Tóibín je irský autor, jehož díla se vyznačují hlubokým vhledem do lidské psychiky a složitosti mezilidských vztahů. Jeho próza často zkoumá témata identity, paměti a hledání smyslu v každodenním životě. S precizním jazykem a vytříbeným stylem dokáže mistrně zachytit emocionální nuance svých postav a prostředí, ve kterém se pohybují. Čtenáři ocení jeho schopnost proniknout do nitra postav a odhalit skryté pravdy o lidské existenci.
Uznávaný autor slavného „Brooklynu“ přichází s rozsáhlým historickým románem a „osobitě čarodějným literárním počinem“ (podle Oprah Daily), v němž beletrizuje život nositele Nobelovy ceny Thomase Manna, otce šesti dětí, který před nacisty uprchl z Německa, v roce 1936 získal díky udělení domovského práva městečkem Proseč československé státní občanství spolu s cestovním pasem a nakonec našel nový život ve Spojených státech.
Spisovatel Tóibín píše o spisovateli Henry Jamesovi. Nemusíme přesně vědět, kdo James byl, abychom se ponořili do výtečně napsaného románu jednoho z nejoceňovanějších autorů irské literatury posledních dvaceti let. Tóibín vstupuje do mistrova života v roce 1895. Tehdy se 52letý básník Henry James, roztrpčený neúspěchem svých románů, obrací k divadlu. Místo očekávaného úspěchu se dostaví zdrcující kritika. Zatímco jeho diváci doslova „vybučí“, musí Henry sledovat, jak nadšeně oslavují komedii „hlučného a korpulentního Ira“ Oscara Wilda. Raněný James se rozhodne opustit Anglii a zamíří do Říma, Benátek, Paříže.
Román irského autora Colma Toibína Brooklyn vypráví prostý příběh obyčejné mladé ženy, která na popud rodiny odejde za prací do New Yorku. Dobrý úmysl sestry a matky podpořený tou nejlepší vůlí ze strany samotné Eilis vede k tomu, že dívka nastoupí cestu do neznáma, do světa, který sní nemá (alespoň zpočátku) nic společného, do života, který si sama nevybrala. Eilisina ztráta je tím palčivější, že se jí bolestně stýská po něčem tak žalostně omezeném, jako bylo její dosavadní živoření v rodném Enniscorthy. Brooklyn však není jen naléhavým příběhem jednoho smutného osudu. Tóibínova tichá, vyrovnaná a přesto bezprostřední próza podává detailně prokreslený obraz minulosti, konkrétně irského maloměsta a několika málo ulic ve starém Brooklynu první poloviny padesátých let minulého století. Samozřejmým kořením tohoto obrazu je humor. Humor bezděčný, nucený i bláznivý, ale vždy nevtíravý, tak jak jej přináší sám život.
Mariin příběh, jak jej nevypráví Bible: Dlouhé roky po Kristově smrti na kříži nechce Ježíšova matka o svatosti svého syna nic slyšet. Vůči jeho zázrakům je skeptická a bolest z jeho ztráty dosud nepřekonala. Pak se rozhodne vyprávět svou vlastní verzi o Kristově utrpení – o svém osobním smutku, scházející zbožnosti a svérázu. Je to příběh ženy, která nechce chápat, proč se od ní syn odvrátil, a která nevěří v křesťanského Boha. Skrze její oči otevírá Tóibín zcela nový pohled na křesťanství a vytváří netušeně lidský portrét Marie coby ikony.