Zuzana Stankovitsová Knihy

Andri Snaer Magnason má zkušenost s nejrůznějšími žánry – píše romány, povídky i dětské knížky. Když jej ale požádali, aby napsal text na pamětní desku za zaniklý ledovec Ok, zaskočilo ho to. Právě na tomto ledovci strávili jeho prarodiče líbánky a stali se zakladateli Islandské glaciologické společnosti. Tehdy v 50. letech 20. století byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné – existovaly dávno před příchodem člověka a také jej přetrvají. Také výzvě k sepsání „knihy o klimatické krizi“ se Magnason nejdřív bránil: „Není něco takového spíš záležitostí vědců?“ Ale nakonec jej přesvědčili. Všechny vědecké poznatky totiž máme k dispozici, ale nedokážeme si je vyložit, nedokážeme si doopravdy představit, co z nich vyplývá. Autor v knize O času a vodě dokázal zkombinovat prastaré mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta do přesvědčivého, znepokojivého obrazu: náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.

Víte, bez čeho bychom my lidé nepřežili? Bez žížal. Tihle nevidomí básníci hlíny, jako my pomalu se propracovávající temnotou, zajišťují zemině dostatek kyslíku, jinak by v ní nic nerostlo. Právě o žížalách napíše na konci devatenáctého století do časopisu článek nevzdělaná selka Gudríd, a touto odvahou jít za svou vášní ovlivní osud nejen svůj, ale i celého svého rodu. Syn Jón zdědí její snivou povahu do té míry, že se mu obdiv ke hvězdám stane v opilosti za tuhé zimy osudným. A co Halldór, neochvějně se řídící svým hudbymilovným srdcem a jeho magnetickou střelkou, a pak Eirík, směřující od vdané Tove, s jejíž divadelní společností je na turné, k vášnivé arabsko­-italské Batool, jež má veškeré právo nenávidět druhé pohlaví? Mnozí jim podobní, celé společenství vyhnanců nalézajících se na rozhraní tmy a světla a napůl na útěku před vlastním životem, se sejdou na oslavu v Sóleyině hotelu. Když vystoupíme na světlo, můžeme doufat, že s sebou nebereme tmu. Žijeme přece tak, jak nejlépe umíme, s vědomím možné fatální chyby, avšak největší nectností je zbabělost.Jón Kalman Stefánsson zde znovu prokazuje svůj mistrný talent rozehrávat orchestr lidských emocí. Poskytuje neobyčejně komplexní obraz vzájemně se překrývajících osudů postav pronásledovaných metafyzickými otázkami. Pozoruhodný rébus knihy Tvá nepřítomnost je tmou je matoucí i dojímavý zároveň, tak jako jiné autorovy knihy.

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. „Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu — a potom zpět?“ Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokující prapůvodní — ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, do hry vstupují stejně jako kdekoliv jinde zákonitosti staré jako lidstvo samo, ať už jsou jimi život, láska, manželství, mateřství, lidské vášně či smrt. Druhé vydání.

Má desať rokov a chystá sa na svoje prvé dobrodružstvo – cestu lietadlom k starým rodičom do Nórska – v čase, keď v 70. rokoch 20. storočia „z Islandu cestovali do zahraničia len letušky a politici“. Dlhé letné prázdniny na „horúcom“ juhu, neďaleko Stavangeru, kde – na rozdiel od Islandu – sú stromy a muži v šortkách a čoskoro aj noví priatelia. „Babka a dedko. Dve slová, ktoré dokážu človeka utešiť ako náboženstvo, ako obrovská borovica.“ Nestáva sa často, aby sa dve knižky toho istého autora, ktorých pôvodné vydanie oddeľuje vyše dvadsaťročie, tak vzácne, zvláštne a zaujímavo dopĺňali a jedna druhú nasvecovali, ako je to v prípade Žltej ponorky (2022, u nás 2024, Artforum) a Všeličo o sekvojovcoch a čase (2001, u nás 2025, Artforum) islandského spisovateľa Jóna Kalmana Stefánssona. Slovenské preklady delí iba rok, tak si čitateľky a čitatelia oboch kníh budú môcť to prepojenie užiť. Žltá ponorka bola obsiahlejšia a jej najčarovnejšou časťou bolo spomínanie na letá strávené vysoko na severe u macochinej rodiny. Rozprávačom Sekvojovcov je tiež malý chlapec, tentoraz trávi prázdniny u babky s dedkom v Nórsku. Nie je to však „obyčajná“ kniha o detstve, je stefánssonovsky povýšená na poetickú esej o plynutí času, zrode a zániku, o životnej potrebe mať sa o koho oprieť, aby sme nespadli, sekvojovec, najväčší druh stromu na svete, je na to ako stvorený.