Druhý svazek Studií a statí Jaroslava Stříteckého obsahuje celkem 40 textů. Zastoupeny jsou jak rozsáhlejší studie s poznámkovým aparátem, tak stati psané volněji. Mezi ně patří především autorovy předmluvy a doslovy k beletrii, časopisecké články i krátké glosy. Tematicky pokrývají všechny důležité vědní obory, do kterých Střítecký celý život přispívá: filozofii, historii, sociologii, muzikologii, estetiku i literární vědu.
Jádro předkládaného svazku představují studie pojednávající o Wilhelmu Diltheyovi (1833–1911). Ačkoliv by texty mohly být vykládány i kulturně-historicky, autor se snaží především o výklad filozofický. Také ostatní stati svazku, ač se mohou zdát tematicky vzdálené, rozvíjejí diltheyovské motivy. Kantovské inspirace se v publikaci projevují jak v rozboru osvícenského pojetí ženy a rodiny, tak i ve výkladu středoevropské tradice estetického formalismu. Vyústění filozofie dějin a sociologické teorie ve filozofii jazyka a teorii komunikativního jednání reprezentuje rozbor nejdůležitějších textů Jürgena Habermase a Karla-Otto Apela.
Publikace věnovaná přínosu čtyř významných dramatiků vídeňské moderny — Hugo von Hofmannsthala, Arthura Schnitzlera, Hermanna Bahra a Karla Krause.
V prózách tohoto svazku umělecky vrcholí střední údobí autorovy tvorby. Útlým románem Demian (1919), příběhem mládí Emila Sinclaira, postihl Hesse „nerv doby“ (Thomas Mann) a vypověděl mnoho o tehdejší mladé generaci, která zděšena ztrátou starých morálních hodnot, jež jí zničila první světová válka, hledala hodnoty nové. Román měl neobyčejný úspěch, a právě v jeho vyznění lze hledat důvod, proč se i další generace hlásí k Hesseho odkazu. Nevoli k měšťáckému světu vyjadřuje povídka Klein a Wagner, v níž se autor nejvíce přiblížil expresionismu. Mistrovsky napsané Klingsorovo poslední léto (1920) zkoumá umělectví jako možnost a způsob existence. Slavná próza o Siddhárthovi (1922) ztělesňuje touhu po duchovním životě a reflektuje autorovo studium východních učení, v nichž se pokoušel hledat východisko.
Příběh dívky, která se z jednotvárného života v malé obci dostává na čas do prostředí společenské smetánky. Tam se z nenápadné slečny z pošty stává krasavice obletovaná vrstevníky z majetných rodin. Opojení z proměny však netrvá dlouho.
Soubor pěti autobiografických novel (Příčina, 1975; Sklep, 1976; Dech, 1978; Chlad, 1981; Dítě, 1982), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou "negativního" životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.
Román Plechový bubínek (1959) přivedl Grasse na světovou scénu jako příběh hrdiny Oskara Matzeratha, který v Léčebném a zaopatřovacím ústavu sleduje svůj život od počátku století do doby adenauerovského Německa. Tento infantilní vypravěč, se svým plechovým bubínkem, se pohybuje mimo tradiční morálku a stává se jediným zdravým v prostředí lži a zločinu. Dílo šokovalo čtenáře svou otevřeností a bezohledností, přičemž otevřelo cestu poválečnému německému románu ke světovosti a zajistilo hrdinovi významné místo v moderní mytologii. Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem Gdaňské trilogie, která se soustředí na baltský přístav Danzig/Gdaňsk a období těsně předválečné a válečné. Hlavní postavou je Joachim Mahlke, outsider s mnoha handicapy, jehož nápadně velké Adamovo jablko zosobňuje jeho „cyranovský“ defekt. Snaží se o kompenzaci a touží stát se válečným hrdinou, což se mu podaří, když je jako velitel tanku dekorován válečným křížem. Na vrcholu své kariéry však dezertuje. Novela neřeší důvody jeho činu, ale vypráví o generaci, která byla spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Díky grotesknímu humoru a novelistické hutnosti se Kočka a myš stala jedním z nejčtenějších textů Güntera Grasse. V roce 1967 byl podle ní natočen stejnojmenný film.
Dcera královského páru Hekabé a Priama, kterou Apollón obdařil schopností věštit, ale i kletbou, že jí nikdo nebude věřit, čeká před Lví branou v Mykénách na smrt – svou i svých dětí. V podání Christy Wolfové to však není postava tragická. Tváří v tvář smrti promlouvá řečí nadčasovou o lidských problémech, které jsou dnes přinejmenším stejně aktuální jako v mytických dobách trojské války.
Kateřina Blumová je obviněna z vraždy. Jak k tomu mohlo dojít v případě ženy, známé jako světice a „jeptiška“? Příběh napsal slavný německý autor na základě skutečné události a jako jeden z prvních v ní demaskoval zrůdný svět bulvárního žurnalismu a médií, jejichž moc dokáže zdeformovat život lidského jedince.
