Simona Racková Knihy

Podstatná část sbírky vznikla roku 2005 a byla publikována v časopise Tvar. Autorka ji později doplnila o další verše, přičemž dbala na to, aby zachovala původní tematickou a formální podobu. I proto lze tento opus považovat za poměrně vyváženou kompozici, která se snaží přirozeným způsobem podat výpověď o životě současné moderní ženy. Racková zachycuje své obrazy spíše než bohatou metaforikou poněkud drásávým jazykem, který souzní a koresponduje s dnešní běžnou realitou. Autorčin svět je naplněn konkrétními lidskými dramaty, ústícími někdy do tragédií. K zesílení celkového účinku proto Racková často pracuje s dialogy či monologem, s útržky rohovorů i se syrovými, jakoby náhodně vyslechnutými větami. I tato stylizace dokáže její verš posunout mnohem blíže k prozaičtější rovině, která ještě zdůrazňuje bezvýchodnost určitého konkrétního lidského údělu. Samostatná básnická prvotina současné české autorky obsahuje verše, které byly napsány a vznikaly v letech 2002–2007.

Autorka se na svět dívá sympaticky civilně, ale její pohled není triviální. Nevšímá si jen atmosfér světlých, šťastných dní, ale nahlíží také do temných proluk vztahů a života, často tak neslitovného. Základním jejím gestem je úžas. Otázky jsou zde plaše formulované, tiše vydechnuté i vykřičené. „Jak se poznáme, až se narodíme příště?“ „Kolik dětí a milenců přijde a pomine?“ „Jak dlouho trvá odpuštění?“ „Kdo z nás promluví v nových jazycích?“ Ano, poezie je jazykem úžasu, plná volání, která jsou možná marná, ale ne zbytečná. A odpověď? „Nebojuj, miluj!“, říká básnířka, která si také v tomto souboru drží dobrou míru pro chvění i pevné tahy svých obrazů.

Simona Racková v nové knize ustálila svůj svébytný osobní styl a způsob vyjádření, rozvinula své básnické uchopování toho, co vnímá, cítí i žije. Jak napsal redaktor knihy Jan Štolba, „její verše působí suverénně, obsahově i jazykově vyzrále, básnířka si vyvinula vlastní básnický „jazyk“, jímž s přehledem komunikuje směrem vně i dovnitř. Poetiku sbírky tvoří amalgám smyslového a imaginativního, introspektivního a retrospektivního, takzvaně všedního, ale i toho, co činí každodennost nevšední. Žádný z těchto prvků nepřevládá; jednotlivé rysy se volně prorůstají, jedna faceta obohacuje druhou a jen postupně, přitom přesvědčivě, z této básnické tkáně vyvstávají básnířčina zásadní témata – děti, rodina, reminiscence na magii dětství i reflexe současného životního zrání, rozkoš a vzácnost všedních chvil, jež setrvale balancují na hraně běžnosti i skryté neuchopitelnosti a neokázalé zázračnosti.“

S nápadem vydávat ročenky „nejlepších básní“ přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Úspěch, který edice The Best American Poetry záhy zaznamenala, a především to, že podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa, ukázal, že navzdory proklamacím o krizi poezie a nezájmu o ni stále existuje nejen řada dobrých básní, ale také mnoho dobrých čtenářů. Projekt zahájený Hostem v roce 2009 i v českém prostředí sklízí příznivou odezvu u kritiky a čtenářů. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, naopak má představit subjektivní pohled editorů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Po editorských dvojicích Karel Šiktanc a Karel Piorecký (2009), Miloslav Topinka a Jakub Řehák (2010) a Petr Král a Jan Štolba se v pořadí již čtvrtého pokračování básnické ročenky ujala literární recenzentka, básnířka a editorka Simona Martínková-Racková. Svazek představuje sto básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnovaná publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu. Básně vybírala Simona Martínková-Racková jako editorka sama, neboť designovaný arbitr, básník Antonín Brousek se nakonec finálního výběru básní zúčastnit nemohl ze zdravotních důvodů. Obsahem této antologie je tudíž celý předvýběr a nakladatelství se rozhodlo tuto nepravidelnost avizovat i změnou titulu.

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy a složitosti světa a zaujatě, přitom čitelně o nich psát.