Jan Wiendl Pořadí knih

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Souborná zrcadlová pulikace představuje příspěvky, které zazněly v rámci 27. ročníku česko-polské lingvo-literární konference uskutečněné v říjnu 2022 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zúčastnili se jí bohemisté a polonisté z Univerzity Karlovy a Varšavské univerzity. Příspěvky jazykovědné části knihy se zaměřují na výzkumy kognitivně lingvistické, především z oblasti kognitivní sémantiky, etnolingvistiky a teorie jazykového obrazu světa. Literárněvědní badatelé zkoumají různorodé tematické okruhy spřízněné s kognitivními přístupy k uměleckým a publicistickým textům české a polské provenience 19. a 20. století.

Jádrem knihy je rozsáhlý rozhovor, který s Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) vedl jeho syn Jan (nar. 1969) o mezních situacích a událostech, které František Wiendl a jeho nejbližší prožili v dlouhých obdobích dvou totalitních režimů v Čechách. Za druhé světové války a v protektorátu se František Wiendl se svým otcem podílel na odbojové činnosti a přímo se zúčastnil povstání v Klatovech v květnu 1945. Těžiště vzpomínek ale spočívá zejména v době po únoru 1948, kdy se významně angažoval v demokratickém, protikomunistickém odboji. Důsledkem pro něj bylo mnohaleté věznění v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Text, zpřítomňující vyprávění, má nejen svědeckou, ale i literární hodnotu, a provázejí ho fotografie a reprodukce dalších pramenů; oddíl věnovaný vězeňským létům prokládají také úryvky z dopisů, které František adresoval matce Marii a svému otci Františku Wiendlovi st., vězněnému tehdy v leopoldovské věznici.

Souborná publikace s názvem Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce, teoretika, historika popkultury a publicisty Petra A. Bílka. Její autoři vzešli zejména z členů tří univerzitních pracovišť, na nichž jubilant přednáší a vědecky působí – Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož je ředitelem, Ústavu bohemistiky téže univerzity a Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který řídil v letech 2000-2009 a kde působí od roku 1986. Knihu, kterou uvádí povídka Sylvy Fischerové z literárního života, tvoří především texty odborné či esejistické povahy, jež se rozličným způsobem dotýkají těch oblastí Bílkova odborného zájmu, které lze v mnoha ohledech považovat v domácím prostředí za iniciační. Jde zvláště o poetiku, naratologii a kulturální studia. První oddíl „Literature’s Not Dead!“ se soustředí na témata spojená s oblastí literatury a umění. Druhý oddíl „Tak daleko, tak blízko…“ spojuje téma kulturálních studií, na jejichž institucionalizované univerzitní podobě se P. A. Bílek na Jihočeské univerzitě výrazně podílel. Závěrečný oddíl „P. A. B.“ pak přináší dva texty z pera jubilantových blízkých spolupracovníků a kolegů, v nichž se jejich autoři zaměřují na určitý charakteristický rys Bílkova odborného stylu a postupu a též se pokoušejí o komplexnější uchopení jeho osobnosti.

Edice deníků Karla Teigeho (1900–1951) z let 1912–1925 nabízí unikátní pohled na jeho myšlení a uměleckou činnost od dětství až po ranou dospělost. Tyto zápisky, původně vedené jako školní a prázdninové deníky, se postupně transformují na reflexi jeho uměleckých aktivit a úvah o umění a jeho roli ve společnosti. Teige dokumentuje jak osobní život, tak své výtvarné a literární tvorby, komentuje četbu, setkání a korespondenci, a zamýšlí nad uměleckými a teoretickými podněty. Jeho deníky také zachycují důležitou roli v organizaci uměleckého a politického života své generace. Významné jsou cestovní deníky z let 1922 a 1924, kdy navštívil Francii a Itálii, a zejména podzimní deník z cesty československé delegace do Moskvy a Leningradu v roce 1925. Teige zde popisuje svůj pobyt v Sovětském svazu, vyjadřuje nadšení pro budování mladého státu, ale také odhaluje utopické rysy typické pro prokomunisticky orientované návštěvníky. Edice obsahuje více než 300 barevných reprodukcí, komentáře a studii Josefa Vojvodíka, a vznikla ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Památníkem národního písemnictví, za podpory Ministerstva kultury ČR.

U příležitosti 110. výročí narození prozaika Egona Hostovského (23. 4. 1908, Hronov - 7. 5. 1973, Montclair, New Jersey, USA) uspořádal 20. dubna 2018 Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konferenci věnovanou jeho dílu. Předložená kolektivní monografie je komponovaným výstupem z tohoto mezinárodního odborného setkání. Texty obsažené v knize jsou rozvrženy do tří oddílů. V prvním z nich, nazvaném Dílo Egona Hostovského. O ctihodném povolání kouzla zbaveném, jsou zastoupeny tři texty, které rozvíjejí několik klíčových témat a otázek, jež byly editory vytyčeny jako výchozí pro jednání konference. Druhý oddíl s titulem Šestkrát v hlavní úloze. Poetika díla Egona Hostovského v letech první Československé republiky a prvního exilu (1923-1948) zahrnuje šest kapitol, které se různorodým způsobem dotýkají rozličných aspektů poetiky Hostovského děl v prvních dvou desetiletích jeho umělecké tvorby. Třetí oddíl s názvem Nezvěstný? Tvorba a recepce díla Egona Hostovského v období druhého exilu (1948-1973) se zaměřuje na otázky poválečné Hostovského tvorby a její odborné a kritické recepce.

První republika je nejenom dobou kvalitního vzestupu české literatury a jejího smělého vřazení se do literatury světové, prudkého střídání uměleckých směrů, které se děje v přestřelkách vášnivých konfesí, skupinového kvasu, jenž poskytuje literárnímu životu plastickou mapu pro odvážné výboje zároveň estetické a zároveň politické, vzedmuté vlny nacionalismu či alespoň vlastenectví, které v disharmonickém tónu ke světové moderně poznamená i podobu české moderní literatury, masivního rozvoje čtenářství a demokratizace literatury.

První vydání vzájemné korespondence Františka Hrubína a Jana Zahradníčka edičně připravené Janem a Zdenou Wiendlovými. Zahrnuje všechny dostupné dopisy obou básníků (celkem 97), z nichž první byl napsán v květnu 1937 a poslední v prosinci 1950, tedy půl roku před Zahradníčkovým zatčením a odsouzením ve vykonstruovaném politickém procesu. Kniha je jedinečným dokumentem o přátelství obou básníků i o genezi a vzájemné reflexi jejich poetik – v dopisech nalezneme mj. řadu dokladů k některým Hrubínovým a Zahradníčkovým sbírkám a zejména osobité komentáře k soudobé literární, kulturní i společenské situaci, již oba autoři vnímali především v průběhu války ve vzácném uměleckém souladu.

Kniha z let 1930–1960 tvoří pandán k monografii o Janovi Zahradníčkovi a je komponována jako komentovaná antologie textů. Opírá se o dva typy ohlasů – soudobé kritiky a korespondence, které reflektují různé reakce na básníkovo dílo. Z široké škály publicistických a korespondenčních textů jsou vybrány ty, které se významně vztahují k Zahradníčkově tvorbě a komentují jeho básnické, esejistické a překladatelské dílo. Antologie zahrnuje kritické reakce a citace z dopisů adresovaných Zahradníčkovi, v nichž se objevují charakteristické zmínky o jeho práci. Třetí rovinu kompozice tvoří ediční komentáře, které osvětlují méně známé souvislosti a poskytují prostor pro výklad důležitých biografických a dobových literárních, kulturních a společensko-politických kontextů z doby Zahradníčkova aktivního uměleckého působení. Tyto komentáře hojně citují úryvky ze Zahradníčkových dopisů, v nichž básník reaguje na kritiku a odhaluje své osobnostní rozpoložení. Cílem bylo vytvořit rámec pro zachycení podstatných okolností Zahradníčkovy umělecké biografie.