Markéta Magidová

Díla Markéty Magidové se pohybují na třecích plochách mezi obory, stejně jako se střídají média, která používá. Zpočátku pracovala především s fotografií, jež se prolínala s kresbami a akvarelovými malbami, později začala výrazně používat text a videoinstalace. Dnes se v její tvorbě objevuje převážně video navázané na živou performance či divadelní představení a zájem o živý tělesný pohyb předváděný nejčastěji tanečníky či herci.

V prvních videích vystupuje sama umělkyně v performancích, jež do značné míry vypovídají o snaze vztáhnout se k osobní události či zážitku a zprostředkovat jej vlastním tělem nebo slovem (Bez názvu – videoperformance, 2012; Sóstrast, společně s Danielou Baráčkovou a Šárkou Teleckou, 2012). V posledních dvou letech však Magidová za pomoci kamery, jež je často statická, snímá herce (či neherce, ale vždy druhé lidi) a tanečníky. V takové chvíli nechává umělkyně zaznít vlastní pohyb tanečnice, jež někdy nabývá narativního vyznění (Překlapy a přehmaty, 2015) a jindy zase využívá vizuální atraktivity tance (film z rezidenčního pobytu v Belgii, společně s tanečnicí Terezií Indrákovou, 2015). Zásadním rysem její práce je také časté propojení obrazu s textem, kterým může být živé básnické čtení (Neklidné čtení, 2014) nebo doprovodný poetický text (Odeslané, 2014; Tůje, 2014).

V projektu Překlapy a přehmaty, který vznikl v pražské INI Gallery, se propojuje jak autorčin zájem o textový záznam, tak práce s živým vystoupením. Ve výsledném videu, kterému předcházela performance v prostorách bývalých Elektrických podniků, je pohyb tanečnice, jež ztvárnila tři různé charaktery žadatelek o práci v nadnárodní společnosti, doplněn hlasem vedoucího firmy. Ten v lehké nadsázce čte emailovou korespondenci plnou překlepů týkající se výběrového řízení a motivačních dopisů žen, které se ztrácí a potácí opuštěnými chodbami a kancelářskými místnostmi. Představení tanečnice Terezy Indrákové pak na konci ústí až v absurdní grotesku, ve které zůstávají jednotlivé postavy osamoceny vstříc institucionálním mechanismům. Objevují se zde jemné parodické narážky na struktury a pravidla, kterým podřizujeme své chování a vyjadřování. Podobně tomu tak je u videa z rezidenčního pobytu v uměleckém centru BUDA v Belgii (Drž mi palce, 2015), kde nejdříve Magidová za pomoci rámování kamerou izoluje gesta a kroky tanečnice, aby je později nechala zaznít v energické choreografii tance. Zajímavé na tom je, že gesta použitá v tanečním projevu jsou inspirována naší každodenní mimickou a mimoslovní komunikací, kterou umělkyně zachytila v prvních minutách filmu. Na jevišti v divadle, kam se tanečnice v závěru videa přesouvá, jsou pak tyto běžné nonverbální znaky postaveny do protikladu s institucí divadelního představení, jež určuje předem promyšlený a strukturovaný scénář.

Právě divadlo a živé představení jsou v současné době nejčastější vyjadřovací prostředky Markéty Magidové. Pro bohnickou Prádelnu připravila ve spolupráci s Janem Pfeifferem narativní divadelní hru, jež prostřednictvím dvou herců (ztvárňující opět více charakterů) a jednoho reprodukovaného hlasu tématizuje mezilidskou komunikaci i střet subjektivního a institucionálního světa. S podobným obsahem, avšak ve zcela odlišné formě, pracovala Magidová také ve videu Odeslané (realizovaného na literární rezidenci v Bratislavě v roce 2014). V něm je přednes textu polským básníkem a performerem Romanem Boryczkem konfrontován s možnostmi digitálního záznamu a s tím spojeného přepisu. Otázka mezilidského vztahu a komunikace na pozadí virtuální reality je právě jednou z vrstev, jež lze ve videu nalézt.

Jednou z hlavních kapitol tvorby Markéty Magidové jsou také její vlastní autorské publikace, v nichž pracuje s jazykem jako mřížkou, která strukturuje naše myšlení. Někdy zaznívá tento koncept v osobní poloze (Domácí slovník, 2013), někdy jej nechává vyvstat v porovnání s řečí vědy, ideologie či dalšími sémantickými systémy (Překlad, 2013). Stejně jako v nejnovějších videích i zde zaznívá otázka institucionalizace, která nastává již v použití určitého jazyka nebo formy. Nejde však o médium videa nebo divadelní hry, ale spíše o snahu exponovat a narušit běžné komunikační prostředky za pomoci vizuálního obrazu.

Konceptuální literaturou se Markéta Magidová zabývá jak v teoretické rovině v rámci přípravy středoevropské kolektivní monografie, tak i ve své tvorbě, kde nabývá mnoha různých podob. Jakkoliv se samotný pojem „konceptuální literatura“ může jevit mnohoznačně, v českém výtvarném umění lze vysledovat zájem o použití textu v galerijním prostoru například u Jiřího Valocha nebo Jána Mančušky. Magidová, podobně jako některé textové instalace Jána Mančušky, tématizuje samotný pohyb návštěvníka v galerii, když například na výstavě Nevrácený plán (2013) v galerii Kostka v pražské Meetfactory nechala diváka obcházet podél načrtnutého půdorysu malého bytu, na jehož rámu mohl číst povídku o muži, který v něm žije. Proměna čtenáře v účastníka události pak byla patrná i v instalacích Lehl si a snažil se na nic nemyslet (2012) a Měření (2012) na výstavě v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.