Hermann Broch se po počátečních zkušenostech v rodinném textilním podnikání plně věnoval literatuře až ve čtyřiceti letech. Jeho dílo se vyznačuje hlubokým zájmem o psychologii, filozofii a matematiku, které se promítají do jeho modernistických děl. Vyniká precizním stylem a zkoumáním komplexních témat lidské existence. Broch je považován za jednoho z klíčových autorů své doby.
Rakouský analytik a diagnostik rozkladu hodnot začal tento svůj poslední román psát v 30. letech, kdy se intenzívně zabýval událostmi v Německu, a dotvářel jej ještě ke konci života, kdy spisoval dílo o psychologii mas. Na příběhu jednoho roku v zapadlé alpské vesnici podává nepřímo pronikavou analýzu fašismu. Přivandrovalý fanatik rozdělí vesnici na dva tábory: slabochy podlehnuvší davovému šílenství a hrstku osob, jimž duch, rozum a srdce pomohou vzdorovat.
Románový epos rakouského spisovatele (1886–1951), v němž autor na osmnácti hodinách umírání jednoho z největších starověkých básníků snaží se vystihnout podstatu jeho života a díla ve vztahu k palčivým otázkám člověka oné doby a přes ně i k palčivým otázkám člověka doby dnešní (kniha obsahuje téměř sto míst z Vergilových básní, které většinou plynule zapadají do vyprávění). Autor, otřesen zážitky z první i druhé světové války, nalézá zde se nad problémem života a smrti, jedince a společnosti, krásy a poznání a řešit tyto věčné otázky ve smyslu mystického, platónského étosu.
Stěžejní témata svého myšlení rozvinul Hermann Broch v četných esejích, z nichž ty nejvýznačnější ve výboru Milana Kundery přináší soubor Román – mýtus – kýč. Texty vybral Milan Kundera a uspořádal Petr Šimák; z německých originálů přeložila Naděžda Macurová.
Výběr vychází ze souborného vydání Kommentierte Werkausgabe, které v letech 1974 - 1981 pro frankfurtské nakladatelství Suhrkamp edičně připravil Paul Michael Lützeler. Kromě literární tematiky jsou však do tohoto výboru zařazeny i eseje politické a filozofické, které obohacují Brochovy úvahy o další rozměry širšího myšlenkového aspolečenského záběru. Filozofická pojednání o fungování „rozpadlého světa“ či o možnostech světa bez platonské ideje se propojují s otázkami politickými a politologickými, vycházejícími ze zkoumání historicky vypjatého období evropských dějin první poloviny 20. století. Průzkum lidské individuality ve střetu s dobovými politickými praktikami nachází konkrétní odraz v v literárních tématech (např. v odkrývání občanské, politické i tvůrčí individuality Thomase Manna) a nabývají na zvláštní aktuálnosti (pozoruhodná je Brochova teorie demokracie a zvažování kompromisu mezi aspektem konfliktnosti uvnitř demokracie a zachováním premisy „humánní politiky“). Hloubkou myšlenek i jejich brilantní literární stylistikou Broch právem patří k mistrům esejistického žánru, a proto by bylo žádoucí seznámit české čtenáře s jeho tvorbou komplexněji.
Výběr vychází ze souborného vydání Kommentierte Werkausgabe, které v letech 1974–1981 pro frankfurtské nakladatelství Suhrkamp edičně připravil Paul Michael Lützeler. Kromě literární tematiky jsou však do tohoto výboru zařazeny i eseje politické a filozofické, které obohacují Brochovy úvahy o další rozměry širšího myšlenkového a společenského záběru. Filozofická pojednání o fungování „rozpadlého světa“ či o možnostech světa bez platonské ideje se propojují s otázkami politickými a politologickými, vycházejícími ze zkoumání historicky vypjatého období evropských dějin první poloviny 20. století. Průzkum lidské individuality ve střetu s dobovými politickými praktikami nachází konkrétní odraz v v literárních tématech (např. v odkrývání občanské, politické i tvůrčí individuality Thomase Manna) a nabývají na zvláštní aktuálnosti (pozoruhodná je Brochova teorie demokracie a zvažování kompromisu mezi aspektem konfliktnosti uvnitř demokracie a zachováním premisy „humánní politiky“). Hloubkou myšlenek i jejich brilantní literární stylistikou Broch právem patří k mistrům esejistického žánru, a proto by bylo žádoucí seznámit české čtenáře s jeho tvorbou komplexněji.
Děj posledního románu rakouského modernisty Hermanna Brocha (1886–1951), koncipovaného netradičně jako soubor jedenácti vyprávění, z nichž řada byla v různém časovém odstupu uveřejněna časopisecky během autorova života, zobrazuje v rozpětí dvaceti let život a společnost předhitlerovského Německa. Žádná z románových postav se sice aktivně neúčastní politického života, a tudíž není přímo odpovědná za vzestup nacistické ideologie, přesto to byli právě tito „nevinní“, kteří jí svou úzkoprsostí a lhostejností poskytli živnou půdu. Podobně jako ve své románové prvotině Náměsíčníci (1932) tak Broch znovu podniká sondu do duše maloměšťáka, aby v ní odhalil podstatu a předpoklady nehumánnosti moderního člověka. Současně však jde ještě dál; svou komplexností a složitě propracovanou symbolikou, jež v mnohém připomíná jeho předchozí román Smrt Vergilova (1945), otevírá toto veskrze filosoficky laděné dílo rovněž otázku (ne)existence platónské ideje a s tím spojené krize hodnot moderní společnosti.
Brochova Teorie masového šílenství je souborem jeho prací z let 1939 až 1946, které chtěl vydat v americkém exilu, kam díky Jamesi Joycovi uprchl před Hitlerem, roku 1951, překazila mu to však smrt. S oporou o soudobé nejnovější poznatky z filosofie, psychologie, sociologie a politologie chce ukázat na filosoficko psychologické příčiny masového šílenství probíhajícího v totalitních státech nejen fašistického, ale i komunistického typu. Nezůstává však u konstatování pouhých příčin a nastiňuje cestu, jak proti masovému šílenství, jehož nebezpečí nutně nevymizí ani smrtí diktátora, účinně bojovat. Navýsost aktuálně pro nás mohou znít Brochova slova, že při neustále nutné obraně demokracie před totalitarismem „se masy nikdy nenechají odbýt prázdnou sebechválou demokracie“ a že jalovými „tirádami je ženeme pouze tam, kde se jim nabídnou konkrétní, i když strašné cíle, tedy do armády fašismu“.
Náměsíčníci je románová trilogie rakouského spisovatele Hermanna Brocha (1889–1951) sepsaná v letech 1930–1932. Kniha patří mezi přední díla moderní evropské prózy a představuje první stavební kámen Brochova filozofického pojímání rozpadu hodnot. Autor ji rozčlenil do tří dílů, charakterizovaných podnázvy „romantika“, „anarchie“ a „věcnost“. V každém z jejich hrdinů zosobnil Broch „ducha doby“ a v díle jako celku usiluje o postižení krize a cítění moderního světa. Česky byl román poprvé vydán v roce 1966 v překladu Rio Preisnera (verše přebásnil Josef Suchý).
Autor dokončil román Očarování v roce 1936, v době, kdy Německo již ovládl fašismus, a pokusil se v něm ztvárnit původ a mechanismy šířícího se zla. Kronikářským způsobem líčí masové šílenství v tyrolské alpské vesnici.
