Jaromír Zemina Pořadí knih

Texty Jaromíra Zeminy o Adrianě Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965–2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let. Zeminovy eseje jsou osobní i podstatu tvorby vystihující a sdělné, díky tomu, že vznikaly kontinuálně, téměř šedesát let, zahrnují celým opus jejího díla, života i myšlenkového vývoje, citových propadů a zrání. Adriana Šimotová o své tvorbě napsala „Tři čtyři hodiny se soustředím a pak teprve přijde okamžik, kdy se dám do práce. Když ten okamžik propásnu, už se k tomu nemůžu vrátit. A když začnu pracovat příliš brzy, tak je to nenaplněné.“ Texty Jaromíra Zeminy, jako by vznikaly podobně, i v tom, kdy Šimotová říká: „Zajímá mě i to, co tam není vidět, ale já vím, že to tam je.“ Nejde, jen o knihu kunsthistorickou, Zemina má svůj osobitý styl, propojující lyriku a epikou a díky téměř celoživotnímu záběru napsal knihu, která je znalým vhledem, a snad i klíčem k životem propojenému dílu jedné z nejvýznamnějších postav české kultury po Druhé světové válce. Vhledem, kterého v této hloubce nikdo jiný, než Jaromír Zemina není schopen. „To, o čem chci mluvit, je člověk. Jeho pozice ve světě. Člověk ve své tělesnosti i v duchovní oblasti.“ Adriena Šimotová

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně prosadil v druhé polovině padesátých let, navazující na tradice moderní české malby a evropského umění, zejména francouzského a italského. Každý podnět procházel jeho osobitým filtrem cítění. Tichý a jemný, patřil k malířům-básníkům, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma. Jeho tvorbu předznamenal láskyplný vztah k přírodě, který byl dočasně zastíněn moderním velkoměstem. V zralém období, počátkem šedesátých let, se zaměřil na několik charakteristických témat, jako je předjaří a podzim, rašení a přezimování, což vedlo k novému obrazovému typu „krajin-zátiší“, překračujícímu tradiční krajinářství. Johnovo básnické a výtvarné cítění se projevilo nejen v malbě, ale i v grafice, kde byl nezaměnitelným mistrem. I přes svůj krátký život zanechal vyzrálé a celistvé dílo, které ho řadí mezi nejvýznamnější umělce po 2. světové válce. Kniha, která je výsledkem uměleckohistorického zájmu a hlubokého přátelství, volně řadí texty vzniklé během více než půlstoletí. Jaromír Zemina kombinuje erudici s literárně bohatou esejistikou, což přispívá k plastické naléhavosti Johnovy tvůrčí osobnosti.

Kniha jednoho z nejvýznamnějších českých historiků umění, esejisty, kreslíře a básníka Jaromíra Zeminy zahrnuje texty z let 2001 až 2017. Sám autor ji charakterizuje následovně: „Opět se tu střídá próza s poezií, ubylo reflexí o přírodě, zato je tu mnohem víc úvah o umění, i starém, jež mě zajímá čím dál víc, a přibylo také intimnějších úvah o mně samém. V tom smyslu je tato knížka snad ještě osobnější a otevřenější než všechny předchozí.“ Myšleno zejména knihu Jiných textů (Torst, 2000). Sama kniha je tematicky rozdělena do deseti oddílů (Galerijní práce a sběratelství, Přátelé, Klasikové, Vetera et nova, Z ciziny a domova, Všudypřítomná poezie, Trocha přírody, Povzdechy, Miscelanea, Velmi osobní), v nichž jsou jednotlivé texty řazeny chronologicky. Suma textů se, s jistou nadsázkou, dá chápat jako román, román o podstatné části Zeminova života, složený sice z rozmanitých kusů a kousků prózy i poezie, ale vnitřně souvislý a stejnorodý. Obdivuhodný v tom, že přináší modrost, vzdělání a citlivost pozorovatele a glosátora, který nás neučí mentorovat, ale vnímat, brát si to, co je nám nabízeno. Autor Pozdní texty sám doprovodil téměř stovkou dokumentárních fotografií.

Autobiografická kniha esejů, básní a vzpomínek Jaromíra Zeminy.

Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a navštěvoval přednášky Františka Kupky. Na počátku druhé světové války, v době silně protičeských nálad ve francouzské společnosti, byl zatčen a vězněn v pařížské věznici La Santé, následně prošel internačními tábory ve Francii, Maroku a Martiniku. Po příjezdu do New Yorku v roce 1941 reflektoval své vězeňské zkušenosti malbami inspirovanými kresbami odsouzenců na smrt. Těmito existenciálními obrazy se nezávisle přiblížil k výtvarníkům jako Jean Dubuffet a Jean Fautrier. Po válce se vrátil do Československa, usadil se v Praze a v roce 1948 úspěšně vystavil své newyorské práce, zejména mezi mladými výtvarníky. Další výstava v roce 1949 zahrnovala jeho malby a kresby na náměty z balad Karla Jaromíra Erbena, přičemž smrt se stala jedním z hlavních témat jeho pozdní tvorby. V padesátých letech žil v izolaci pod komunistickou totalitou. Na konci života, kvůli nedostatku peněz na barvy, se věnoval kreslení, především výjevům z fantastických povídek Edgara Allana Poea a z Bible. Jeho umění šerosvitu a temnosvitu ho zařadilo mezi nejvýznamnější duchovně zaměřené umělce 20. století. Zemřel 15. 11. 1956 a jeho dílo bylo téměř zapomenuto, až v sedmdesátých letech ho znovuobjevil Jaromír Zemina. Kniha obsahuje desítky reprodukcí Divišových děl a texty Jaromíra Zeminy na divišovské téma, doplněné francouzským a anglickým resumé.

V této knížce Jaromír Zemina shromáždil básně a básnické prózy, v nichž líčí své zkušenosti se zvířaty a vyznává se z lásky k nim, ať jsou to mravenci, ptáci, ryby, psi nebo krávy a koně – ti především. Jim věnuje text nejdelší, končící konstatováním, že nejlepší místo na světě je pro něho tam, kde se stýká příroda s uměním pod patronací poezie. Proto zahrnuje do zvířecího světa nejen zvířata stvořená přírodou, nýbrž i ta, která vytvořili lidé: mravenci jmenovaní v názvu knížky jsou skuteční, medvídek je dětská hračka. A koně, které od mládí kreslí, jsou pro něho stejně významní jako ti, o něž se jako chlapec staral a na nichž jezdil. Působivost Zeminovy knížky umocňují jeho fotografie, které, tak jako v předchozí Knížce zimního času, vydané rovněž českobudějovickým nakladatelstvím Měsíc ve dne, střídají se s texty a dokládají nejen autorovo nadání literární, nýbrž také talent výtvarný, jímž se odlišuje od většiny historiků umění i beletristů. Knížka je půvabná a přitažlivá též svou vnější podobou, jejíž autory jsou František Nárovec a Anna Doubravová.

V knize nazvané Knížka zimního času, kterou vydalo českobudějovické nakladatelství Měsíc ve dne, shrnul Jaromír Zemina, umělec, znalec umění a básník, to, co dosud napsal o své nejmilejší roční době. Jsou to texty z jeho zápisníku, původně neurčené pro veřejnost, kterými zachycoval proměny světa kolem sebe i ve svém nitru od doby, kdy se zima ke scéně života teprve blíží, až po dobu, kdy odchází, aby byla vystřídána jarem. Mnoho místa v knize věnoval Vánocům se vším, co k nim patří, zejména betlémům, o nichž píše nejen jako milovník, nýbrž i jako znalec-historik umění. Jeho různým reflexím odpovídá způsob, jímž je vyjadřuje, takže se tam střídají básně ve verších s básněmi v próze, lyrika s epikou a s esejistikou. Tuto rozmanitost rozmnožují fotografie, jejichž autorem je sám pisatel. V tom všem se spojilo a prolnulo současné nazírání s viděním tradičním ve směs, která obohacuje to, co bylo dosud o zimním čase napsáno. Zeminovu vytříbenému stylu odpovídá rafinovaná grafická úprava od Anny Doubravové, která z této knihy určené pro důvěrné chvíle dělá knihu i po vnější stránce krásnou.

Kniha, vydaná k stému výročí narození Václava Boštíka, je historicko-uměnovědná práce a netradiční obrazová monografie od tří autorů. Historik Martin Boštík, bez příbuzenského vztahu k malíři, strávil léta bádáním a shromáždil rozsáhlý materiál o malířově životě a inspiracích, přičemž velký důraz klade na rodný kraj Václava Boštíka, Litomyšlsko. Historik Stanislav Vosyka popisuje duchovní klima tohoto uměleckého regionu v období malířova působení. Třetí autor, Jaromír Zemina, malířův celoživotní přítel a kurátor, doplňuje text úryvky ze svých starších úvah o díle, které ho provází více než padesát let. Publikace obsahuje téměř pět stovek fotografií a reprodukcí Boštíkových děl, z nichž většina je publikována poprvé. Kniha nejen přispívá k poznání osobnosti Václava Boštíka, ale také vyvrací mýty a omyly, které se tradují v odborných kruzích i mezi jeho obdivovateli. I když se Boštík bránil titulu největšího českého malíře druhé poloviny 20. století, důkladnost práce s pramennými materiály zaručuje, že se tato publikace stane referenčním dílem o Václavu Boštíkovi na mnoho let. Počet stran: 320 Počet ilustrací a příloh: 440 Vydalo Arbor vitae a Regionální muzeum v Litomyšli.