Světlana Alexijevičová Knihy

Doba z druhé ruky je výjimečná kniha autorky, laureátky prestižních literárních cen. Konec komunistického režimu a rozpad sovětského impéria přinesly občanům zklamání a dezorientaci. Text je mozaikou hlasů, které Alexijevičová zaznamenala při rozhovorech s různými lidmi, jež vyprávějí o svých vírách v sovětský systém, o zabíjení a umírání pro jeho ideu, o hrůzách komunismu, gulagu, válkách a Černobylu. Čtenář se setkává s rozmanitými osudy a názory, z nichž vyvstávají společná traumata a obsese. Hrdinové považují srpen 1991, kdy statisíce Rusů vyšlo do ulic Moskvy, za vrchol svobodného vzepětí společnosti, avšak následovalo vystřízlivění. Kapitalismus si lidé představovali jako velký supermarket, ale probudili se v zemi třetího světa, plné anarchie, inflace, zločinnosti a korupce. Kniha nabízí hlubokou sondu do ruské společnosti a pomáhá porozumět jejímu současnému vývoji. Nutí čtenáře zamyslet se nad tím, co je Rusko a proč se oblíbenost autokrata Putina pohybuje kolem 85 %. Alexijevičová, jejíž díla byla přeložena do 22 jazyků a oceněna mnoha cenami, včetně Nobelovy ceny za literaturu, zkoumá, proč je velkoruský šovinismus stále živý a militantnější.

Během druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž příběhy zůstaly prakticky neznámé. Knižní prvotina pozdější laureátky Nobelovy ceny se zaměřuje na tyto ženy. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, poprvé použila žánr, který ji proslavil, a sestavila text z autentických rozhovorů se svými hrdinkami. Autorka strávila čtyři roky cestováním po Sovětském svazu a hovořila se stovkami dobrovolnic, které se do armády přihlásily ve velmi mladém věku. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, utrpení a smrti. Tato nepatetická a hluboce lidská výpověď vydává silné protiválečné svědectví. Kniha byla poprvé vydaná v Sovětském svazu v roce 1984, avšak byla cenzurována. Alexijevičová se k ní po osmnácti letech vrátila, přepracovala ji a doplnila o cenzurované části a nové materiály, včetně zápisu rozhovoru s cenzorem. V roce 2002 vyšla v nové, definitivní podobě a během patnácti let byla publikována ve 44 zemích, čímž se stala autorčiným nejúspěšnějším dílem.

Otřesné výpovědi prostých Bělorusů o důsledcích výbuchu jaderné elektrárny Černobyl v r. 1986 - zkáza, smrt a trvalá tělesná i duševní postižení. Současná běloruská spisovatelka jezdila tři roky po zemích bývalého Sovětského svazu a zpovídala svědky černobylské katastrofy. Jejich svědectví vypovídají nejen o strašných lidských osudech, o hrůzách nemocí z ozáření či záměrné neiformovanosti sovětské i světové veřejnosti o skutečném stavu věcí, ale především o bezcitnosti sovětské totality, pro niž neměl lidský život vůbec žádný význam. Kniha výpovědí je uvedena několika citáty z odborné literatury s hrůznými statistikami důsledků černobylské katastrofy.

Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.

Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.