Jan Kameníček Knihy

Nový román plodného spisovatele, scenáristy a výtvarníka Jana Kameníčka se v tom nejlepším slova smyslu vymyká z jeho dosavadní tvorby. Jde o impresi, podobenství, které velice výstižně zachycuje dusivou atmosféru pandemického uzavření v našich těsných místech. Těsných bytech, hlavách a zvyklostech. Jak už napovídá motto: To, co je pro jednoho dobro, pro druhého může být tím největším trestem. A tak se dostáváme do kosmu stárnoucího muže, který byl sám už před pandemií a nyní je milionkrát osamělejší – pro dobro věci, totiž aby nezemřel na novou nemoc! Jak šílené, jak strašné, když už celé roky hyne na nemoc starou jako lidstvo samo – na samotu. Stigma telefonování, léků na spaní se prohlubuje k nesnesitelnosti. Nesnesitelná absence blízkosti milovaných bytostí se ještě stupňuje s nevyžádanými návštěvami pomocníků, tak velice neznámých a cizích zodpovědných spoluobčanů. Lék nepřichází, světlo na konci tunelu leží možná na dně lahve s alkoholem, ale také možná až ve smrti. Dusivé, šíleně skutečné a přesvědčivé podobenství.

Všechny pochybnosti se jednou stanou zdánlivými, uvozuje ve svých navýsost poetických vzpomínkách Jan Kameníček. I pochybnosti o sobě... Známe své příbuzné? Známe svou rodinu? Její přátele a místa našich setkávání? Chceme vědět i to, co by se nám nemuselo líbit? Jaké to je setkat se se svou dávno zesnulou tetou a hovořit s ní o rodinných klanech? Jaké to je zůstat sám v rodném domě, který komunisti vrátili zdevastovaný v restitucích. Zůstat sám s bytostmi, jež dávno odešly a možná již čekají? A jak souvisí idylické Jevany Fantů a Kameníčků s vraždou Jana Masaryka...?

O tom, co se stane, když se malému čertíkovi Lucifírkovi nedaří činit zlo. Nová moderní pohádka spisovatele Jana Kameníčka, která vypráví o hodném Lucifírkovi, který se rozhodl proti svému osudu bojovat a pomáhat lidem.

Sbírka volně propojených textů, navazující svým názvem na autorův dřívější soubor Daidalova zoufalství, je tak jako u řeckého mýtu příběhem synovského hledání svého místa ve světě, snad neúspěšným vzletem na křídlech fantazie před rozpuštěním pojivého vosku a dopadem do mučivých vln nemilosrdné smrti. Od pokusu o útěk z maloměsta k umělecké profesi, přes boj s dominantními příbuznými a právo si osobujícími bytnými až po snové úprky do zneviditelňujícího prostředí, poeta stále trpí a zoufale dále hledá. My to však můžeme udělat tak, že si jeho pokus o vzlet vyložíme jako příklad, k němuž je třeba vzhlížet a jehož je třeba se s nadějí držet, neboť je možné, že jiné cesty není.

Jan Kameníček, pokračovatel Franze Kafky a Ladislava Fukse, i v druhém dílu Zdánlivých maličkostech, vzpomíná a pokorně radí, jak psát. Tato kniha je totiž neformální učebnicí pro začínající spisovatele. Je také sbírkou povídek a obsahuje ukázky klasických děl, jejich rozbory a analýzy. Autor píše o mnohých osobnostech české kultury. Zvláště pak o svém vzoru Karlu Čapkovi a Franzi Kafkovi, ale kupodivu také o zakladateli literatury pro mládež Jaroslavu Foglarovi, a znovu a dost upřímně se vrací ke svému učiteli Ladislavu Fuksovi.

Při vyslovení jména Daidalos se většině lidí vybaví mytický řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce, který v Knóssu na Krétě vybudoval labyrint, v němž měl být ukrytý Mínótaurus. A když upadl Daidalos v nemilost, sestrojil dva páry křídel a spolu se synem Íkarem uprchl. Existují i lidé, je jich o poznání méně, kterým se při vyslovení jména Daidalos vybaví ještě mnohem víc; zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý klavírista, jenž se musí stůj co stůj svojí hudbou dotknout nebes, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Jedno je však třeba všem těmto hrdinům závidět – schopnost alespoň jednou v životě křídla nasadit a letět bez ohledu na to, jestli se vosk roztéká…

Kniha Zdánlivé zbytečnosti se zabývá technikou psaní a vlastní potřebou psaní, stavbou dialogu a monologu a také postupem, jak napsat povídku nebo rozhlasovou hru. Spisovatel Jan Kameníček má v tomto směru bohaté zkušenosti a může čtenáři leccos sdělit. Stejně jako technika psaní je důležité a zajímavé, co ho vedlo k tomu, že se začal věnovat tvorbě rozhlasových her, povídek i románů, s čím se musel potýkat a s kým se na své cestě setkával. Kniha Zdánlivé zbytečnosti není jednoduchým návodem, jak se stát spisovatelem. Jejím posláním je inspirovat a ukázat, že začít psát není nemožné. Její vzkaz je dokonce ještě jednoznačnější: Začněte konečně psát! Zdánlivé zbytečnosti jsou drobné postřehy, autorovy vjemy a originální detaily. Jsou kořením povídky nebo románu. Kdyby v povídce nebyly, nic by se jistě nestalo, příběh by dál měl svoji stavbu. Ale právě to specifické koření dává povídce nezastupitelnou zvláštnost, subjektivní vnímání…

Vacant značí prázdno a v novém románu Jana Kameníčka je stejnojmenné městečko především prostorem mimo okolní svět, mimo jakýsi Trans – kritické nebezpečí nebo možná pouhou sugesci, před níž se obyvatelé Vacantu schovávají. Rozhodnou se proto zastavit čas, izolovat se od paniky vnějšího světa a přečkat onu životní vyprázdněnost, která si ale stále žádá naplnění. Tato potřeba činu, postoje či alespoň gesta činí z hlavního antihrdiny novodobého Mojžíše, který má vyvést obyvatele Vacantu i sama sebe z prázdnoty, aby se nemuseli klanět portrétu mrtvého starosty, a přitom on jako jediný ví, co je všechny po exodu čeká. Próza si klade nejen znepokojivé otázky, kdo je zodpovědný za smrt starosty a mladé ženy; text je rovněž protkán řadou biblických aluzí, odkazů na Geršoma, Siporu, Jannese Jambrese, motivy viny, trestu, ale také filozoficky medituje nad relativizací řádu, idejí a vědomím konce, protože dnes se všechno dokoná…

Kniha Jana Kameníčka není pouze obrazem životní dezorientace dnešního člověka. Sled událostí, v textu nazíraných jako podobenství současnosti, je bezcílným pohybem „mezi“, a především cestou ke své vlastní podstatě v příběhu začínajícím i končícím zdánlivým návratem k „prvotnímu“. Pokusy bezejmenného hrdiny, lépe řečeno antihrdiny, o identifikaci okolního světa se stávají mostem k znepokojivému zjištění, že člověk je součástí nadmíru dobře zinscenované hry, jež se místy neznatelně prostupuje s realitou. Vědomí konce, strach, otázka oprávněnosti pocitu viny, manipulativní pojetí života jako hry a opakující se návraty již jednou prožitého se stávají hlavními principy osamělého hledání a putování životním prostorem „mezi spánkem“.

Dům, který je druhou částí třídílné skladby (Konvikt, Dům, Město), je modelovým příběhem současného světa. Fenomén totalitarismu není jen znamením nacismu či komunismu, ale je i průvodním znakem vývoje, který nyní prožíváme. Moderní svět se přímo před našima očima proměňuje v kulisy panoptika.