Karel Milota

Karel Milota, vlastním jménem Karel Hroch, byl prozaik, básník a překladatel z ruštiny.

Manžel prozaičky a literární teoretičky Daniely Hodrové. Otec byl úředníkem, po brzké smrti obou rodičů Milota vyrůstal v rodině strýce. Po maturitě na SVVŠ v Praze-Nuslích (1956) nebyl z politických důvodů přijat k vysokoškolskému studiu a nastoupil dvouletou základní vojenskou službu (1957–59). Od r. 1960 pracoval v oddělení vědecko-technických informací Střediska pro rozvoj silnic a dálnic (instituce později změnila název na Ústav silničního hospodářství, poté Správu silničního fondu a nakonec Ředitelství silnic České republiky); v posledních letech zejména jako překladatel a vedoucí střediska vědecko-technických informací.

Při zaměstnání Milota vystudoval bohemistiku a angličtinu na FF UK; absolvoval 1969 prací o experimentální literatuře se zvláštním zřetelem k textům Emila Juliše a Vladimíra Párala Vzorec řeči a řeč vzorce, PhDr. 1970 na základě rozšířené verze diplomové práce. 1969–70 byl členem výboru Umělecké besedy, 1990–91 byl redaktorem Literárních novin.

Debutoval 1962 existenciálně laděnými verši v Kultuře. Poezií a literárněkritickými články přispíval do Literárních novin, Plamene, Sešitů pro mladou literaturu, Orientace, Tváře, Dialogu aj. Odborné texty (s tematikou dokumentace periodik) a jejich překlady otiskoval ve specializovaném časopise Silniční obzor; v roce 1972 uspořádal Anglicko-český slovník inženýrství cestovního ruchu, který v cyklostylové podobě vydalo Středisko pro rozvoj silnic a dálnic. Po 1989 publikoval v Literárních novinách, Kritickém sborníku, Proglasu, Nových knihách aj.

Za soubor povídek Ďáblův dům mu byla v r. 1994 udělena Cena Literárních novin a českých knihkupců, za týž soubor povídek a sbírku Antilogie aneb Protisloví získal v roce 1997 Cenu Jaroslava Seiferta (Milotův projev pronesený při této příležitosti byl publikován v Literárních novinách č. 42/1997).

V periodikách užíval šifru KM, v Kritickém sborníku (1991–92) společně s Danielou Hodrovou pseudonymu Kamil Hodan.

Milotova prozaická tvorba, knižně publikovaná takřka s dvacetiletým zpožděním, souvisí s experimentální linií české prózy 60. a 70. let. Potlačením fabulace, prolínáním časových rovin, neobvyklými formami vyprávění (např. v druhé osobě) i dalšími rysy je zřetelně inspirovaná poetikou francouzského „nového románu“ (Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Nathalie Sarrautová, Claude Simon aj.). Ať již jeho texty mají rozměr povídky (soubory Noc zrcadel, Ďáblův dům) nebo románu (Sud), charakterizuje je vždy postupné rozostřování dějové linie a téměř do absurdity vystupňovaný popis předmětného světa, motivovaný autorovým úsilím vystihnout dramatickou – pod nánosem stereotypů a konvencí se skrývající – mnohoznačnost lidského života.

O co výrazněji vystupují z Milotových próz popisy konkrétních míst a podob jednotlivých postav, o to zastřeněji působí jejich časoprostor. Příběhy se rozvětvují do řady variant, jejich hrdinové se pohybují na nejasné hranici mezi přítomností a minulostí, skutečností a snem. Drceni prožitkem znejistělé identity, bloudí odcizeným světem v šerosvitném, mlhavém labyrintu vlastního já a usilují nalézt alespoň náznak toho, k čemu by se mohli důvěrně, s jistotou přichýlit. Ze zdánlivě chaoticky nakumulované změti vyprávění však posléze vystupuje jako jediná trvalá jistota smrt. Smrt v nejrozličnějších podobách: jednou jako produkt náhody, jindy jako výsledek chladně vykalkulovaného zločinu, nejčastěji však jako vyústění neuchopitelného osudu.

Také ve své básnické tvorbě, která náleží k linii experimentální „konkrétní poezie“ (Jiří Kolář, Josef Hiršal, Emil Juliš aj.), pracuje Milota metodou nazírání skutečnosti prostřednictvím jejích nejrozličnějších alternativ. Východiskem i metodou je tu permutační technika, obměnami výchozího textu autor dospívá k novým, neočekávaným významům. Zpravidla využívá řetězového odvozování jednotlivých slok (kdy se v každé následující strofě přejímají v pozměněném pořadí verše z předchozí strofy) nebo kombinací jednotlivých jazykových jednotek (slov, morfémů). Cílem je narušit ustálenou představu o básni jako o významově sjednoceném celku a každou další změnou vybídnout čtenáře k utváření nové významové jednoty textu (Antilogie aneb Protisloví).

Novým a inspirativním pokusem v oživení experimentální estetiky bylo pro Milotu ovlivnění zvukovou podobou verše, a zároveň velmi intenzivní sžití s barokní operou i profánní hudbou té doby. Tento vliv lze pozorovat i v libretu k miniopeře Jana Málka Opera Rustica de Jitrnicis (1978), ale i v pozdější sbírce Gregor, která využívá zpěvného materiálu uvnitř veršů k vytvoření zdání pohybu uprostřed samotných básnických textů. Nedílnou součástí této tvorby je i příklon k jisté grotesknosti, lámanému rytmizování a rozvolnění do delších celků, které chápe čtenář až po čtení delších úseků.

Poslední a nedokončená sbírka Setnina napovídá podobné směřování, ale fragment je ukázněnější a úsečnější: Milota se vědomě oprostil od dozvuků poezie šedesátých let, které jsou patrné v předchozích sbírkách.

Bibliografie: Noc zrcadel, 1981 - soubor Milotových povídek, který mohl vyjít až v roce 1981. Kniha obsahuje šest povídek, zvláštním způsobem provázaných a souvisejících díky opakovanému užití vybraných formálních prostředků. Sud, 1993 - román Ďáblův dům, 1994 - povídková kniha Antilogie aneb Protisloví, 1995 - básnická sbírka Gregor, 1999 - básnická sbírka S neznámou mrtvou básní, 2002 - básnická sbírka Hora, 2009