Radka Smejkalová Knihy

Čtivě napsaná autobiografie Gena Deitche o neuvěřitelných osudových zvratech významného amerického filmaře, který spoluutvářel československé dějiny animovaného filmu. Gene Deitch, držitel Oskara za animovaný film z roku 1961, byl v roce 1959 vyslán proti své vůli do Prahy navázat kontakt s československými animátory. Vymínil si, že v komunistické zemi nezůstane více než 10 dní, ale osudové setkání s producentkou studia Bratři v triku Zdenkou Najmanovou protáhlo jeho pobyt v Praze až do dnešních dnů. Díky Deitchovým vazbám se v Československu vyráběly animované filmy, které se brzy proslavily po celém světě. Málokdo ví, že seriál Tom a Jerry nebo některé díly Pepka námořníka se vyráběly v Praze. Vtipný nadhled Gena Deitche na realitu komunistického Československa se vyhýbá zavedeným klišé, aniž by přitom realitu jakkoliv přikrášlovaly. Zajímavé je bezpochyby i líčení historek s významnými osobnostmi pražské Kampy a světa animovaného filmu Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou nebo Janem Werichem. Významnou součástí knihy jsou i poprvé uveřejněné Trnkovy návrhy postav k animovanému filmu Hobit, který měl Deitch točit v Praze v době, kdy Tolkienovo dílo bylo ještě zcela neznámé.

Chtěli změnit umění a s ním i celou společnost. Umění změnili. Společnost ne… Velká říjnová revoluce, to nebyl jen razantní přelom v ruské politice. V očích revolucionářů se utvářela celá nová společnost, nový svět a nový člověk. Jedním z projevů této nové epochy lidských dějin mělo být i umění: to staré, buržoazní a tradiční bylo zavrženo ve jménu umění moderního a progresivního. V čele Sovětského svazu proto vedle bolševiků stanuli i avantgardní umělci. Dříve odmítaní tvůrci jako Kazimir Malevič, Marc Chagall, Vasilij Kandinskij nebo Vladimir Tatlin byli pověřeni úkolem provést socialistickou estetickou transformaci: reformovaly se pedagogické systémy, v zapadlých obcích se budovaly galerie, města zaplavilo avantgardní umění. Trvalo to však jen pár let, než tato umělecká svobodomyslnost začala být Sovětskému svazu, komunistickému politbyru a jeho regulím na obtíž. Triumf umění skončil lidskou tragédií. Avantgardisté jsou velkolepým příběhem několika umělců, kteří chtěli změnit svět, portrétem doby bolševické revoluce a teroru i strhujícím vyznáním modernímu umění.

U dveří pařížského domu stárnoucího malíře se jednoho dne objeví mladá žena. Oficiálně proto, aby slepému Edgaru Degasovi pomohla uspořádat jeho sbírku písemností a uměleckých děl. Mluví přízvukem Francouzů z New Orleansu a svými neodbytnými dotazy otevře v zahořklém starém muži Pandořinu skříňku vzpomínek na doby, kdy jeho život byl plný citů i světla. Při třídění nánosů minulosti se Degas ve svých myšlenkách i vyprávění vrací do dob, kdy jako mladý umělec se svými slavnými současníky v polovině 19. století obíhal pařížské salony umění, kreslil baletky v opeře i koňské dostihy, kdy se poprvé a naposledy fatálně zamiloval a kdy ve své umělecké rozevlátosti nedokázal učinit to správné rozhodnutí. Arthur Japin v životopisném románu Paní Degasová téměř vizuálně, na základě dopisů, deníkových záznamů, úředních dokladů, dobových svědectví a skic slavného malíře strhujícím způsobem rekonstruuje Degasovo umělecké tápání i zrání, životní vítězství i prohry včetně jeho nezapomenutelné cesty do New Orleansu, které se po americké občanské válce vzpamatovávalo z důsledků zrušení otroctví, a kde žila jediná žena jeho života, která byť nesla jeho příjmení, jemu nikdy nepatřila.

Citlivý román o krizi středního věku, stínech minulosti, hledání sebe sama a nalézání druhých. Lucas je na konci sil. V kariéře soudce se mu nepodařilo naplnit mladické ideály, ubíjí ho dlouholeté manželství a straší ho vlastní minulost. Jednoho dne se uprostřed soudního líčení sebere a uteče — ze soudní budovy, z dosavadního života. Aniž ví, co přesně hledá, zastaví se na mostě sebevrahů… Díky této události dostává jeho život nový směr. V dobrovolné izolaci od soukromého i pracovního světa se Lucas pokouší rozklíčovat dávné prožitky a pocity, které ho nepřestávají traumatizovat a ovlivňovat. To nejlepší, co máme je první díl plánované trilogie, v níž se Griet Op de Beecková pouští do citlivých osobních témat. Ve třech románech chce dát prostor třem různým úhlům pohledu na stejné téma. Protože jisté věci se zkrátka špatně vysvětlují.

Má léta u ortodoxní židovské rodiny. V židovské čtvrti belgických Antverp žije největší komunita ortodoxních Židů po New Yorku a Jeruzalémě. Jejich štrajmly, pejzy, černé kabáty a bílé podkolenky upomínají, že sem kdysi přišli z východní Evropy. Proniknout do jejich zákulisí, tajů a tradic je pro lidi zvenčí těžké, ne-li nemožné. Novinářce a spisovatelce Margot Vanderstraeten se to podařilo. Za léta, kdy v moderně ortodoxní židovské rodině jako studentka doučovala děti, si vybudovala pevné přátelství s rodinou Schneiderů, a nakoukla do světa, jehož čas, směr i rytmus i v moderní době udává 613 židovských přikázaní. Díky jejímu čtivému vyprávění se tak dozvíme, proč židovské ženy v Antverpách nosí na hlavách paruky, že každá věřící židovská rodina má dvě separátní kuchyně a jak jsou důležité dohazovačky sňatků. Podíváme se jejíma očima i do ortodoxních komunit v New Yorku a Jeruzalémě, kde autorka některé židovské přátele nadále navštěvuje poté, co odešli z Antverp. V Belgii a Nizozemsku figuroval Mazl tov mezi 10 nejprodávanějšími tituly roku 2017, deník De Standaard jej vyhlásil za nejlepší non-fiction roku a belgická královna Mathilde tento autobiografický román označila za jednu z nejdůležitějších knih.

Román o starém kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost Známý spisovatel přijíždí do Grandhotelu Evropa, aby se zde psaním románu vypořádal se ztroskotáním svého osudového vztahu. Kdysi přepychový hotel pomalu chátrá, stejně jako v autorových očích upadá i mocný a skvostný stejnojmenný kontinent, který se v posledních letech stal skanzenem a lunaparkem pro turisty. Zatímco hrdinové románu pátrají po posledním Caravaggiově obrazu a cestují do nejrůznějších koutů světa, Grandhotel Evropa zaplavují turisté z Číny. Ilja Pfeijffer se v košatém vyprávění plném historických a literárních odkazů zamýšlí nad migrací, sexem i uměním a ilustruje, jak se Evropa i zbytek světa mění pod náporem globalizace a masového turismu.

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými.

Mladá žena Vigdis Adelais původem z prosperující křesťanské rodiny se zamiluje do Davida Todrose, syna rabína a studenta ješivy. Jejich životní příběh je o to složitější, že se odehrává v katolické Francii jedenáctého století. V touze po společné budoucnosti se Vigdis vzdává svého pohodlného života a pár prchá z města s pronásledovateli v patách. Na jihu Francie se formuje první křížová výprava a z příběhu zakázané lásky se stává putování napříč kontinenty. Na základě dvou fragmentů z Káhirské genízy – archivu uchovávajícího více než tři sta tisíc rukopisů a dokumentů uložených v horní komoře synagogy ve Staré Káhiře – vytvořil Stefan Hertmans pozoruhodné dílo, v němž s téměř tisíciletým odstupem zrekonstruoval tragický příběh milenců, jimž hvězdy nepřály. Hertmans umně proplétá fakta s fikcí a se stylistickou vynalézavostí barvitě líčí středověkou společnost.

Poutavá a oceněná autobiografie, ve které autorka vypráví o době, kdy jako studentka v Antverpách začala doučovat děti v ortodoxní židovské rodině a přes vzájemnou rozdílnost v této komunitě navázala úzké vztahy, které přetrvaly i do dalších let. Margot Vanderstraeten si za léta, kdy v ortodoxní židovské rodině jako studentka doučovala děti, vybudovala pevné přátelství s rodinou Schneiderů, a nakoukla do světa, jehož čas, směr i rytmus i v moderní době udává 613 židovských přikázání. Díky jejímu čtivému vyprávění se tak dozvíme, proč židovské ženy v Antverpách nosí na hlavách paruky, že každá věřící židovská rodina má dvě separátní kuchyně a jak jsou důležité dohazovačky sňatků. Podíváme se jejíma očima i do ortodoxních komunit v New Yorku a Jeruzalémě, kde autorka některé židovské přátele nadále navštěvuje poté, co odešli z Antverp. Nakladatelská anotace. Kráceno.