Ivan Chvatík Knihy

Soubor přednášek významného německého myslitele, představitele filozofie existence, se zaměřuje na vymezení podstaty filozofie.

Sv. 3: Soubor statí k problematice postavení člověka ve světě a v dějinách (Kacířské eseje atd.).

Kniha je vyprávěním o putování napříč Itálií za jejími slavnými vilami. V těchto stavbách, které prosluly nejen svými architekty, nýbrž i událostmi ze všech oblastí kulturních a politických dějin, se odehrály příběhy tolikrát převyprávěné, až se staly neskutečnými. Kniha je psána nejen s vědomím, jak marná je touha zmocnit se plně těchto staveb, a to jak z vnějšku, tak zevnitř, nýbrž i s pocitem, že je třeba stále znovu se o to pokoušet. Na severu Itálie směřuje pouť k slavným vilám benátského mistra Palladia a k pitoresknímu komplexu D'Annunziově na břehu jezera Garda. Ve Florencii a jejím okolí je pozornost věnována renesančním vilám, jejichž prostory hostily osobnosti, které stály u zrodu novověké evropské civilizace. V okolí Říma mapuje kniha několik pozoruhodných vil a zahrad postavených zámožnými kardinály. Nevynechává ani bizarní "posvátny´ háj" Bomarzo. Cesta končí na Sicílii u vily Palagonia, před kterou stanul v úžasu i na ledacos zvykly´ Johann Wolfgang von Goethe.

Patočka zkoumá Masaryka z hlediska současní filosofie, srovnává jej s Husserlem, vykládá z kontextu soudobé problematiky.

Devatenáctý svazek sebraných spisů Jana Patočky obsahuje deníkové záznamy reflektující kulturní a dění a filozofické myšlení autora v letech 1946-1950, obsahuje částečně francouzské a německé texty; s Edičním komentářem (s. 567-575) a Jmenným rejstříkem (s. 578-593).

Ve svém stěžejním díle si autor položil tradiční otázku po bytí zásadně novým způsobem. To jej přivedlo k přehodnocení dosavadní filosofické tradice. Výklad lidského bytí ve světě, k němuž v tomto díle dospěl, představuje přelom, jímž se filosofii otevřely nové, dodnes nevyčerpané možnosti.

Sv. 11: Studie z roku 1946 pochází ze sbírky textů vydané autorem v roce 1950 pod názvem Holzwege. Studie promýšlí jeden z nejstarších filosofických výroků, podává jeho výklad a zdůvodňuje jeho svérázný překlad. Autor se snaží ukázat, jaký význam má promýšlení Anaximandrova výroku pro porozumění rozdílu mezi celkem jsoucího a bytím. Osvětlení tohoto rozdílu pak má přispět k odstranění zapomenutosti na bytí a zásadním způsobem pomoci překonat zmatek, v němž se nachází dnešní člověk, posedlý světovládou a bezmezným ovládnutím přírody. Přeložil I. Chvatík.

Ve svém stěžejním díle, Kritice čistého rozumu (1781, 1787², česky 1930, 2001, 2020), vykládá Kant podmínky možnosti poznání a stanovuje jeho možný rozsah. Do tohoto rozsahu patřil dříve též Bůh, duše a celek světa, jimiž se zabývaly příslušné obory metafyziky. Podle Kanta se Bůh, duše a celek světa nacházejí mimo hranice možného poznání, v rámci poznání však mají nezbytnou funkci regulativních idejí rozumu. Jedná se o základní spis moderní filosofie. Předložený svazek je upraveným vydáním českého překladu spisu z roku 2020. Obsahuje kompletní text druhého vydání spisu včetně všech pasáží z prvního vydání, které Kant do druhého vydání nepřevzal. Do svazku byly rovněž zařazeny Kantovy rukopisné poznámky z jeho příručního exempláře prvního vydání Kritiky čistého rozumu.

Soubor studií Negativní platonismus a Věčnost a dějinnost. Uspořádali a textologicky připravili Ivan Chvatík a Pavel Kouba. V tomto útlém spisku, který, ač byl napsán počátkem 50. let, vyšel (mimo samizdat) teprve v roce 1990, se Patočka snaží nabourat tradiční představu chápání metafyziky jako představu o strnulých, nečasových a věčně jsoucích entitách (idejích). Místo toho se snaží předložit jakousi "negativní metafyziku", která tvrdí, že ideje jsou veskrze transcendentní, neuchopitelné a především odpředmětňující, nemají v sobě kladný obsah, spíše jsou věčným "záporným plus", které překračuje každý daný obsah. Na základě těchto myšlenek kritizuje Patočka každý pozitivní nárok na pravdu jakožto uchopení toho ideji vlastního a následné ovládnutí světa, přisvojení si pravdy a vytvoření ideologie. Tvrdí totiž, že člověk je bytostí svobodnou, důstojnou, ovládající (ve smyslu vědy, ve smyslu chápání se předmětů, jejich popisování a ovládání), ale také pokornou a sloužící jakémusi vyššímu principu, který se nikdy neukáže ve své celkovosti. Ukazuje tak člověka jako bytost neustále hledající, bytost otázky a filosofie.