Ozvěny dávných mýtu a legend, tragičnost smrti, uctívání zvěře i lesa, kouzelná božstva, magické a osudové ženy. Toho všeho se dotýkáme v díle sochařky Pauliny Skavove. Životopisná data, přehled výstav a zastoupení ve sbírkách.
Třetí kniha Jana Kunzeho je souborem básnických minipříběhů podaných (podobně jako v autorově druhé sbírce Dekadent dezert) s přímočarou provokativností a tematizujících životní peripetie individua-umělce, v němž tušíme autorovo alter ego. Dvanáctiletý odstup od předchozí knihy však leccos přehodnocuje: ke slovu se dostává prožitá zkušenost, ztráta iluzí, pocit marnosti a vytrácení energie. Ze světa bohémských požitků a lákadel se stala past, rutinní a únavný kolotoč, z nějž lyrický subjekt hledá cestu ven. Za každou jeho větou jako bychom cítili nevyřčenou otázku po smyslu toho všeho.
Ve srovnání s prvotinou Hičhaikum (2004) přináší druhá řadová sbírka Jana Kunzeho poměrně radikální proměnu poetiky. Nové texty jsou rozsáhlejší, mají uvolněnější formu a ostřejší optiku vidění světa. Spektrum barev, jimiž Kunze svůj básnický prostor nasvěcuje, je jakoby zredukováno na základní trojici černá – červená – bílá, v nichž je vyvedena i grafická úprava sbírky. Autor sám o své knize říká, že přináší „očistu městem“: město je mu teritoriem i jevištěm, znakem i stigmatem, aktérem i svědkem. Je místem, kde vedle sebe zívá okázalá nuda a zároveň pulsuje život naplno; kde se milostná extáze střídá s životní skepsí. Neustálá oscilace mezi skutečným prožitkem a stylizací vyvolává v textech napětí a pohyb, slova se rodí v atmosféře malých každodenních dramat. Nepostrádají však Kunzeho vrozenou schopnost stávat se pozorovatelem, účastníkem a hlavně vypravěčem silných příběhů. Atmosféru knihy dokreslují na míru ušité ilustrace Jana Gřeška, vycházející z estetiky street-artu, graffiti a komiksové kresby.
„Hičhaikum je spirála zvuků, vůní, barev a chutí. Je to vítr ve větvích a kouzelný svět snů. Doteky čarokrásných dívek i nekonečná cesta vinoucí se někam do hor.“ Drobné básnické útvary v této sbírce nezapřou inspiraci východním myšlením a castanedovským „kultem čarodějů“. Autor se nechává unášet představami, místy až pohádkovými, vnitřními vytrženími; prožívaná realita je tu ochutnávána všemi smysly.
Čtenáři, kteří jsou z předchozích básnických sbírek Jana Kunzeho zvyklí na stylizovanou, provokující poezii vzdáleně inspirovanou americkými beatniky, budou možná překvapeni mnohem osobnější a vážnější polohou autorovy knižní novinky. Jeho texty vzniklé v letech 2020–2024 formovala nejen zkušenost otcovství a zodpovědnosti za rodinu, ale také celková deziluze z vývoje společnosti a obavy o budoucnost lidstva aktuálně testovaného mnoha globálními výzvami.
Knížka Po tmě chuť představuje spojení tvůrčích sil výtvarnice Lenky Sýkorové a básníka Jana Kunzeho. Barevné koláže absolventky opavské Střední školy průmyslové a umělecké originálně doprovázejí tři texty z novější Kunzeho produkce. Tato útlá bibliofilie je zajímavým svědectvím o vývoji poetiky autora od vydání jeho prvotiny Hičhaikum (2004) a můžeme ji považovat za jakousi „ochutnávku“ z připravované nové sbírky, jejíž vydání je plánováno na druhou polovinu roku 2008.