Petr Zavadil Knihy

Výbor z básnického díla peruánské autorky s doslovem překladatele.

Vyjít z domu do zahrady ve společnosti těchto básní znamená vstoupit do znepokojivého světa, kde se čtenář zabydlí dřív, než zjistí, že se nemá kam vracet. Sametoví inkoustoví netopýři jemně znásilňují básně v růžových hlemýždích ulitách. Slova omamně voní a mají prudkou, nebezpečnou, mírně jedovatou chuť. Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio (1932–2004).

Bílé předání je prvním pokusem o ucelené vydání díla Guy Viarra v jediné knize. Až na jeho nejdelší prózu Don't call me worthy (Greges, 2002) a na několik textů z ranného období obsahuje tato kniha všechno, co z Viarrovy pozůstalosti dosud vyšlo. Texty jsou řazeny chronologicky podle doby vzniku, nikoli podle data prvního vydání. Jedinou výjimku představuje „Dopis přišlý odjinud“ postavený na úplný začátek, protože nejlépe popisuje stav či místo, odkud Guy Viarre své básně píše: sebevražda není závěrečnou tečkou za jeho dílem; je jeho prvotním impulsem. Naučil se mít rád některé drobnosti života, ale nic to nezměnilo na tom, že byl mrtvý už ve chvíli, kdy se v něm zrodil básník, ne-li ještě dřív. A také jeho řeč je jiná. Nejenom slova, ale i gramatická a větná logika verše se u něj láme způsobem, jaký francouzština dosud neznala. (Petr Zavadil) Doslov Cédric Demangeot.

Jacques Prevel, Gilberte H. Dallasová, Gérald Neveu, Stanislas Rodanski, Roger-Arnould Rivière, Jean-Pierre Duprey, Francis Giauque, Jean-Philippe Salabreuil – básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohledech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i proti své vůli stojí stranou společnosti, někteří z nich i stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy, zvaná i nezvaná. Poezie je pro některé z nich také jen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začíná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poezie mezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tom nejsyrovějším významu slova existenciální. Často se opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezůstává u pouhých automatických hříček. Šílenstvím, nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou stržené životy vždycky prosvítají ze dna veršů.

Andrés Sánchez Robayna je básník, který jako by své verše lovil ze vzduchu. Čirost tohoto živlu zná z rodných Kanárských ostrovů i z cest do Řecka důvěrně. Umí vytušit, kdy změní barvu, kdy potemní i kdy se v noci rozzáří, a popsat okamžik, kdy zhoustne do vzpomínky na ženu nebo na rozhoupané zvony z dětství. Je to básník, který umí trpělivě čekat na prchavou chvíli, kdy vzduchem propadne „jedna jediná kapka věčnosti procezená časem“.

Básnická sbírka francouzského malíře a básníka Rodrigua Marquese de Souzy. Rodrigue Marques de Souza (1970) je ze všech lidí, které znám, jediný, koho podezírám, že je jakýmsi básníkem v ryzím stavu. Od hlavy k patě ztělesňuje poezii (jeho přítomnost a jeho ticho, jeho divokost a jeho něha, jeho práce a jeho půvab) natolik, že se dá říct: „poezie, to je on“. Rodrigue je sám o sobě veškerou poezií. – Cédric Demangeot

Výbor z díla tragicky a předčasně zesnulého francouzského básníka, jenž vyhraněným způsobem chápal jak proces tvorby, tak i principy samotného života. Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se se čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí. Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama schválně podtrhává stoličku smyslu. Noříme se do těchto textů fatálně sami. Ale na hladinu se vracíme proměněni a také ostatní mohou zničehonic chutnat jinak. Nakladatelská anotace.

Didaktický pracovní sešit vychází z principů Hejného metody. Hravou formou rozvíjí u dětí matematické schopnosti. Příběh o Terezce a Kubovi je provázán s matematickými rébusy a hlavolamy tak, aby motivoval řešitele k hledání a komunikování správného výstupu. Publikace navazuje na stejnojmennou digitální hru.

Začátkem 90. let se na neoficiální kubánské literární scéně objevil nebývale pojatý časopis Diáspora(s). Přispívali autoři narození po šedesátém roce, kteří svou poezií a kritickým myšlením způsobili naprostou kulturní revoluci. Poprvé v historii kubánské literatury se totiž objevili spisovatelé, kteří rezignovali na psaní takové literatury, jaká se od Kubánců očekává, ať už režimu poplatně přisluhovačské na samotném ostrově nebo naopak okázale kritické v exilu. Autoři projektu Diáspora(s) přišli s naprosto novým viděním Kuby. Podle nich je Kuba natolik poznamenaná a rozvrácená, že už vlastně neexistuje, a proto neexistuje ani nic takového jako typická kubánská literatura. Mnohému českému čtenáři to připomene českou undergroundovou scénu z let sedmdesátých a osmdesátých, jejíž výchozí situace byla velmi podobná tomu, co dnes zažívá poslední kubánská básnická generace 20. století.

První český výbor z poezie slavného chilského tvůrce „antipoezie“ Nicanora Parry (1914), jehož tvorbou byl nadšen Jan Zábrana, který také přeložil několik básní do časopisu Světová literatura. Nicanor Parra, bratr folkové zpěvačky Violety Parrové, se ve své vtipné konverzační poezii všedního dne, místy blízké Prévértovu jemnému slovnímu humoru, jinde ostře ironické, vysmívá konformismu, zkostnatělým institucím a dutosti velikých slov. Doslovem opatřila Anna Housková.