Miloslav Topinka Pořadí knih

Doplněné a rozšířené vydání esejů předního českého básníka. Autor je známý a ceněný především jako originální a v českém prostředí výjimečný básník. Poněkud ve stínu jeho původní tvorby však zůstává neméně pozoruhodné dílo esejistické. Kniha představuje ucelený soubor Topinkových metaliterárních textů, a to od rozsáhlých esejů, publikovaných především v šedesátých letech v Sešitech pro literaturu a diskusi a Orientaci, až po úvahy z let devadesátých a texty z navazujících dekád. Některé z nově zařazených textů jsou publikovány poprvé. Poznáváme tak básníka nejen jako neortodoxního, zaujatého myslitele, nýbrž i jako osobnost, která neotřelým způsobem otevírá tvorbu spřízněných autorů, literátů či výtvarníků. Kniha je výrazně rozšířeným vydáním stejnojmenné, dlouho už nedostupné edice z roku 2007.

Poprvé vychází v českém překladu kompletní vydání francouzské revue Le Grand Jeu, časopisu skupiny, jejíž aktivity od roku 1927 do 1932 představují jedno z největších duchovních dobrodružství dvacátého století. Mezi zakládajícími členy byl český malíř Josef Šíma, žijící ve Francii. Vysoká hra se nesoustředila pouze na umění, ale usilovala o proměnu vnímání a myšlení, zkoumala nové stavy vědomí a probouzela skryté psychické schopnosti, od mimosmyslového vnímání po jasnozření. Účastníci nebyli snílci, ale věřili v „věčné okamžiky“ vyvolané zdánlivě bezvýznamnými událostmi, které vedou k absolutní vnímavosti. Předpokladem pro jakékoli zjevení byla vzpoura, odmítnutí tradičního pohledu na svět. Nešlo o literaturu či umění, ale o bezprostředně prožívanou zkušenost, o „hru doopravdy“ s osobním rizikem. Roger Gilbert-Lecomte, jeden z největších básníků, vyjadřoval myšlenku, že soudržnost světa se hroutí při sebemenším nárazu. Jeho poezie směřovala k „experimentální metafyzice“, která odlišovala Vysokou hru od surrealismu. Experimenty na pomezí života a smrti měly tragické následky; Gilbert-Lecomte a René Daumal zemřeli v 36 letech. Myšlenková a básnická síla Vysoké hry však zůstává výzvou i pro jednadvacáté století.

Při vyslovení jména Miloslava Topinky (1945) čtenáři poezie špicují uši. Jeho nezaměnitelný rukopis, který se nechává tisknout na papír jen zřídka, protože na sebe klade mezní nároky, pevně rozkročený mezi barokním memento mori a současnými astrofyzikálními teoriemi, kontaminovaný lidovými říkačkami i vypjatým viděním Arthura Rimbauda, sycený pouštním pískem i věčnými sněhy velehor, fyzicky rozstříhaný a sypaný na bílou stránku s jasnozřivým vědomím, se probouzí. Dvě legendární a těžce dostupné sbírky ze šedesátých let dvacátého století, Utopír a Krysí hnízdo, potkávají v jednom svazku Trhlinu, ale také – a především – útlé Prosvítání, sbírku nových básní potvrzující, že Topinka je měsíční balvan, který patrně jen shodou okolností dopadl do české kotliny.

Editoři Miloslav Topinka a Jakub Řehák přinášejí druhý svazek antologie, který se odvážně vydává na průzkum různých podob poezie. Tento soubor se ptá, co všechno může být poezií, a nabízí rozmanité formy: od pravidelných čtyřveršových strof přes široké pásma a úsporné miniatury až po texty, které na první pohled nevypadají jako básně, ale mohou jimi být. Antologie může být vnímána jako „příběh poezie“, který nenabízí mravní ponaučení, ale osobní a fyzickou zkušenost. Vydavatelský záměr vzbudil rozporuplné reakce, avšak ohlas po vydání byl téměř jednoznačně pozitivní. Kritici, jako Jan Štolba, chválili publikaci a doporučovali ji i těm, kteří obvykle poezii nečtou. První ročník připravil Karel Piorecký spolu s básníkem Karlem Šiktancem, zatímco letošní svazek reflektuje pohled dvou generací. Jakub Řehák, mladý básník a kritik, se ujal editorského vedení, zatímco Miloslav Topinka, autor známých básnických sbírek, přináší zkušenosti a hloubku, které jsou pilířem české poezie. Topinka, vystudovaný psycholog a redaktor, se také věnuje překladatelství a editorství, což obohacuje tuto antologii o cenné perspektivy.

Miloslav Topinka je známý a ceněný především jako originální básník. Tak trochu ve stínu této jeho tvorby však zůstává neméně pozoruhodné dílo esejistické. Kniha představuje ucelený soubor Topinkových metaliterárních textů, a to od rozsáhlých esejů publikovaných především v 60. letech v Sešitech pro literaturu až po příležitostné úvahy z let 90. Představuje tak Topinku nejen jako originálního myslitele, ale zajímavým způsobem otevírá i tvorbu autorů, o nichž píše.

Závěrečný svazek retrospektivy díla významného českého básníka obsahuje autorovy texty z let 1964–2001. Publikace je rozdělena do tří základních oddílů: v prvním nacházíme Kabešovy básně v próze z let 1969–1974. Jde o texty, které nebyly ještě publikovány a básník se v nich soustředil především na prohloubení osobité básnické řeči a jazyka. Dominantní druhou část tvoří jedna z Kabešových vrcholných sbírek Těžítka, v nichž udivil brilantním spojením záznamů, citací, koláží či aforismů, které podávají bizarní obraz reálné i snové existence. Závěrečný oddíl Těšítka pak tvoří verše a texty, které současní čeští autoři Petru Kabešovi připsali a věnovali. Doslov Miloslav Topinka Zlomky a skici (k) Petru Kabešovi. Ocenění: Státní cena za literaturu (2003).

Mimořádná básnická sbírka (Seifertova cena za rok 2003!) je komponována jako „originální film“ básní a barevných i černobílých fotografií. Bibliofilská úprava, tisk na vysoce kvalitní papír, místy perforovaný či transparentní, což umožňuje průhledy skrze listy do neznámých prostorů za slovy. Trhlina je jedním ze základních pojmů v díle Miloslava Topinky, jímž se pokouší metaforicky vysvětlit, jak moderní člověk může ze svého pevně ohraničeného soukromého prostoru vstoupit do jiného vesmíru. Jde ovšem o zónu, v níž není nic dáno, v níž se prolínají různá nebezpečí a kde lidský jedinec může poznat místo uspokojení jen prázdnotu a vyprahlost. Na druhé straně představuje však trhlina i obraz dnešního zdevastovaného světa, takřka nezahojitelný tunel do pláště planety, průrvu, kterou nelze ničím zacelit. Trhlina je symbolem pro nejistoty a pochybnosti, pro citovou absenci či otupělost, která náhle vtrhne do života. Topinkova poezie však tyto nedostatky v žádném případě neodstraňuje, naopak se zdá, že onu mezeru záměrně rozšiřuje. Rozevření těchto černých děr, ať už emocionálních, globálních či existenciálních, podtrhuje Topinka i specifickou výtvarnou kompozicí (tvořenou jak barevnými reprodukcemi, tak i vkládáním průhledných listů či otvory na stránkách, jimiž nabízí odlišný pohled na své texty).

Zlomky a skici k Jeanu Arthurovi Rimbaudovi je čtivý životopis francouzského prokletého básníka J. A. Rimbauda, který odhaluje méně známé skutečnosti z jeho posledních let. Autorem je básník M. Topinka, jenž se před lety vydal na devítiměsíční expedici do Afriky, aby na vlastní oči spatřil místa, kde Rimbaud prožil druhou polovinu svého života. Topinka v této práci zhodnocuje svou podvojnou dispozici: na jedné straně se zaměřuje na estetickou senzibilitu, která citlivě odkrývá Rimbaudovy básnické texty a jejich existenciální fundament, a na druhé straně plně uplatňuje svůj talent esejisty, vycházejícího z pečlivé četby a znalosti dokumentů. Tím zajišťuje odbornou serióznost a přináší dosud nejdetailnější rekonstrukci Rimbaudovy životní dráhy. Miloslav Topinka zdůrazňuje, že Rimbaud nebyl rozdělen na geniálního básníka a muže činu, ale že jeho podstata zůstávala stejná i během jeho pobytu v Africe. Přestože jsou stopy z této doby rozostřené, je jasné, že Rimbaud v Etiopii byl stejný jako kdysi. Toto druhé, rozšířené vydání přináší nový pohled na fascinující život a dílo jednoho z nejvýznamnějších básníků.

Obsáhlá antologie textů francouzské literární skupiny, ke které měli blízko Richard Weiner a Josef Šíma. Uspořádal a k vydání připravil Miloslav Topinka ve spolupráci s Ladislavem Šerým, kteří také napsali úvodní texty. Ediční poznámka a výběr ilustrací Miloslav Topinka. Ve francouzské literatuře tohoto sloletí najdeme, přes její mnohotvárnost a černost mnohých překvapení či extrémů, jen málo příkladů tak výsostně uměleckého dobrodružství a tak fascinující touhy hledat a nalézat jako v případě Vysoké hry (Le Grand Jeu). Její odkaz byl příznačně pochopen až následujícími generacemi, jak je to u uměleckých a myšlenkových vzepětí ducha, jež předběhla svou dobu, téměř pravidlem. V tomto smyslu se Vysoká hra i pozdější dílo obou jejích nejvýraznčjších představitelů, René Daumala a Rogera Gilbert-Lecomta, staví po bok největším myšlenkovým a literárním výkonům tohoto století. Zdá-li se toto tvrzení příliš odvážné, neuškodí uvědomit si, že skupina Vysoká hra vlastně dodnes nemá žádné důstojné pokračovatele: cesta, kterou před sebou vytyčila a po níž učinila první kroky, přece jen vyžaduje příliš mnoho odvahy a obětí.