Jiří Jan Vícha
Jan Evangelista Jiří Vícha se narodil 12. června 1923 ve Skřipově. Jeho otec byl tesař a matka pracovala v domácnosti. Jiří měl dvě sestry a tři bratry. Obecnou školu navštěvoval v rodné obci v letech 1929-1935, pak chodil tři roky do měšťanské školy v Bílovci. Roku 1938 nastoupil do serafínské školy v Třebíči a po dvou letech do Prahy. Po ukončení gymnázia studoval v Olomouci teologickou fakultu. V Praze vstoupil 1. srpna 1940 do noviciátu (semináře pro mnišské čekatele, v němž prožívají jednoroční zkušební lhůtu před přijetím do kapucínského řádu) na Hradčanech. Tam se věnoval studiu filosofie a teologie. Po skončení noviciátu pokračoval ve studiu na arcibiskupském gymnáziu až do jeho uzavření. Studium dokončil až po skončení války. Za války studoval filosofii v Opočně, kde také 5. května 1945 složil své doživotní sliby. Odtud odešel na studium teologie do Prahy. 20. června 1948 byl vysvěcen na kněze, ale již v roce 1949 při svátku Božího Těla chránil otec Jan s bratry ve svatovítské katedrále arcibiskupa Berana před naverbovanými komunistickými provokatéry. O co šlo nám stručně popisuje Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí:
"Na 19. června byli k účasti na bohoslužbách ve svatovítském dómu zmobilizováni spolehliví členové strany z Hradčan a ze stranického aparátu. Přístup k Hradu kontrolovaly hlídky SNB, propouštějící jen účastníky plánované provokace, označené zcela jednoduše - špendlíkem v klopě. Provokatéři hráli úlohu věřících, pobouřených postojem arcibiskupa Josefa Berana k režimu. Přerušovali jeho kázání výkřiky, až byl nakonec donucen dóm opustit. V arcibiskupské paláci pak Berana navštívili dva estébáci a oznámili mu, že "budou od této chvíle pečovat o jeho bezpečnost" - a tak začala arcibiskupova dlouholetá internace."
Roku 1949 se stal členem olomoucké komunity Řádu menších bratrů kapucínů a věnoval se běžné pastoraci. V roce 1950 jsou kapucínské kláštery zrušeny. Dne 27. dubna 1950 ve druhé vlně akce K byl internován v benediktinském klášteře v Broumově.
Centralizační tábor Broumově sloužil k soustředění nepohodlných řeholníků. V první vlně akce K tzn. 13. a 14. dubna 1950 sem přivezly bezpečnostní složky necelou stovku řeholníků - premonstrátů a těšitelů. V druhé vlně byli do Broumova soustředěni dominikáni (kolem 70), kapucíni (přes 90) a menší skupiny řeholníků z jiných řádů např. křížovníci, maltézští rytíři. Celkem zde bylo soustředěno přibližně 300 řeholníků. Tábor byl střežen 15 příslušníky SNB a třemi milicionáři. Řeholníci pracovali vedle táborových prací na brigádách v továrnách, na poli a v lese. V červnu 1950 odjelo 15 řeholníků na převýchovné školení do České Kamenice. 6. srpna 1950 bylo 20 řeholníků z Broumova převezeno do Želiva a 26. srpna muselo 18 nejmladších řeholníků odjet na stavbu přehrady na Klíčavu. Dne 4. září začala likvidace soustřeďovacího střediska - 75 řeholníků ve věku 18-35 let, kteří dosud nebyli na vojně, bylo odvedeno do Komárna a nastoupilo službu u PTP. Většina zbylých byla převezena do Hejnic (cca 60) a do Králík. Staří a nemocní směřovali do charitního domova v Opočně nebo na Moravec.
Odtud byl 4. září 1950 spolu s dalšími 26 spolubratry odvezen do Komárna a nastoupil k jednotkám PTP do Hájnik u Zvolena.
- pomocný technický prapor,VÚ 4563 Komárno. Předchůdce 54. PTP byl IV.(silniční) prapor 4. ženijního pluku "Československých partyzánů", vytvořený 1. října 1948 ve VVT Lešť. K 1. září byl vytvořen v Komárně lehký 54. pomocný technický prapor, který měl šest rot: 5. a 6. byly tzv. farářskéa byly naplněny již v první polovině září. Nesly označení 23 a 24. po základním výcviku byli vojáci odesláni na pracoviště v Hájnikách u Zvolena a Podbořanech. Po reorganizaci k 1. červnu 1951 byly všechny roty staženy na Slovensko a jejich pracovišti se staly Trenčín, Dubnica, Prešov, Michlovce, Liptovský Hrádok, Nový Smokovec, Bratislava, Sereď, Hájniky, Žilina, Dolný Kubín a Plavecké Podhradie, kde prováděli kopáčské, betonářské, zednické, pomocné zednické, tesařské, dopravní a pozemní práce. Dále těžili kámen v lomech, káceli stromy v lesích a budovali silnice. V září 1952 byla prodloužena vojenská služba "éčkařům" na neurčito - celkem šlo o 297 mužů. Ještě v červnu 1953 sloužilo u jednotky celkem 285 kněží, seminaristů a řeholníků. Velká prověrka politické spolehlivosti na podzim 1953 se u 54. PTP týkala 498 "éčkařů", z nichž bylo 264, většinou příslušníků tzv. kněžských rot, shledáno "dostatečně nepřevychovaných" a klasifikace E jim byla ponechána. K 31. prosinci 1953 byl prapor PTP zrušen.
Tam pracovala jeho rota na výstavbě letiště a jiných vojenských objektů v okolí Zvolena. Z Hájnik byl poslán na léčení do plicního sanatoria Vyšné Hágy ve Vysokých Tatrách, kde pobyl asi jeden rok. Pro nemoc byl propuštěn z vojenské služby dřív než ostatní a to v květnu 1953. V letech 1953-55 pracoval v Ostravě v komunálním podniku kominickém jako vedoucí fakturačního oddělení a roku 1955 nastoupil jako účetní v Závodním ústavu národního zdraví v Ostravě-Vítkovicích. V období tohoto svého ostravského pobytu aktivně pracoval pro řád, především se staral o mladší spolubratry a také duchovně vedl několik laiků. Dne 8. února 1961 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen 25. července 1961 Krajským soudem v Ostravě ke 14 letům vězení.
Jednalo se o činnost "Společenství"členů kapucínského řádu po jeho zákazu. Protistátního činu se měli dopustit tím, že přes likvidaci Řádu menších bratrů kapucínůdál tajně praktikovali a rozvíjeli bohatou pastorační činnost mezi věřícími. Dále otci Víchovi komunistická justice nemohla odpustit, že vytvořil ilegální skupiny kleriků a pro řízení těchto skupin ustanovil vedoucím pro Moravu Vojtěcha Petra, pro Čechy Stanislava Sršně a vedoucím pro Slovensko Pavla Sasínka. Zajišťoval a distribuoval náboženskou literaturu. Poslouchal zakázané vysílání Rádia Vatikán, Svobodné Evropy a jiných., pořizoval záznamy a obsah dále šířil mezi členy Společenství. Prováděl překlady a fotokopie knih pro potřeby "Společenství".
Krajský soud v Ostravě odsoudil 25. července 1961, sp. zn. I T 019/61 tuto skupinu představených kapucínského řádu k trestům odnětí svobody podle § 78 odst. 1 z. č. 86/50 Sb. takto: Jan Jiří Vícha, byl odsouzen za velezradu s přihlédnutím k chatrnému zdraví k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 14 let, ke ztrátě občanských práv na 4 roky a k propadnutí celého jmění. Vladimír Neuwirth, byl odsouzen k trestu nepodmíněnému odnětí svobody na dobu 14 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Josef Veselý, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Libuše Horáková, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 13 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Vlasta Kůrková, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Karel Polášek, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
Ostatní členové této skupiny byli odsouzeni podle § 79 odst. 3 a obdrželi následující tresty:
Eliška Jarošová, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 6 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Libuše Seidlerová, byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 4 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. ThDr. Emil Pluhař, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 9 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. Ferdinand Bílek, kněz, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 10 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění. ThDr. Jiří Bartůšek, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 6 roků, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí celého jmění.
Ve Valdicích otec Jan pracoval jako brusič skla. Dne 21. září 1967 byl propuštěn a začal opět pracovat v nemocnici v Ostravě. Od 1. července 1969 působil v duchovní správě jako kaplan ve Fulneku. Po smrti P. Valeriána Filipa v roce 1974 se stal roku 1976 tajným provinciálem Řádu menších bratrů kapucínů v Čechách a na Moravě. Zároveň vykonával činnost katechety a exercitátora. Po roce 1990 byli všichni soudně rehabilitovaní. Roku 1991 předal funkci provinciála řádu P. Jiřímu Paďourovi, ale zůstal ve Fulneku. Na velehradské pouti dne 5. července 1995 mu bylo uděleno Českou biskupskou konferencí vyznamenání oceňující jeho význam pro českou církev a národ. Jan Jiří Vícha zemřel obklopen láskou a péčí svých bratří a sester sv. Kříže po dlouhé a těžké nemoci 28. září 1997 ve Fulneku. Je pochován v Choryni u Valašského Meziříčí na hřbitově sester sv. Kříže.