Kateřina Kováčová Pořadí knih

Matějovi krátce poté, co se dá dohromady s Lenkou trpící depresemi, diagnostikují paranoidní schizofrenii. Lenka neví, co si počít s komplikovaným vztahem, odjíždí proto do Anglie pracovat jako au-pair. Na své životní cestě se setkává s meditací, kterou přijme jako prostředek k překonání svých problémů. Matěj se zase svou situaci snaží řešit pomocí šamanismu a psychoaktivních látek… Román Největší tma pojednává o psychospirituální krizi, do které se jeho postavy dostávají při definování svého místa ve světě. Tato krize se může odehrávat jak na přízemnější rovině a souviset spíše s touhou po materiálním zajištění a po nápravě starých křivd, nebo na vyšší úrovni spojené se skutečným hledáním spirituality. Příběh se pomocí několika vyprávěných linií pokouší mapovat pole současné spirituality a zároveň zachytit odtržení lidí od jejího zdroje. Ukazuje přístupy a duchovní učení, kterými jsou lidé v 21. století ovlivněni — buddhismus, křesťanství, šamanismus a esoteriku. Nemalý podíl má ale i věda, předkládající objektivizovaná fakta prostřednictvím knih, které se postavám připlétají do cesty.

Šestačtyřicet textů tvořících volnou básnickou skladbu. Studené, nehostinné a jen zdánlivě pohádkové prostředí, v němž se báseň někdy pro jistotu vyslovuje jako ochranná formule či zaklínadlo. Hledání a cesty. A na nich Bůh, který vůbec nad ničím nedohlíží a ničemu nedává spolehlivý řád a smysl. — I přes tuto v zásadě mytickou polohu jsou texty druhé básnické knihy Kateřiny Kováčové silně osobní, jejich typickou komunikační polohou je dialog, snaha o dorozumění. Postavy a subjekty sbírky jsou přes svou vnější „nadpřirozenost“ bytostmi zcela lidskými: hledajícími, pochybujícími, zmítanými nejistotou. V tomto ohledu se knížka nijak neskrývá v pohodlném mytologickém bezčasí a zůstává textem ryze současným a aktuálním.

Kniha O Lucince a kouzelné lucerně, inspirovaná Kouzelnou lucernou od Radka Kučery, je kompletní příběh, ze kterého nově vychází symbolický rámec světlušek – nejmenších členek skautského hnutí. Kniha s barevnými ilustracemi by neměla chybět v žádném roji světlušek, kromě oddílové knihovničky je možné knihu využít i jako odměnu či podporu plnění nové cestičky světlušek. Lucinka se díky Kouzelné lucerně může stát jednou ze světlušek, se kterými prožívá různá dobrodružství a získává tak mnoho nových přátel. Lucinka se však nesetká jen s tvory přátelskými. Obyvatelům temné jeskyně se znelíbilo světlo, které Lucinka a světlušky nesou, a tak začíná boj mezi světluškami a Jeskyní. Podaří se nakonec světluškám probudit světlo i v tvorech z Jeskyně a zabránit tak dalšímu šíření temnoty a strachu po celém lese a okolí?

Redaktoři v tomto prvním čísle revue zmapují současnou literární tvorbu severních Čech, konkrétně od Litoměřicka přes Labskoústecko, Děčínsko a Benešovsko nad Ploučnicí až po podkrkonošské oblasti Liberecka a Jablonecka nad Nisou. Publikují především básníky a prozaiky, kteří ovlivňují regionální literaturu a jsou součástí nebo vůdčími osobnostmi regionálních literárních skupin. Mnohá zde tisknutá díla mají jiné umělecké kvality, například naivistické básně z Litoměřicka či insitní básně z Benešovska nad Ploučnicí. Tyto texty, i přes svou poetickou odlišnost, hrají klíčovou roli v regionální literatuře a určují její směr a vývoj. Kromě literatury regionů obsahuje první číslo také překlady, které poukazují na trvalé vztahy mezi severními Čechami, Polskem, Německem a Lužicí. Mezi autory z Litoměřic najdeme Jaroslava Balvína, Pavla Groha a další. Ústí nad Labem reprezentují Martin Fibiger a Ivo Harák. Děčín přináší Jitku Filařovou a Radka Fridricha, zatímco z Benešova nad Ploučnicí se představují Zdeněk Feher a Jakub Chadima. Jablonec nad Nisou zastupují Jiří Koten a Josef Straka, a z Liberce Pavel Brycz a další. Překlady zahrnují autory jako Andreas Hennig a Roman Śliwonik.

Psychologická novela začínající české autorky. Útržky z tří let života mladé dívky a několika desetiletí života její babičky nám předkládá autorka v složitě komponovaném textu, v němž se střídají časové roviny, ich-forma s er-formou a symbolické pasáže s pasážemi naturalisticky popisnými...

Básně i prózy Kateřiny Kováčové jsou syrovými, až krutými vzpomínkami na dětství a domov, kdy obyčejné věci a děje jsou očarovány představami a proměněny až v jakési obludárium všedního dne. „Ačkoli formálně rozdílné, tvoří všechny tři části kompaktní celek se silnou výpovědí o mezilidských vztazích. Je to systém, hutné příběhy do sebe zapadají, vracejí se v jiném kontextu, v upřesněném určení. Autorka neskrývá zdroje své poetiky, čerpá ze života bez příkras, v prostém příběhu nebo situaci nalézá hluboký význam. Je to drsné a krásné, žádné čarování, tak to prostě je a my Kateřině Kováčové věříme. Je důslednou hledačkou pravdy a s literární tvorbou to myslí smrtelně vážně. Dílo je přesvědčivé, žádné klouzání po povrchu, tady jde o život. Kateřina Kováčová touto knížkou bezpochyby neřekla poslední slovo. – Škoda jen, že zvnějšku je to publikace nepěkně upravená, opatřena ilustracemi, které notně pokulhávají za obsahem, což je matoucí a literárním kvalitám díla na škodu,“ napsal v recenzi spisovatel Ivan Binar.

K vydání připravila a ediční poznámku napsala Kateřina Kováčová, předmluvu Mojmír Trávníček. Obsahuje také autorovu korespondenci.