRCHLICKÉHO je naplněn skvosty, jejichž kvalita je evidentní. Řečeno decentně: Kdo si zde nenajde nic, co by jej zaujalo a k čemu by se rád vracel, ten je amúzický špalek!

Máme tu novou sbírku Ivana Wernische, a samé nové básně! Básně ve verších, básně v próze a básně prozodicky hybridní. Experiment s formální realizací básní se poddává Wernischovu hravému géniu. A to znamená pro čtenáře čirou radost! Vzpomeňme něčeho opravdu velkého: představme si písčitý mořský břeh a na něm velrybí kostru, v níž deset harmonikářů hraje deseti hodovníkům pojídajícím deset pečených volů. A co deset! Dvacet harmonikářů si představme, a dvacet pečených volů! V zrcadle nad toaletním stolkem se vznášejí červené a černé rybičky. Don Čičo vychází do slunečného dne. Ve staré Liboci se cosi chystá. Don Čičo vychází do noci.

Nová kniha Básníka, jehož první sbírka vyšla před šedesáti lety. Tentokrát s doslovem Jiřího Pelána a koláží samotného autora. Almara pěkná, fortelná, což o to, jenže ono z ní všecko tak nějak divně zní. Noční růže i Pochod gladiátorů. Mistr vyšel z domu, kouká na měsíc. Opeřené stromy a třaslavé přesličky svítí v pobořené hodovní síni, člun se slaměnou stříškou se vznáší nad potopeným městem. Před vetešnictvím doutná vycpaný šimpanz. Hasiči narážejí sud s pivem, opatrný lemur krade ovoce. Žena bez zavazadel potřebuje pomoc. Pusť ji a neslintej na ni! — zbláznil ses, Rupperte? Ó duchové nebes, vtělení v louskáčky!

Výbor z autorových starších, novějších i zcela nových básnických fantazií, esoterních spekulací a odvážných sentencí doplněný citacemi prohibovaných románů. Připojeno je několik učebnicových textů, které by snad bylo možno považovat za základní kapitoly z obecné logiky, estetiky a etiky.

BYL JEDNOU JEDEN SVĚT. Anebo nebyl? Fotograf Petr Hruška a básník Ivan Wernisch si pohráli se sbírkou starých kabinetek a pohlednic, vybrali některé z nich a napsali k nim víc než stovku doprovodných textů. Vymysleli si řadu příběhů – bláznivých, veselých i smutných... Tak vznikla kniha ke koukání a ke čtení.

Ivan Wernisch, přední osobnost z generace živých klasiků české poezie, jejíž další představitelé – Šrut, Brousek, Kabeš – debutovali stejně jako on na začátku šedesátých let dvacátého století, předkládá soubor básní v próze Lásku já nestojím, který zdánlivě vznikal mimo hlavní proud básníkovy tvorby.

... Samizdatem se šířily sbírky Žil, nebyl (1978) a Zasuté zahrady (1982), v nichž hlavním duchem je dadaisticko-absurdní atmosféra bláznivých minipříběhů, kterým dominuje blbost a krutost dějin, připomínajících loutkové panoptikum. Výbor z těchto textů, stojících na pomezí poezie a prózy, přinesly soubory Ó kdežpak (1991) a Doupě latinářů (1992). Ilustrace z cyklu Stínohry Ivana Wernische. Zdroj: libri.cz

Kominické lodě jsou souborem devíti prozaických textů, komponovaných jako jakési mikroromány. Ivan Wernisch se svérázným způsobem pokusil zkomprimovat na poměrně malou plochu narativní útvary, z nichž dokonce jeden každý sestává z jednotlivých, konkrétně nazvaných kapitol, které ovšem povětšinou nepřesahují rozsahem několik řádků. Jsou to přitom příběhy, z jejichž motivů by nejeden spisovatel dokázal skutečně vytěžit látku na rozsáhlý román nebo aspoň novelu.

Novou sbírku Ivana Wernische bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl. Několik desítek formálně různorodých textů, od krátkých, úsečných básní přes celou řadu delších básní v próze až po zdánlivě rozverné finále, v němž tvůrce několika básněmi navazuje na své někdejší autorské alter ego Václava Rozehnala, nezaměnitelný smysl pro humor, groteskní aluze na staré časy, snová obrazivost, tušová lehkost a zenová bravura lyrických obrazů, ale také všeprostupující těžká melancholie a v neposlední řadě četné motivy životní rekapitulace a jemné, leč nepřeslechnutelné tóny loučení… to vše jsou cihly, z nichž je postaveno Wernischovo zcela jedinečné Tiché město.

Další básnická sbírka Ivana Wernische. Za sklem příborníku se kroutí údolí Dněpru – za Smolenskem stojí slánka, za Vitebskem cukřenka – v zatemněné kuchyni hoří větrný mlýn. Rozesmátí kamarádi se opírají o kávový mlýnek, z rozsvícené skříňky se ozývá praskání. – Hilversum, Klajpeda, Riga, Livorno... Slyšíte? – to jsou ty tajemné sféry – říše mrtvých už dávno zvítězila na všech frontách, ale tam jako by pořád ještě někdo mluvil.

Přičiněním editora Ivana Wernische, který z básníkových veršů vybral a uspořádal ty nejlepší kusy, vznikla doposud nejucelenější a nejvýraznější sbírka Leoše Bacona Slaniny — kniha s vnitřním dějem, který přes svůj formální rozkmit od lyrických črt k hmatatelné věcnosti, od vážné polohy ke groteskní rozjívenosti perzifláží, dokáže předat podstatné sdělení, totiž autorův osobní příběh času, nenávratných dnů a vůbec všeho, co mizí… Kniha vychází s doslovem Dory Kaprálové.

Společná sbírka básní Milana Ohniska, Michala Šandy a Ivana Wernische.

Monografie obsahující popis díla Pavla Roučky, kterého tvorba nás na první pohled přiláká svou hlubokou expresivností.

Almanach literární kavárny Řetězová. Uspořádal Ivan Wernisch; kresbami doprovodil Antonín Sládek.

Kniha obsahuje nostalgické verše Ivana Wernische, dále pak rýmované i nerýmované básně Václava Rozehnala, kruté a zábavné písně divokých národů, sborový zpěv jihočeských badatelů, básně v řecko-římském stylu, nápodoby a padělky starovýchodní a staroněmecké lyriky, drobný kosmogonický žert o stařičkém Jauchlovi, jakož i několik dobře skrytých lunojasných naučení a filosofických výroků. Řada je zakončena osmi záhadnými experimenty a jejich podrobným rozborem od Michala Ajvaze.

Nakladatelství Gema Art vydalo dosud nejrozsáhlejší třísvazkový autorský výbor z díla Ivana Wernische, v redakci Jana Šulce a s krásnou grafickou úpravou Roberta V. Nováka. „Ivan Wernisch zde s obdivuhodnou lehkostí, vlídně a přitom odpovědně prochází celým svým dosavadním dílem, aby z něj pro čtenáře vybral a předložil jim – své dílo nové. Ostatně tento stavební princip bylo u Wernische možno sledovat už od konce šedesátých let. Otištěná báseň pro něj nebyla a není odepsanou a odškrtnutou položkou vlastní autorské historie, ale něčím stále živým, nezavršeným, něčím, co vyzařuje každý den jinou energii, co je možno znovu vzít do rukou a vsadit do nově vytvořeného okolí“ (citováno z úvodu Jana Šulce).

Neobvyklá kniha – už jenom tím, že ji nelze žánrově zařadit. Drobné prózy, básně, náčrty nikdy nenapsaných románů, divadelní hra, kašpařiny, hospodské rozprávění, nactiutrhačné historky a vzpomínky na kamarády spisovatele, přesto nejde o memoárovou literaturu v pravém slova smyslu. Čtenářům dostane se tu i důležitých životních rad a ponaučení: Muchomůrku červenou nežrat! A ne že jo. Vydáno ve spolupráci s nakladatelstvím Zdeněk Cibulka – Týnská literární kavárna v Praze.

Sbírka představuje Ivana Wernische v jeho nejlepší formě, přičemž je marné snažit se stručně charakterizovat tohoto velkého autora, nositele všech literárních cen v Čechách. Pod jeho mnohotvárnými básněmi se však skrývá hořká melancholie. Příběh Achilla a Penthesilei, jak jej vyprávěli staří Řekové, se odráží v jeho díle, kde se vnitřní svár mužského a ženského principu projevuje v nových, neotřelých tónech. Wernischova obraznost je svébytná a přesná, přinášející radost i klid, ale i bolest a zklamání. V jeho sbírce se opět objevuje nadsázka a fantazie, které vyjadřují představu o světě, v němž není nic nemožné. Básník se uchyluje na ostrovy nespoutané představivosti, avšak s přibývajícími verši se prohlubuje zármutek a nostalgie. Amazonská královna, symbolizující pochodující vojská, je zde chápána jako ironické ztvárnění války. Wernischovy básně jsou prosyceny krví, hořícími městy a vítězstvím „říše mrtvých“. Temná předtucha se mísí s nejasným časem, zatímco nezvalovská svíce osvětluje „na stěně obrázek tmavé noci“.

Sežrané spisy (Die ausgewühlten Schriften) Bizarní, zdánlivě prozaická kniha: gnómické texty s hrdinným Bedřichem či dehonestovanými velikány českých duchovních dějin mají svou čirostí, dokonalou mírou slov a nakonec i svým zaměřením k poezii mnohem blíž než k próze, jak ji obvykle chápeme. Sametově jemný humor Doupěte latinářů přikrývá hřebíky fakírského lože.... celý text

Dílo shromažďuje devětadvacet básníků, kteří publikují v nakladatelství Petrov nebo jsou mu blízcí. Přestože jejich tvorba významně dotváří obraz současné české literatury, mnozí z nich jsou veřejnosti téměř neznámí. Almanach pod editorským vedením Ivana Wernische na jejich básních přesvědčivě ukazuje, že jde o tvůrce mimořádně zajímavé. 1. vydání. V knize jsou zastoupeni: Jaroslav Pížl, Vít Kremlička, Jan Antonín Pitínský, Marian Palla, Petr Koťátko, Michal Ajvaz, Michal Šanda, Jana Soukupová, Leo Bacon Slanina, Zeno Kaprál, Jaroslav Chobot, Odillo Stradický ze Strdic, Martin Reiner, Jiři Dynka, Pavel Kolmačka, Tomáš Přidal, Miroslav Salava, Petr Hrbáč, Marek Stašek, Bogdan Trojak, Norbert Holub, Tomáš Kafka, Milan Ohnisko, Pavel Řezníček, Jiří Janatka, Bohdan Chlíbec, Petr Král, Milan Exner a Jiří Olič. zdroj: www.ipetrov.cz

Naivní poeta konce středověku, jemuž postavil nehynoucí pomník Richard Wagner ve svých Mistrech pěvcích norimberských, velice živě mluví i k dnešku. Z jeho díla se dochovalo 6205 básnických skladeb nejrůznějších žánrů.

Reprezentativní výbor z díla jednoho z nejoriginálnějších současných českých básníků. Ve sbírce jsou zastoupeny verše od let šedesátých až po současnost – přesně od roku 1965 do roku 1997.

Po loňském vybočení se naše ročenka vrací k osvědčeným principům. Arbitrem svazku bude významná osobnost české poezie Ivan Wernisch, zatímco antologii opět editorkou povede kritička a básnířka Wanda Heinrichová. Po předchozích editorských dvojicích se máme na co těšit! Koncept ročenek „nejlepších“ básní vznikl v roce 1988 díky americkému básníkovi Davidu Lehmanovi. Úspěch edice The Best American Poetry a její rozšíření do dalších zemí ukázaly, že i přes proklamace o nezájmu o poezii existuje množství kvalitních básní a čtenářů. V českém prostředí projekt získává pozitivní ohlasy. Výběr „nejlepších“ básní odráží subjektivní pohledy dvou editorů na poezii daného roku. Editor, odborník na současnou poezii, připojuje doprovodnou studii, zatímco arbitr, uznávaný básník, nabízí esej o svém vztahu k poezii a vybraným textům. Svazek obsahuje přibližně čtyřicet básní, které byly publikovány v uplynulém roce, s důrazem na knižní, časopisecké a internetové publikace. Nejlepší české básně představují vítanou inventuru, umožňující čtenářům znovu prozkoumat uplynulý rok a zachytit básně či autory, kteří jim unikli. S rostoucím počtem výběrů bude zajímavé porovnávat obsahy a hledat opakující se jména.

Klíčem ke sbírce Nikam je báseň Ohlodáno k smíchu. Roku 1958 ji v horečnatém chvatu napsal mladý Johan, přičemž ztratil klobouk. K básni se unaveným krokem přišoural v roce 2010 starý Ivan a drobet ji pomordoval. Co se stalo mezi těmi dvěma letopočty? Bylo napsáno pár dalších básní a Jednoho saharského dne Slunce prasátkovalo Na Horním náměstí. A víc už nic. Vlastně ano! Klobouk se našel. (Michal Šanda).

Rozhovor s Karlem Hvížďalou a nové texty Konečná podoba rozhovorů K. Hvížďaly s I. Wernischem spolu s básníkovou nejnovější tvorbou je doplněna řadou Wernischových koláží a dalším fotografickým materiálem. Zpracováním se blíží bibliofilským edicím.

Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko… V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano! Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak… Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné: Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco. Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.

Nová sbírka literárního fenoménu nazývaného Ivan Wernisch.

Básnická sbírka. Autorova poesie je typická snovostí, kdy autor promítá do veršů zlomky skutečnosti a celkově zanechává v čtenáři pocit snového záznamu.

Nejslavnější sbírka žijící legendy českého básnictví je zároveň skutečným skvostem tuzemské poezie XX. století. Od jejího prvního vydání uplynou brzy již celá čtyři desetiletí. Čas však nejenže tuto sbírku, která se v polovině šedesátých let stala na zdejší literární scéně naprostým zjevením, nepřipravil o nic z její magické, imaginární, hypnotizující atmosféry, ale naopak jí umožnil dozrát podobně, jako dozrává to nejlepší archivní víno. Inovované druhé vydání s autorovým doslovem.

V letech 1999 a 2000 vydalo nakladatelství Paseka nejrozsáhlejší sbírku českého erotického folklóru, kterou ve třicátých letech minulého století rozesílal subskribientům napůl tajně sběratel Karel Jaroslav Obrátil. Po letech se ke Kryptadiím vrátil básník Ivan Wernisch a připravil zcela orignální autorský výbor básnických textů, popěvků a říkanek. "Sbírka Kdo to čte, je prase je quodlibet, z něhož si každý může vybrat co je libo. S velkou péčí jsem všemožné sprosťačinky rovnal podle barev a nálad, snažil se seřadit je tak, aby se navzájem doplňovaly; chtěl jsem, aby vzniklo souvislé pásmo uvolněného, uvolňujícího veselého tlachání." (Ivan Wernisch)

Po třech letech od prvního vydání vychází tato básnická sbírka ve značně přepracované, sevřenější, a proto ještě uhrančivější podobě. Vzhledem k možnosti srovnání obou verzí vzbudí kniha zajisté pozornost i mezi literárními odborníky, ale prvotně a především po ní sáhnou milovníci vynikající poezie. Druhé, přepracované vydání.

Dva soubory krátkých experimentálních her z počátku 60. let 20. století v jednom svazku, které mapují dosud málo prozkoumané území mezi klasicky vystavěným dramatem a spontánní improvizací. Převážně divadelní jednoaktovky, které s ferlinghettiovským humorem a poezií pomáhají prohlédnout absurditu lidského života. Několik z těchto her bylo uvedeno v evropské premiéře během autorovy návštěvy v Praze na jaře 1998. Toto vydání je doplněno o nové hry.

Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému nápověda, chytrému zásah. To vše hravě teskné i teskně hravé. Tak i naopak. Jak jinak, když sám autor dodává: Je to kniha záhadná, čtu si teď v ní a divím se, divím. Tohle že jsem napsal já? Nebo vystřelil? A kde mám vlastně kabát? A mezi verši najdeme tento návod: „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ Pokusy, v nichž máloco zůstane takové, jaké se nám zdálo. „Svět do večera zchátral / Dům se vyprázdnil a z dítěte byl stařec // Verše se prodlužovaly / Tu a tam zazněl rým / Pes vychlemtal vodu z misky a zase odběhl“ Anebo „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ A jedna z mála jistot? „To, nač si vzpomeneš / To bude dál“.

Autor o své knize říká: „Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: každý jsme jiný. Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách — jen tak — chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní.“

Paříž revolučního roku 1968. Vztah americké malířky a anarchistického bankéře. Básnickým jazykem psaná novela, v níž autor vzdává hold Fernandu Pessoovi, Paříži, revoluci a především Lásce. Jedna z posledních knih Lawrence Ferlinghettiho, která svědčí o tom, že jeho poezie zůstává stále mladá. 2., přepracované vydání.

Básnická sbírka Z letošního konce světa vyšla pod jménem fiktivního spisovatele Václava Rozehnala. Svazek obsahuje sbírku úsměvných a humorně laděných veršů, napsaných počátkem osmdesátých let jako literární mystifikace.

Divadelní program k inscenaci Národního divadla v Praze obsahuje kromě divadelního libreta vytvořeného na základě poezie Ivana Wernische také texty o tomto autorovi, o jeho tvorbě či rozhovor s ním.

Výbor z díla : verše z let 1970-1984, vydaný z popudu Jiřího Gruši. Životopisná poznámka. Typografie Vlasta Herrmannová.

Neobvyklá sbírka poezie, jejíž kompozici vytvořil známý český básník vytvořil na základě svých překladů a "překradů". "Překrady jsou básně přisvojené, básně, které jsem si celá ta léta dával stranou, básně, jaké bych sám nikdy nenapsal, ale když už jsou v mých deskách a v mé paměti, nemohu se s nimi rozloučit", říká básník hned ve stručném úvodním slovu. A je zcela pochopitelné, že si do tohoto souboru překradů i překladů vybral ty autory, kteří souzní s jeho vlastní poetikou. Nezáleží mu ani tak na tom, zda jde o básníky proslulé nebo téměř neznámé. Základním měřítkem je pro něho podstata textu, které směřují od dětinské hravosti až k apokalyptickým vizím. Básně jsou sestaveny tak, aby při souvislé četbě podaly náznak určitého příběhu. Snad i proto nepředstavuje Wernisch autory jednotlivých básní, ale uvádí je vždy na začátku každého oddílu souhrnně.

Svébytná poezie ve verších i v próze, hledající nové výrazové prostředky, čerpá namnoze z pohádkové a z biblické motiviky a při ztvárnění těchto podnětů byla zřejmě inspirována starými lidovými (i loutkovými) hrami s jejich archaicky sukovitým jazykem. Básník navozuje specifickou stavbou vět a celkovou stylizací ozvláštňující atmosféru. Využívá i další posuny v ladění řeči (např. podle ruského lidového vyprávění), experimentuje s ní a nově objevuje její skrytou proměnlivost a dynamiku, zkouší nosnost jazyka.

„Prvotina, kterou započala autorská cesta Ivana Wernische. Nabídla poezii záměrné jednoduchosti, „poezii dětských očí“. Ale svět bezpečně a důvěrně známých věcí, svět ne nepodobný obrazům naivistických malířů, Ivan Wernisch postupně opouští a zavádí nás do prostoru zcela odlišného.“ (Pavel Kotrla)

„Ve sbírce Dutý břeh (vydáno 1967) dostala Wernischova poezie další rozměr – grotesknost loutek –, který v mnohém mění ráz básníkova světa. Svět Zimohrádku byl světem poetického zasnění, mlžných obzorů, kde bytosti procházely krajinou a žily své životy. Svět Dutého břehu zůstává na první pohled nezměněn: tatáž krajina, tytéž prostory, tentýž bestiář a podivní lidé. Změnil se však základní pocit vyzařující z tohoto světa. Tím pocitem je směs strnulosti, osamění, bezhybnosti. Život se někam vytratil a místo něj se hraje. Loutky, tu v bleším divadle, tu ve stínohře, si hrají na život.“ (Pavel Kotrla)

Druhá básnická sbírka Ivana Wernische, vydaná v roce 1963. Zde „nalézáme motivy později znovu se objevující: loutky, altán, tajemná zahrada. Tato sbírka je teprve předobrazem světa sbírek následujících, ale už zde dochází k postupné přeměně. Svět začíná ztrácet své zřetelné kontury a v krajině se objevují prvky nové: moře, lodě, exotická pobřeží, malovaná krajina, dešťová zem, podivná země Tramtárská. O proměně autorova pohledu svědčí i citát z Jiřího Ortena, který je mottem sbírky: ...Jsi ve svém pokoji před jedenácti lety. Máš příběh. Nemocen... Jablko, postel, tma. S polštáři dovedeš si dlouze vyprávěti“ (Pavel Kotrla)

BERÁNCI VLCI ANEB MARCIPÁN A PUMPRNIKL CONCORDIA DISCORS ANEB DISCORDIA CONCORS NĚMECKÉ POEZIE DVANÁCTÉHO AŽ DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ Verše vybral a přeložil Ivan Wernisch, který také opatřil svazek předmluvou a poznámkami a z dobových ilustrací sestavil výtvarný doprovod. Zčásti překlady a parafráze, zčásti vlastní díla „pokrytá" jmény německých autorů. Zcela původní Wernischovy básně jsou: Zahrada světa; Svět, to je všelicos; Líbezná slova, sladce zazpívaná...; Bijte pěvce!; Podejte mi škorně...; Adé; Přijď, i když se teprv šeří...; Jest mi, ouve, trefeno...; Kykyryký, kyrie...; Modlitbička; Ti nejlepší ptáci...; V studené cele jsem se zpotil...; Modlitba; V krčmě se chudákům nejlépe bydlí...; Harapannu ani slušnou...; Ve světě je hezky!; A já nikam nepospíchám...; Do Východní země půjdem...; Honem, dej mi víno!; Žebrácká veselka; Rozpočítávadlo; Jestli teď umřu...: Nová píseň o lancknechtech; Zavolal jsem si na krčmářku...; Když sem jednou přišel...; Boha pochvalujte, kmáni...; Počkej, sedláčku...; Hej, chlape!; Já se mám, páni řitíři!: Jsemť já šlechtic, žádnej kmán...; Pallida mors aequo pulsat pede / pauperum tabemas regumque turres; Nikomu nevěř; Budou tobě říkat...; Půjdem odtud všichni...; Zmařenej milej; Dobrej večír!; Když děti míchají horkou kaši; Rozpočítávadlo.

Texty Ivana Wernische doprovází sedm barevných litografií Michael Rittstein.

Šest ručně kolorovaných barevných linorytů Jiří Sopko. Typografie Zdeněk Ziegler. K vydání připravil Zdeněk Křenek. Redaktorka Eva Horáčková. Aulos, Praha 1996. Sazbu z písma Fenice zhotovila Fortuna-Type, s. r. o. Vytiskl Jaroslav Janďourek. Tisk linorytů Viktor Šefčík. Vazbu provedl Ateliér Krupka. Vydáno 2 x 60 číslovaných výtisků ve formátu 300 x 245 mm na 150g papíru Excudit Plzeň ve dvou verzích ilustrací označených v tiráži A a B. Verze A.

Básnická sbírka. Bilingvní, česko-francouzské vydání. Překlad Virginie Béjot. Frontispis Ivan Wernisch. Autor o své knize říká: „Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: každý jsme jiný. Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách – jen tak – chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní.“

Zwei Großmäuler demolieren nach einem Saufgelage ein Bordell und entkommen der Polizei auf unerklärliche Weise.