Marek Stašek

Marek Stašek se narodil v Praze 23. prosince 1941. Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) působil rok jako asistent režie v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, po vojně jako asistent režie u A. Radoka v Městských divadlech pražských. V l. 1963–1968 studoval DAMU (obor dramaturgie), poslední rok pobýval studijně ve francouzském Nancy. Během 70. a 80. let působil jako scénárista a dramaturg mj. v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora, Filmovém studiu Barrandov, Paláci kultury a v Redutě. Od r. 1983 vyučuje literární teorii na Konzervatoři a vyšší odborné škole Jaroslava Ježka (dříve Lidová škola umění); je vedoucím oddělení Tvorba textu a scénáře. V r. 1997 založil společně s I. Wernischem pražsko-příbramskou Edici současné české poezie, kde do konce r. 2005 vyšlo třiatřicet titulů; mezi nimi poslední tři Staškovy sbírky. Žije v Praze.

Pro vývoj Staškovy básnické tvorby, psané volným, rytmizovaným veršem a publikované v letech 1991–2005 v sedmi knížkách, je příznačný trojí pohyb: jednak z omezeného a konkrétního prostoru domu, města k abstraktní, neohraničené krajině uvnitř, jednak od rozsáhlejších útvarů k několikařádkové úspornosti, sevřenosti, a jednak s přibývajícími roky směrem k autorské skepsi, depresivní, někdy až nihilistické náladě textů. Básník je v diagnóze své tvorby konkrétnější: „Vývoj v mé poezii určitě je, je patrný už formálně. Řekl bych, že první dvě sbírky jsou obrácené zpátky, do minulosti, jsou psané s důrazem na dokumentárnost a zároveň na rytmus verše. Druhé dvě knížky jsou víc reflexivní a třetí dvojice vznikala s důrazem na koncentrovanost, úspornost, ale znovu – s výrazným rytmem. Možná, že právě v nich se díky jejich lakoničnosti vyjevilo, vyplulo na povrch to, co v prvních sbírkách překrývala slova.“ Především v poslední trojici knížek, Pokus o sedmdesát textů, Vidět? a Některé věci, autor skulinami, jakoby mezi plaňkami plotu, dávkuje pohledy na kulisy života, rozpraskaná, drolící se mementa, která překrývá temný plášť chladu a ticha. Jediná divákova, resp. čtenářova jistota, které se lze v těchto intenzivních a soustředěných záhledech podržet, je blízkost konce, permanentní přítomnost zániku, smrti. Stašek však nezvratnému toku času nijak halasně neoponuje, autorský subjekt v jeho knížkách není ani bojácný, ani udivený, ale smířený – drží se stranou, v pozadí. Síto, jímž básník filtruje skutečnost, ve které přebývá, má strukturu daleko víc rozumovou než emocionální.