Pchu Sung ling
"Kronikář podivných příběhů" Pchu Sung-ling se narodil krátce před pádem mingské dynastie, roku 1640, v C'-čchuanu ve východní Číně na poloostrově Šan-tung. Pocházel ze staré úřednické rodiny, která se však nacházela v hlubokém úpadku. Jeho otec neměl úspěch v úřednické kariéře a z bídy se stal kupcem, čímž se připravil o společenskou prestiž, jež tradičně příslušela pouze úřednickým rodinám. Svému synu však poskytl důkladné vzdělání, na které osobně dohlížel. Když bylo Pchu Sung-lingovi devatenáct let, byl vybrán jako jeden z nejnadanějších mladých mužů v kraji do státní akademie, kde dále prohluboval své znalosti a tříbil literární styl. Záhy na sebe upozornil význačné místní literáty. Říkalo se o něm, že "Knihy čte jako úplněk, když mávne štětcem, zavane vítr!" Tento výrok chválí dvě tradičně vysoko ceněné schopnosti čínského básníka - pronikavou inteligenci a schopnost okamžité improvizace. V této době se Pchu Sung-ling stal také spoluzakladatelem a aktivním členem vlivného literátského bratrstva, kde se ke společnému skládání básní a diskusím o literatuře scházeli nejznámější šantungští básníci.
Vlastní cíl vzdělání - úřednickou kariéru, se však Pchu Sung-lingovi nepodařilo dosáhnout. Celý život se marně pokoušel složit vyšší zkoušky a nastoupit dráhu úspěšného úředníka. Zastával zpočátku funkci pomocného tajemníka u vojska, většinu života pak působil jako sekretář a domácí učitel v bohatých rodinách místní džentry. Teprve ve věku 71 let, čtyři roky před tím, než zemřel, se mu podařilo získat titul kung-šeng, jenž opravňoval svého držitele nastoupit regulérní úřednickou dráhu. K tomu však již nedošlo.
Značnou část života Pchu Sung-ling prožil v nuzných poměrech. Spory se švagrovými vedly k tomu, že se s manželkou a matkou odstěhovali z původního rodinného domu a žili v prosté chýši z výnosů z nevelkého pole. Jeho životní podmínky se sice poněkud zlepšily, když se r. 1672 stal tajemníkem a domácím učitelem v rodině místního váženého statkáře Pi Ťi-joua, stále však žil velmi prostě. Předmluva, jíž opatřil sbírku svých povídek, svědčí o tom, jak těžce nesl svůj neúspěch v úřední kariéře.
Pchu Sung-ling byl uznávaným básníkem, autorem skladeb v klasických pravidelných formách i ve formě písňové, v různé míře se blížící lidovému projevu. (Český výbor z této části jeho tvorby v překladu Marty Ryšavé a Josefa Hiršala vyšel r. 1974 v Odeonu pod názvem Vyznání.) Pchu Sung-ling je dále autorem čtrnácti divadelních her se zpěvy, psaných v šantungském dialektu formou odvozenou od lidového divadla. Bývá mu připisováno též autorství jednoho románu, to je však více než sporné. V jeho díle nalezneme i práce o zemědělství, chovu bource morušového a léčivých bylinách, určené k osvětě prostého lidu. Nesmrtelnost si však získal obsáhlou sbírkou krátkých příběhů psaných vytříbeným klasickým jazykem a nazvanou Záznamy o podivném ze Studovny klábosení (Liao-čaj č'-i). Naše Zkazky o šesteru cest osudu jsou výborem právě z této sbírky.
Pchu Sung-ling sepisoval tyto povídky, či "záznamy" v rozmezí desítek let. Sbírka má předmluvu datovanou do r. 1679, z čehož lze vyvozovat, že jako celek se objevuje právě k tomuto datu. Je však zřejmé, že Pchu Sung-ling pokračoval v práci na knize a v dalších letech ji ještě doplnil. Celá sbírka čítá téměř pět set záznamů. Obsahuje příběhy a záznamy o neobyčejných věcech, které se Pchu Sung-ling doslechl od svých přátel, část má evidentně folklórní původ, zatímco další záznamy jsou zřejmě dílem autorovy fantazie. Podle tradice Pchu Sung-ling zajímavé historky sbíral, kde mohl. Před svým domem prý postavil stolek a zval kolemjdoucí, aby si vypili šálek čaje a zakouřili, a přitom mu vyprávěli neobyčejné příběhy.
Podle čínského třídění žánrů Záznamy o podivném ze Studovny klábosení patří do kategorie "zápisků" (pi-ťi). Jedná se o literární útvar historiografického původu, jehož počátky sahají zhruba do 4. století n. l. Autoři zápisků shromažďovali zajímavé informace z doslechu, ze starých knih i na základě vlastních zkušeností a zapisovali je suchým, věcným stylem v klasickém literárním jazyce. Nadpřirozené jevy a další úkazy vymykající se běžné zkušenosti, souhrnně čínsky označované jako i, "podivné", "jiné", "nenormální", se vždy těšily zvláštnímu zájmu autorů zápisků.
Pchu Sung-lingova sbírka obsahuje množství krátkých záznamů, které se velmi podobají tradičním zápiskům. Jedná se o krátké záznamy věcí neobyčejných, které postrádají příběh. V Průškově výboru je tento typ zastoupen jen několika ukázkami - Dvě vyprávění o zvířátkách umělcích, Koberec ryšavců (kde se hovoří o lidech z Evropy), Bakalář Kuo a Vinný červ. Pchu Sung-ling se však proslavil tím, že původní formu "zápisku" obohatil o narativní složku a vytvořil fantastickou povídku psanou klasickým jazykem. Součástí této proměny je také výrazná subjektivizace vyprávění. Příběhy o upírech a liškách, známé též z vypravěčské tradice a literatury psané hovorovým jazykem, Pchu Sung-ling proměňuje v romantické příběhy lásky, kde mezi člověkem a nadpřirozenou bytostí vzniká hluboké citové pouto. Napínavým zkazkám dává moralizující rozměr, promítá do nich zejména nechuť ke zkorumpovanému úřednictvu a obdiv k tradičním morálním hodnotám. Tento moralizující rozměr zaostřený na rozkládající se společenskou elitu sdílí s Wu Ťing-c'em, o generaci mladším autorem románu Literáti a mandaríni, známého i v českém překladu. Po vzoru slavného historika S'-ma Čchiena (zhruba 145 - 86 př. n. l.) Pchu Sung-ling často opatřuje své příběhy závěrečným osobním komentářem, který dále zvýrazňuje subjektivní prvek. Dalším nástrojem subjektivizace vyprávění je klasický jazyk bohatý na literární a historické narážky, které vytvářejí síť odkazů ke známým sltarším textům a přinášejí do podtextu povídek nepřímé hodnocení, ironický komentář či skrytý druhý smysl. Řada povídek zásluhou jazyka bohatého na intertextové odkazy nabývá alegorický charakter a jejich smysl se posouvá opět k moralizujícímu komentáři nad úpadkem dobrých mravů, případně až k satiře na pochybné praktiky úřednictva. Tato vrstva významů však zůstává čtenáři překladů do značné míry skryta.