Lada Hazaiová Knihy

Velmi současný mix špinavého realismu, fantastična Julia Cortázara a hororu Edgara Allana Poea a Shirley Jacksonové. Povídky argentinské autorky přibližují zemité prostředí buenosaireské metropole i jejích předměstí se vší syrovostí, krutostí i krásou. Jsou zároveň klasické i originální, realistické i fantastické, feministické i anti­-feministické, politické i apolitické, hrůzostrašné i humorné. Autorka v nich mistrně míchá žánry, narativní prostředky, velká témata i drobné motivy a jejich prostřednictvím vytváří nelítostný a současně závratně poutavý obraz skutečnosti, která svádí čtenáře, aby pronikl ještě dál a hlouběji a odhalil její podstatu. Banální každodennost se často a bez varování mění v cosi neznámého a čtenář zjišťuje, že svět kolem něj je pouze slupka složité reality, jejíž některé vrstvy zůstávají skryty a jejich existence se vyjevuje jen v krátkých záblescích. Ženy upalující se na protest proti domácímu násilí, dospívající dívky hnané úzkostí, děti ulice, mladé ženy znuděné manželstvím nebo devítiletý sériový vrah malých dětí, ti všichni jako protagonisté příběhů přispívají ke zneklidňujícímu vědomí přítomnosti jiného řádu v našem známém světě.

Tato sbírka povídek a vinět patří k nejslavnějším Cortázarovým knížkám a zaručeně působí jako lék na nudu a protilátka proti okázalé nabubřelosti i přihlouplé všednosti. Ve čtyřech oddílech (Návod k použití, Podivné záliby, Výtvarný materiál a Příběhy o kronopech a fámech) Cortázar líčí jakoby nechápavýma, udivenýma očima běžné rutinní činnosti (pláč, smrkání, chůzi do schodů, natahování hodinek) a vypráví o povaze a zálibách zvláštních bytůstek jménem kronopové a fámy. Jakmile s ním čtenář jednou vkročí do jeho prapodivného fantazijního světa, už se z něho nikdy nevymaní. Každá otravná činnost může totiž být obrovská zábava!

Bartleby a spol. je kniha, která Vila-Matase (nar. 1948 v Barceloně) nejvíc proslavila v cizině a pomohla mu výrazněji prorazit i doma ve Španělsku, kde dnes patří ke kultovním autorům. Podle slavné Melvillovy postavy písaře, který na všechno odpovídá „Já bych prosím raději ne“, až umře hlady, pojmenoval Vila-Matas spisovatele, kteří se po prvním či druhém díle odmlčeli nebo psát ani nezačali. Kniha je stylizovaná jako 86 poznámek pod čarou k neexistujícímu textu – poznámky si sepisuje samotářský úředník, prototyp bartlebyů, který před pětadvaceti lety vydal jednu prózu a od té doby odmítl psát. Pátrá po podobných případech a sepisuje jakýsi katalog či slovník bartlebyů, spisovatelů odmítnutí, kde sousedí slavná jména jako Walser, Kafka, Musil, Rimbaud, Rulfo, Sokrates s fiktivními autory. Citáty a parafráze se mísí s biografickými střípky a celé dohromady je to jako napínavé, ale i velmi vtipné detektivní pátrání v knihovně, číhání na všeodhalující záblesk náhlé souvislosti.

Detektivní příběh se odehrává v přízračném nedostavěném hotelu na opuštěném nehostinném pobřeží nejjižnější Argentiny, kam se sjeli překladatelé z celého světa na překladatelský kongres. Na pobřeží umírají kvůli záhadné epidemii tuleni a ještě záhadněji začnou umírat účastníci kongresu, jejichž mrtvoly jsou vždy nalezeny u vody se starým niklákem pod jazykem… Jakoby ironií osudu se musejí účastníci kongresu, všichni ohrožení a všichni zároveň podezřelí, v rámci vyšetřování pokusit o interpretaci znaků tajemného jazyka, aby se nakonec ukázalo, že k tragickým důsledkům může vést i vášeň pro studium a lingvistiku.... celý text

Záhady, lži, intriky, nečekané zvraty a překvapivé rozuzlení tkají předivo napínavého příběhu, v němž nic není takové, jaké se zdá, a nikdo není v bezpečí před svou minulostí Barcelona, jaro 1888. Město žije přípravami na Světovou výstavu. Radostnou atmosféru ale ničí strach, neboť v posledních týdnech bylo nalezeno několik bestiálně zavražděných dívek. Jejich zohavená těla připomínají lidem prastaré prokletí, jež visí nad městem. Záhadného vraha se snaží odhalit novinář Bernat Fleixa, který touží napsat skvělou reportáž. Do pátrání se zapojí i mladý profesor Daniel Amat, který po sedmi letech přijíždí z Oxfordu na otcův pohřeb, a student medicíny Pau Gilbert. Jejich pátrání není jednoduché, neboť vrah rafinovaně uniká, a navíc každý z trojice cosi tají. Hlavní stopou, jež je má k vrahovi dovést, je slavný Vesaliův anatomický rukopis, který by mohl změnit dějiny vědy a lidského pokroku. Po knize však touží i vrah, který chce za každou cenu odhalit po staletí skrývané tajemství.

Napínavý, komorní příběh začíná pohřbem matky, s níž hlavní hrdinka Adelaida prožila celý život a ke které ji pojila silná citová vazba. Svobodná, bezdětná, osamělá čtyřicátnice je náhle úplně sama. Ke všemu ji z jejího bytu i života vyhodí provládní ženské komando. V tu chvíli začíná Adelaidin boj o přežití. Náhodou se dostane do sousedního bytu, v němž najde jeho majitelku mrtvou. Druhá šance na život začíná, ale její cena bude vysoká. Dokáže člověk, postavený do mezní situace, zradit osobní etický kodex, porušit nejhlouběji zakořeněné morální zásady a zapřít v sobě lidskost a soucit, jen aby přežil? Může se jen tak vzdát vlastní identity a snadno se stát někým jiným? A je možné, aby si kvůli přežití osvojil cizí minulost, vzpomínky, tužby i obavy, a potom žil dál a neztratil se sám sobě? Novela představuje významný literární počin mladé spisovatelky, v němž bez příkras vypráví o syrové a surové realitě současné Venezuely.

Leitmotivem knihy je led ve všech podobách a asociacích – ledovce, mráz, zima, sníh, chlad, bělost – a současně funguje jako metafora mezilidských vztahů: těch blízkých mezi hrdinčinou matkou, bratrem autistou a jí samotnou, i těch vzdálených mezi jedinci žijícími v cizím, složitém, venkovním světě začátku jednadvacátého století. Propojení subjektivních pasáží s dokumentárními popisy polárních dějin upomíná kupř. na poetiku Julia Cortázara či Milana Kundery.

Monografie usiluje o postižení principů fantastična, zhodnocení hlavních teorií. Formování fantastické literatury v La Platě tvoří tři časové i formálně-tematické fáze. 60.–80. léta 19. století odráží povídková tvorba argentinských autorů: Juany Manuely Gorritiové a E. L. Holmberga, částečně v duchu evropského romantického fantastična, ale už s modifikací fantastična v sémantické i syntaktické rovině. Druhou zkoumanou fází rozmachu je období modernismu, dílo L. Lugonese (osobitá vědecká orientace fantastické povídky) a Horacia Quirogy (který je považován za zakladatele moderního konceptu fantastična). Třetí fáze vývoje spadá do 20.–70. let 20. století. Stěžejní období, jemuž je v práci věnováno nejvíce prostoru, je demonstrováno na díle Uruguayce Felisberta Hernándeze a Argentinky Silviny Ocampové, oba tito autoři naplňují model skrytých tváří fantastična, mají společnou poetiku fantastické každodennosti, jejich díla pronikla do povědomí čtenářské veřejnosti mnohem později, zaslouží si proto znovuobjevování.