Ivan Wernisch (*18. 6. 1942) je český básník, spisovatel, novinář a překladatel, držitel Ceny Franze Kafky.
Sbírka básní. – „Žofíny? To je snad něco na vodě, ne? Hudební pavilon, třepetavé odlesky, rozvlněné stíny, přízraky tančící na palubě parníku, jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece. Co myslíš, mohl by to být parník, mohly by to být jiskry na nočním nebi, slowfox, který se vzdaluje po řece?“
Básnická tvorba významného představitele moderního umění s autorovými vlastními ilustracemi.
Výbor z poezie Vítězslava Nezvala připravil Ivan Wernisch.
Úvahy o umělecké tvorbě, mikropovídky, dramolety, vzpomínky, útržky, záznamy snů. Též zápisy hovorů odposlouchaných v hospodách, ve vlaku, v tramvajích, na ulici, autorem proškrtané a zhuštěné do „fantastických textů“. A všechno dohromady celá tahle koláž je především o životě a smrti. O autorově čekání na smrt. Wernisch ke knize dodává: „Pozor: Nepokračuji v Pekařově noční nůši! Tentokrát se hodlám pokusit o zcela jiný neúspěch.“
Zapadlo slunce za dnem, který nebyl / Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850-1940) Antologii je možné z mnoha důvodů považovat za nevídaný ediční počin. Ivan Wernisch v ní nashromáždil na sedm set osmdesát básníků, kteří se z nejrůznějších příčin ocitli v kategorii outsiderů. Množstvím jmen a vypracováním autorských medailonů však náročnost projektu nebyla zdaleka u konce. Každý z autorů byl podroben zevrubnému zkoumání, aby na jeho konci, často mezi stovkami či tisíci básní, editor vybral tu nejzdařilejší a zařadil ji do kontextu antologie. Knihu lze používat jako příručku, lze ji ovšem číst naráz od začátku do konce jako jedinou kaleidoskopickou báseň. Nepochybně však pomůže zaplnit mnohá bílá místa na mapě našich literárních dějin.
Básně Ivana Wernische doplňuje rozhovor "Ó nešťastný pupkozřec!" , který s autorem vedla Wanda Heinrichová. Blíží se panoptikum, blíží se maringotky s azalkami a záclonkami, kabaretní vozy Tatarů a plukovní kantýna s tureckou hudbou, velbloudi, sloni, antilopy, pokrotlé vlčí smečky vypasené na zimu, už se sem blíží široké, loudavé selské vozy s peřinami a skříněmi, dlouhá procesí s korouhvemi, vypovězená šlechtična se všemi svými předky v okurkových lahvích. Způsobí náhlou noc ohromné hejno vřeštících ptáčků, ve tmě a zvířeném prachu se zastavuje čas. Kolik je na nebi sluncí?
Sbírka básní, textů a úryvků originálního českého mystifikátora, specialisty na německou literaturu a objevitele nových děl a skutečností. Bravurní balancování na hranici tvarů mezi básní, veršováním, bajkami, glosami, memoáry vytváří pestrou smršť slovního vtipu a reflexe.
Nová sbírka básní Ivana Wernische přináší básnické hrátky okořeněné černým humorem, často stylizované do podoby absurdních grotesek.
Básnická sbírka. Bilingvní, česko-francouzské vydání. Překlad Virginie Béjot. Frontispis Ivan Wernisch. Autor o své knize říká: „Nepřináším nic nového? To nejspíš nepřináším. Ale kdo tady naposledy přišel s něčím novým? A je vůbec třeba přicházet s něčím novým? Nudím? Někoho jistě. Když mi to vytýká básník, který ještě nenapsal nic, co by nenudilo mě, řeknu si: každý jsme jiný. Proč pořád ještě píšu? Vždyť já ani nevím. Ze všeho nejradši se procházím po lesních cestách – jen tak – chodím a poslouchám jak bzučí hmyz, šumí listí, krápe déšť. Je to lepší než psát, ale ponouká mě to k psaní.“