Skoro každý den v roce je zasvěcen některému ze světců či i několika z nich. S jejich jmény se setkáváme na stránkách kalendářů, mnohá z nich nám dokonce připomínají sochy či obrazy, ale o velké většině nevíme vlastně vůbec nic. Praktická příručka stručných portrétů čtenáře seznámí se základními informacemi o světcích a o jejich symbolech, pomocí nichž je znalec dokáže identifikovat. Sestavena podle církevního roku.
Román. Pod tlakem sugestivního proroctví o hrozící přírodní katastrofě se rozvíjí kolektivná drama obyvatel malé vesnice ztracené uprostřed švýcarských velehor.
Výbor z povídek francouzského básníka, podle slov F.X. Šaldy "posledního romantika a prvního symbolisty". Autor, plně obrácený do niterného světa fantazie, sarkasticky kritizuje mechanizující se společnost, pseudovědu a měšťáctví své doby. Jeho povídky a novely, z nichž některé jsou předchůdci science-fiction, se vyznačují nenapodobitelným kouzlem a svérázem, černou romantikou, absurditou i poezií.
Kniha popisuje příhody chlapce Mipama. Jeho lásku k přítelkyni z dětství, honbu za bohatstvím, jež mu má umožnit sňatek s ní, ale také jeho myšlenky a úvahy ovlivněné prostředím v němž se ocitá. Jeho cesta je hledáním země, kde všichni žijí v přátelství. Když pochopí, že tato šťastná země neexistuje, umíní si, že bude pomáhat těm, kdo se ji snaží vytvořit. Román o Tibetu a jeho životě, dílo dvou autorů, učeného tibetského lámy a francouzské spisovatelky, cestovatelky a tibetanistky. Vyprávění uvádí nejen do tibetské reality, ale i do tibetské mytologie: seznamuje s prací prostého rolníka, poznáváme tibetské mnohoženství a mnohomužství, život na dvoře tibetského knížete, v čínském pohraničním městě a nakonec i život tibetských klášterů; prostředkuje se nám též mytologický pohled na život, jak jej vidí tibetský člověk.
Trojice baladických příběhů z horského prostředí švýcarského kraje Valais: 1. Pronásledovaný Jan Lukáš (dílo z roku 1909), 2. Vláda zlého ducha (z roku 1914, knižně poprvé 1917), 3. Kdyby se slunce nevrátilo (z roku 1937) Doslov: Zdeněk Hrbata
Poslední povolenou knihou spisovatele Josefa Heyduka, současně jednoho z nejlepších překladatelů z moderní francouzské literatury (mj. Bertrand, Claudel, Bloy, Giono, Bernanos, Mauriac, Proust), byly drobné úvahy, které v roce 1989 vyšly v Bloku pod názvem Fragmenty, tehdy však z cenzurních důvodů ochuzeny o ty pasáže, které se týkaly Heydukových názorů na víru, čehož on sám vždycky velice litoval. Nutno připomenout, že Fragmenty byly vlastně knihou citátů z obsáhlé Heydukovy korespondence, tedy i z dopisů, kterými také nás (mne a mou ženu) po dobu pětadvaceti let obdarovával. Než jsem je po jeho smrti uložil do Památníku písemnictví, vypsal jsem si z nich na paměť pár Heydukových nejryzejších myšlenek, které by byl jistě sám za příznivější politické situace do Fragmentů zařadil. U příležitosti letošního hned dvojího Heydukova výročí, rozděluji se o ně aspoň se čtenáři Perspektiv v jistotě, že by Josef Heyduk i při své skromnosti a pokoře takovou poctu rád přijal.
Kašpar Noci: fantazie na způsob Rembrandta a Callota. Soubor básní v próze, který založil tento žánr ve francouzské literatuře a inspiroval symbolistické básníky. Gaspard de la nuit byl dokončen už v roce 1836, ale publikován byl až v roce 1842 poté, co Bertrand zemřel na tuberkulózu. Kniha byla znovuobjevena Baudelairem a Mallarméem a nyní je považována za klasiku francouzské poezie i fantastické literatury. Čtvrté vydání, v Odeonu druhé
Soubor povídek autora, který do povědomí čtenářů vstoupil jako bystrý fejetonista a kurzívkář, navíc pak jako vynikající překladatel náročnější francouzské literatury. Tato knížka krátkých próz je jakýmsi průřezem autorské tvorby od baladicky nosné Rozáry, připomínající odkaz antických tragédií, až po povídky podmanivě rámované citlivým vnímáním přírody. Přímo sugestivně se mu daří zpředmětňovat příběhy lidí, kteří se museli vyrovnávat jak s nepřízní osudu, tak i s neblahými sklony v sobě samých, a kteří nakonec museli podstoupit zkoušku rozhodující životní situace. Protože autor literaturu zná a dovede i sám vládnout perem i bohatstvím slovní zásoby, zákony literární tvorby jsou mu vlastní, nelze se divit, že dokáže i zhustit dějové ovzduší, dát příběhu spádnou gradaci a diskrétní vnitřní patos. Toto malé vydání je nejen díkem autorovi za jeho lásku k lidem a bohatství slov, jež jim stále ještě dává, ale též připomínkou jeho 80. narozenin.
Psychologický román, jehož hrdinou je dospívající chlapec, jenž se chce osvobodit od rodinného lpění na majetku, touží po volnosti a lásce a po osudových ranách mládí nalézá cestu v literární tvorbě.
Oba romány patří k nejznámějším dílům a vrcholům Balzakovy Lidské komedie, na nichž možno sledovat jeho realistickou tvůrčí metodu a zejména jeho výjimečnou povahokresebnou schopnost. Evženie Grandetová (1833) zachycuje příběh zbohatlíka Grandeta, který propadl mamonu, přičemž jádrem příběhu je milostný cit jeho dcery Evženie. Otec Goriot (1835), složený z několika vzájemně se proplétajících dramat, líčí tragédii všeobětující lásky otce Goriota.
