Michael Špirit Knihy

Téma monografie čtyř autorů z Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty UK by šlo shrnout jako "implicitní polemiku" s tradovaným výrokem Theodora W. Adorna o nemožnosti psaní poezie po Osvětimi. Tématem je právě šoa/holokaust v české literatuře s přihlédnutím k literatuře slovenské, dalším literaturám Střední Evropy a také k československému filmu. Umělecké reprezentaci šoa v literatuře a filmu se u nás dosud věnovala velmi malá pozornost, kniha v tomto navazuje na dosud ojedinělou publikaci Holokaust v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007). Studie čtyř autorů zkoumají šoa v literatuře z různých stran, přehledově (Jiří Holý) i detailněji, z hlediska jednotlivých problémů (pamětní práce kultury - Petr Málek, šoa z pohledu viníků či traumatičnosti návratu - Jiří Holý) i autorských osobností a poetik (Michael Špirit se věnuje Josefu Škvoreckému, Filip Tomáš dílu Arnošta Lustiga a neprávem opomíjenému Jiřímu R. Pickovi). Shodují se přitom, že jde o téma zásadní, jehož umělecká reprezentace zasahuje i do hodnotových otázek současného života. Popsat a pochopit tyto na pohled nesdělitelné zkušenosti a rozumem sotva pochopitelné události zůstává pro umění i odborné zkoumání trvalou výzvou bez ohledu na časový odstup.

Soubor prací literárního kritika (1940 - 1993).

Obsáhlý výbor z esejů a kritik výtvarného umění, rockové hudby a undergroundové kultury z let 1965–1990, doplněn textem Pravdivý příběh Plastic People.

Otevření knihy a začátek čtení neznamená vždy setkání s věrným textem, jehož název je na obálce. Michael Špirit ve své práci odhaluje, že mezi čtenářem a důvěryhodným textem stojí mnohé překážky. Hlavní z nich je rozšířený dojem, že literární text existuje pouze jako hotový produkt, který stačí konzumovat. Monografie ukazuje, že příprava textu k „spotřebě“ je proces srovnatelný s uměleckým restaurátorstvím. Špirit se zaměřuje na vydavatelské projekty posledních třiceti let, včetně autorů jako Karel Poláček, F. X. Šalda, a Milan Kundera, a mapuje důležité ediční počiny. Výklad, založený na osudech Spisů Josefa Škvoreckého, slouží jako příručka pro jednotlivé etapy ediční přípravy knihy. Autor zkoumá různé vydavatelské postupy, přičemž střídá popis editorových záměrů s jejich kritickou analýzou. Teoretické problémy se prolínají s analýzou a interpretací textů. Čtenář sleduje, jak si Špirit vytváří svůj odborný koncept textologie v těchto úzkých vazbách.

Rychlíkův „deník je psán systematicky od 1. ledna do 20. dubna, a má tak všechny znaky ohraničeného experimentu, podobně jako Kolářův Přestupný rok z téže doby. Rychlíkův deník však na rozdíl od kolářovské pevné literární kompozice tvoří nedlouhé hloubavé záznamy, jež nese skeptická plebejská stylizace a všudypřítomná osvobodivá ironie, jejímž prismatem mluvčí textu pozoruje nebo s vynikající logikou pokusně řeší otázky geopolitiky, matematiky, lingvistiky, filosofie, historie nebo historiografie. Rychlík ukazuje soudobý život převážně v alegorizujících a apokryfizujících obrázcích s výjevy plynoucí vody nebo smrduté stoky s regulovaným provozem, návštěvy potomního světa nebo indiánů před conquistou. Slohová vykrouženost a jakoby hořká spokojenost se stavem věcí jsou rysy, které jeho text odlišují od tematicky a žánrově obdobně laděných, ale rabulisticky rozvinutých próz Vladimíra Vokolka Absurdanda, psaných 1948–1958, a svým osobním pohroužením ho naopak přibližují zdánlivým deníkovým záznamům Jana Hanče z přelomu padesátých a šedesátých let. Rychlík vědomě upouští od zprostředkující role standardizovaných uměleckých forem a jeho deník tak tvoří výjimečnou uměleckou hodnotu, která je v krutých padesátých letech srovnatelná s úsilím nonkonfromních autorů shromážděných v Kolářově a Hiršalově strojopisném sborníku Život je všude“.(Michael Špirit)

Antologie vybírá nejcennější kritické ohlasy na dramatická a esejistická díla Václava Havla. Stati různých autorů sledují jeho tvorbu od premiéry Zahradní slavnosti v roce 1963 až po poslední dílo Odcházení. Kniha se zaměřuje na tematické a tvárné dominanty Havlovy práce, včetně analýz divadelních her jako Vyrozumění, Largo desolato a Pokoušení, a kritiky esejí jako Dopis Gustávu Husákovi a Moc bezmocných. Obsahuje také analýzy esejistiky od Jiřího Cieslara a Viktora Šlajchrta. Jan Lopatka situuje Dopisy Olze v kontextu literárních textů. Díky zařazení paralelních pojednání je možné konfrontovat různé výkladové postupy a závěry autorů. Antologie nemá suplovat monografii o Havlově literárním díle, ale oživuje diskusi o jeho umělecké a kritické tvorbě a přístupech k ní. Je určena široké čtenářské obci, od středoškoláků a jejich učitelů po univerzitní studenty a pedagogy, kteří mohou využít její záměrně vyhrocený výběr. Úvodní studie editora Michaela Špirita představuje literárněkritickou recepci Havlovy tvorby od šedesátých let 20. století a kniha zahrnuje obsáhlou bibliografii jeho děl a strukturovaný soupis literatury o něm. Antologii připravil a bibliografii sestavil Michael Špirit.

Tato kniha v sobě spojuje obraz o literatuře a literární kritice šedesátých let 20. století se zprávou o literárním dění samizdatu a ilegální literatury sedmdesátých a osmdesátých let, kdy Lopatka kromě formátu recenze využívá pro literární kritiku netradičních forem, jako jsou lektorský posudek, dialog, komentář, dopis. Ve snaze nabídnout čtenáři co nejširší kontext díla je přítomné vydání opatřena zevrubným a zasvěceným komentářem předního českého editora a kritika Michaela Špirita.

Od Babela přes Kunderu až k Singerovi a Boučkové - tak by se dalo charakterizovat rozpětí kritického zájmu jednoho z našich nejvýznamnějších kritiků. Kniha představuje obsáhlý výbor z více než třiceti let Vohryzkovy kritické práce od časopisu Květen až po dnešní Literární noviny a Respekt. Knihu pro samizdatové vydání uspořádal Jan Lopatka, pro vydání knižní ji doplnil Michael Špirit, který je též spoluautorem úplného soupisu díla Josefa Vohryzka a jmenného rejstříku. Doplněno statěmi Zdeňka Urbánka a Evy Formánkové.

Kniha se váže k souběžně vydávanému výboru z prací Růženy Grebeníčkové O literatuře výpravné. Úvodní studie přibližuje způsob autorčina psaní a na vybraných příkladech se pokouší rekonstruovat postupný vznik jejích textů. Zabývá se kritickým navazováním R. Grebeníčkové na různé inspirační zdroje a ukazuje, že polemický vztah nemusí být založen pouze na vyhraněném odporu, ale rovněž na základní shodě vůči pojednávanému tématu. Studie též zkoumá autorčiny metody jak při vydávání překladů, tak při plánování vlastní, nakonec nerealizované knihy. Součástí úvodní práce je podrobná chronologie života a díla R. Grebeníčkové. Následující komentář je vedle studie a aparátu ve výboru O literatuře výpravné nejrozsáhlejší částí výkladového celku, v němž editor zpravuje o vzniku jednotlivých studií, o autorčiných námětově příbuzných pracích, které s pojednávanou látkou souvisejí nebo rozvíjejí motiv v původním textu jen zmíněný, o jejich podnětech, na něž Grebeníčková většinou polemicky reagovala, o případných ohlasech a o zdrojích, z nichž byly texty přejaty. Anotovaná bibliografie publikovaných prací R. Grebeníčkové zahrnuje původní texty, edice a překlady, jakož i ohlasy na ně. – Studie, komentář, bibliografie a rejstříky tvoří navzájem propojený výkladový celek, který by měl z několika perspektiv a různě zaměřeným čtenářským potřebám otevírat přístup nejen k antologii, ale k celému dílu Růženy Grebeníčkové.

Kniha je souborným vydáním veškeré básnické tvorby Víta Kremličky napsané před rokem 1990 a šířené do té doby pouze v samizdatových a exilových časopisech, sbornících a antologiích či v autorských knižních edicích. Obsahuje sbírky Autentický kulovátor & další básně (1981), Zvonění (Edice Pro více 1984, podepsáno Vítězslav Sval), Oblouk (Edice Pro více 1985, podepsáno Heřman Křemenáč) a básně do sbírek nezařazené.