Inka Machulková Knihy

Autorský výbor z dnes nedostupných sbírek Na ostří (1963), Kahúčú (1969) a Kámen komediantů (1979), doplněný o skladby publikované v 60. letech 20. stol. časopisecky a recitované v poetické kavárně Viola. Básně prostoupené touhou po vnitřní svobodě, pod níž autorka chápe především volnou možnost uměleckého projevování a jíž je ochotna položit vysoké oběti. Umění se stává plnou součástí života, plně jím prostupuje - podobně, jak tomu je v jazzu. Machulková patří k zakladatelkám fenoménu pražského klubu Viola a její poezie, i ta pozdější, psaná již v mnichovském exilu, její podmanivou autoritu podtrhuje.

Sbírka Barvy obsahuje verše z posledních pěti let života Inky Machulkové. Důležitou roli při sestavování poslední sbírky sehrály básnířčiny zápisníky. V pozůstalosti jich je celkem patnáct, vedle toho se našly další tři sešity, obsahující přípravné fragmenty dopisů i básní.

Sbírkou Neúplný čas mokré trávy se po dlouhé odmlce do české poezie navrací básnířka, která patřila k nonkonformnímu básnickému trojhvězdí Hrabě-Čerepková-Machulková, tehdy inspirovanému jazzem a americkými beatniky. Nové básně Inky Machulkové jsou přesné a hluboce soustředěné k tomu nejpodstatnějšímu — umělecké výpovědi. Machulková sice nezapře inspiraci stále populární poetikou šedesátých let, ale akcentuje z ní to, co nezestárlo – úžas nad světem a svobodu ve výrazu; literátská gesta a manýra zůstala stranou. Sbírku doplňuje rozhovor s autorkou, který vznikl v roce 2003.

Drobná básnická sbírka je uvedena příznačným citátem z evangelia sv. Matouše o pokolení opuštěných. Obsahuje hořká toulavá pouliční blues z různých koutů Prahy, „města, které zní v hloubce jako rozbitá kytara“, i osobní lyriku nostalgického ticha, prázdné samoty a úzkostných nocí. Neboť název sbírky – „kahúčú“ – znamená v řeči Indiánů plačící strom.

Sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové je pokračováním tvorby, jíž bylo po autorčině emigraci do Německa dáno čerpat z dvojí situační perspektivy. Opětovné návštěvy České republiky, konané po roce 1989, poskytují prostřednictvím poezie s osobitou vzpomínkově-fragmentární poetikou záznam prožívání v obou daných domovinách. Návraty nejen do Prahy a nejen fyzické ukazují, že Machulkové svět je časovým prostorem, v němž vnímáme plynutí završujícího se pozorování a poznání, podpořené poklidnou imaginací. Při zvukomalebném zjemnění uctívajícím užívaná slova čteme variace ústřední otázky po lidském probuzení. Nastalo už, nebo si na něj stále teprve hrajeme? Nastane kdy? Nevede snad cesta ze spánku znova a opakovaně právě do spánku – byť spánku s kvalitou, kterou nazýváme denní bdění? Verše jsou tu natolik poctivě "navazovány k zemi", že zůstává pouze na nás, jakým způsobem jimi vystavěné kulisy využijeme k interpretaci návštěvy ve vlastním životě.