Utajeně pořízené svědectví o profesním životě malíře, sochaře, restaurátora a
učitele Jaroslava Šindeláře přichystané jako překvapení jeho manželkou a
přáteli - spisovatelkou, grafikem a fotografem. Literárně přepsaný rozhovor s
autorem doplněný jeho vlastními texty je jeho osobním a profesním vyznáním.
Reprezentativní publikace o tvorbě Jaroslava Šindeláře, provázená impresivními
fotografiemi z jeho ateliéru a citacemi z děl básníků, literátů a filosofů
dává čtenářům možnost nahlédnout do zákulisí tvůrčího činu, nabízí cestu, jak
porozumět onomu záhadnému lidskému projevu, kterým je umělecká tvorba.
Knížka O fejetonu, s fejetonem přináší různé pohledy na tento žánr. Zaznamenává jak jeho dějinný vývoj, tak současnou podobu v tištěných médiích, v rozhlase i na internetu. Nejde jen o popis fejetonu jako druhu, většina tvůrců se svěřuje i s tím, co pro ně osobně ""podčárník"" znamená, proč a jak ho píší. Editoři Barbora Osvaldová a Radim Kopáč požádali o zamyšlení na čtyřicet autorů a autorek, zhruba polovina do sborníku přispěla. Jsou mezi nimi literární kritici, publicisté, spisovatelé, vědci i historici. Každý z nich pojal svůj text osobitě a originálně. Publikace tak může sloužit jako učebnice pro všechny, kteří chtějí nebo musejí tento žánr psát. Navíc jména autorů zaručují i potěšení z četby.
Ženy i muži v této knize stojí na rozhraní svých životů. Dosavadní jejich část, prožitá v nadějích, usilování a touze po uplatnění, se završila. Ta, která leží před nimi, bude mnohem těžší. Bude třeba ji skutečně prožít, už se nebude možné schovat za péči o děti, za studium, za milníky na cestě za úspěchem, to všechno už je jenom třeba udržovat v pořádku. To ženy umějí, v uspořádávání jsou vycvičené.Příběhy žen jsou vyprávěními o hledání rovnováhy mezi životní praxí a rozkymácenými touhami a city. O potlačeném rozletu srdce, o pádu do role pomocnic za minimální odměnu. Někdy je posledním pevným bodem v každodenním chaosu kočka, někdy dávná sportovní zdatnost, někdy přívěsek, kterému žena připisuje tajemnou moc, někdy rodinný archiv. V povídkách o ženách se samozřejmě vyskytují muži.V povídkách o mužích jdou jejich protagonisté za štěstím druhé poloviny života, jako by se v ní chtěli obejít bez lásky. Jako by hledali místo, které bude nade vším a odkud uvidí svět přehledně jako z věže meteorologické stanice nebo od režijního pultu v divadle či z tajného stanoviště za komínem. V povídkách o mužích se samozřejmě vyskytují ženy.Příběhy o „nějakých ženách a jakýchsi mužích“ jsou proloženy kratšími situacemi, zastaveními v čase, kdy si člověk něco naléhavě uvědomí, ale v kolotoči každodenního provozu myšlenku zaplaší a zůstane stát, kde je. Někdy to je to nejlepší, co může udělat, a někdy to nejhorší.
Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat. „Při čtení knihy jsem pochopila, že Alena Zemančíková napsala příběh nejen o událostech, ale i úmyslech. Že pro ni, stejně jako pro čtenáře, vyvstává otázka, nakolik zákonité, náhodné nebo prozřetelné jsou jejich důsledky. Já v jejím psaní oceňuji, že se nikdy neuchyluje k zjednodušujícímu hodnocení místa, doby ani děje — natož lidí.“ (Jaroslava Šiktancová)
Alena Zemančíková (1955), autorka působící v Českém rozhlasu 3–Vltava, debutuje souborem povídek, jehož leitmotivem je prolog Bez otce. Vypravěčka, která vyrostla bez otce, popisuje své manželství a absenci dobrého otce pro své děti. Cítí vinu nejen na straně mužů, ale i žen a dětí, které podkopávají mužskou autoritu. Tato oboustranná vina je spojena s pocitem ztráty role otce a s nevírou v Boha: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců… a nedokážeme to zastavit.“
Motivy genderových stereotypů, očekávání, rodiny a vztahu k Bohu se prolínají v příbězích, které vypráví autorčino alter-ego Anna. Tvorba je výrazně autobiografická a upřímná, situovaná převážně do pohraničí východních Čech, zahrnující jak venkov, tak města a období předrevoluční i současné. Autorka se často zabývá paralelami mezi domácím životem a životem zvířat, reflektujíc vztah rodiny k veřejnému dění.
Omezením autenticity je opakování některých motivů, což může vést k pocitu, že jde spíše o rodinné memoáry než o krásnou literaturu. Dramaturgická kvalita jednotlivých próz je kolísavá, což ovlivňuje celkový dojem z díla.
Kniha zkoumá příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 do roku 2015, reflektující, jak se společenské události promítaly do divadelního života. Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989, přímo pod okny divadla, symbolizoval začátek významných změn v zemi. Dynamické období zahrnovalo otevření hranic, majetkové restituce, privatizaci, rehabilitaci umlčených umělců, rozdělení Československa a vstup do Evropské unie. Politické dění vyvolávalo debaty o smyslu Národního divadla v kontextu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND – Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala – ilustruje hledání odpovědí na otázku, čím je Národní divadlo pro národ. Činohra se měnila nejen ve stylu a poetice, ale také v nástrojích uměleckého vyjadřování, přičemž noví herci a režiséři hledali formy, které by spojily různorodé osobnosti. Kritika, jakožto průběžný hlas, reflektuje očekávání publika a interpretace inscenací. Příběh 25 let Činohry ND je o pronikání nových témat do divadelního prostředí, které je zavázáno tradici a přístupnosti pro všechny, a ukazuje jedinečné podmínky, které Národní divadlo v Praze má pro splnění tohoto závazku.
Devět příběhů o kamarádech Čendovi a Mařence, jejich rodičích a velkém plyšovém medvědovi.
Pětiletá Mařenka a o rok starší Čenda jsou sousedé v jednom z plzeňských činžáků. Jednou při pravidelném, společném vynášení odpadků najdou na popelnici starého, plyšového medvěda a uvnitř popelnice....poklad. Někdo by možná při pohledu na něj řekl, že je to stará veteš, ale Mařenka s Čendou se ještě umějí dívat. A my tak můžeme jejich očima vidět nejen medvědem hlídaný poklad, ale i spoustu krásných, zajímavých a nových věcí, které je během jednoho roku, od Vánoc do Vánoc potkají.
Soubor fejetonů. V těchto textech autorka oživuje detaily vzpomínek, každodenních příhod a nálad, v nichž se odrážejí projevy současné civilizace a nečekaných situací, které nám připravuje.
„Einige Dinge muss man einfach machen.“ Mitten im Prager Alltagstrott erfährt Anna vom Freitod ihres Bruders. Einzige Hinterbliebene dreier Generationen ist sie plötzlich allein mit den „Dingen über die nicht geredet wurde“, und den Fragen, die nie gestellt wurden. Über die Kindheit im westböhmischen Grenzgebiet, nach der Vertreibung der Deutschen der hinterletzte Winkel der Welt und gleichzeitig eine Idylle für unkonventionelle Lebensentwürfe, die allmählich an den gesellschaftlichen und persönlichen Debakeln zerbrechen. Über diese untergegangene Welt voller Paradoxien, Frust und Entwurzelung, die die omnipräsente ‚Normalisierung‘ nach dem Prager Frühling mit sich bringt. Über zwischenmenschliche Beziehungen zwischen Himmel und Hölle, Heimat und Heimatlosigkeit, geprägt durch Anpassung, Verbote und der Ausgrenzung wegen unangepassten Verhaltens. Scharfsinnig, ironisch und präzise erzählt Alena Zemančíková von der eigenen Freiheit, vom Suchen und Finden, Erinnern und Verzeihen und davon wie sich unsere Fehler wiederholen.
