Michal Topor Pořadí knih

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky uspořádaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta v letech 1913–1962. Od jeho debutu, prozaického triptychu O zlých samotářích, provázely Olbrachtovy práce respekt recenzentů, kteří se museli vyrovnávat s jeho žánrovou nestálostí. Kritici, jako Arne Novák, se snažili definovat Olbrachtovu identitu a odhalit trvalejší prvky v jeho díle. Antologie nabízí pohled na Olbrachtovo dílo v jeho celistvosti a nejednoznačnosti, utvářené různými kritickými perspektivami. Úvodní oddíl se zaměřuje na čtyři první knihy: O zlých samotářích, Žalář nejtemnější, Pátý akt a O podivném přátelství herce Jesenia. Druhý oddíl zkoumá diskuse a spory kolem Olbrachtových vystoupení, včetně jeho fascinace ruským příkladem a komunistickou perspektivou. Oddíl Mříže, hory sleduje reakce na Zamřížované zrcadlo a další knihy s podkarpatským tématem. Závěrečná část, Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu, představuje způsoby, jak byly Olbrachtovy práce v poválečných podmínkách interpretovány, a obsahuje texty J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, které dokládají snahy o oživující četbu jeho díla.

Antologie představuje Otokara Březinu, významného českého moderního básníka, skrze kritickou reflexi jeho zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů ukazuje, jak se recepce a obraz básníka vyvíjely. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968, a čtení je rozděleno do sedmi bloků. První blok se zaměřuje na období 1895–1903, kdy vycházejí Březinovy básnické cykly a esej Hudba pramenů. Druhý blok zahrnuje texty k Březinovým čtyřicetinám (1908) a prvním souborném vydání jeho básnických spisů (1913). Třetí blok obsahuje stati Otokara Fischera a Arna Nováka, které reflektují Březinovy padesátiny (1918) a vznik Československé republiky. Čtvrtý blok se věnuje Březinovým šedesátinám, udělení velké Státní ceny a setkání s T. G. Masarykem (1928). Pátý blok přináší reakce na Březinovo úmrtí, zatímco šestý se zaměřuje na polemiky ohledně jeho „obrazu“, zejména v Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931) a dalších textech z třicátých let. Závěrečný sedmý blok naznačuje poválečné aspekty rozumění Březinovu dílu v článcích z let 1949–1968.

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 1907–1916 se profiloval – pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) – jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména v českožidovském týdeníku Rozvoj, v jičínských Pokrokových listech, v satirických Kopřivách, dále v Samostatnosti, Národním obzoru, anarchistické Zádruze, Horkého Stopě, revui Divadlo, v deníku Národní politika, již během války v českožidovských Českých listech (resp. Českém listu). Přátelil se mj. s Jaroslavem Haškem či Egon Erwinem Kischem. Narukovat musel definitivně v roce 1916, zbytek války poté strávil jednak v maďarských lazaretech, v roce 1918 potom ve vídeňském Kriegspressequartieru jako redaktor časopisu Domov (a přímý podřízený Roberta Musila). V r. 1919 se Lustig stal zástupcem Bedřicha Hlaváče jakožto šéfredaktora deníku Tribuna (sedával v místnosti s F. Peroutkou), v závěru r. 1920 byl přizván k přípravě deníku Prager Presse, jejž nakonec v letech 1921–1938 řídil (od r. 1927 i z pozice redaktora zodpovědného, už i úředně jako Arne Laurin). V listopadu 1938 mu byla správní radou Orbisu vypovězena smlouva, v lednu 1939 zamířil do Francie, odtud lodí do New Yorku, s nímž byl – jak se ukázalo – spojen zbytek jeho dráhy a působení, zacíleného vedle podílu na provozu New Yorských listů především k organizaci mohutného zpravodajského archivu (pod střechou československého konzulátu). Urnu s popelem svého muže přivezla Olga Laurinová do Prahy počátkem r. 1946, byla uložena v hrobě na Olšanských hřbitovech.

Svazek Dopisů je komplementem k monografii Arne Laurin (1889–1945). Portrét novináře. Nejsou tu publikovány celé konvoluty dochovaných dopisů a vzkazů, jež Arnošt/Arne Lustig/Laurin adresoval té které osobě, nýbrž ty, jež bylo možné v nějakém ohledu číst jako specificky vyzařující, přibližující nebo – spíše – naznačující pozoruhodné prvky, fasety, polohy a souvislosti Laurinova působení či (řečová) gesta pro Laurinův způsob vykloněnosti do světa příznačná. V Laurinově případě jde přitom o komplex bohatě a inspirativně rozrušující meze oborově, institucionálně, státně, národnostně, politicky aj. definovatelných polí, co se týče proporcí a časování edice, odvíjí se od povahy klíčového pramenného rezervoáru – totiž rozsáhlé pozůstalosti Arneho Laurina dochované v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Zatímco období zhruba do poloviny dvacátých let je v tomto fondu dokumentováno bohatě, avšak výhradně v okruhu korespondence Lustigovi/Laurinovi adresované (nejednou spadající ještě do předválečných let), pro období následující (do roku 1936) lze navíc počítat s ne právě obvyklým korpusem kopií (průklepů) dopisů, jež Laurin (povětšinou, pravděpodobně) druhým odeslal. Hustotu poté střídá pramenná nouze: v ní se soubor dopisů spadajících do těchto let stává nutně leda chudým příbuzným zevrubné monografické sondy, rozkrývající rysy Laurinovy exilové existence. Speciální okolností je jazyk. Čeština a němčina Laurinovi byly rovnocennými živly, s některými partnery krom toho komunikoval francouzsky. Toto víceřečí je v edici zachováno: německé ani francouzské dopisy či úryvky z nich v rámci vysvětlivek nejsou přeloženy, čtenář je tak symbolicky ponechán napospas této stránce Laurinovy společenské situovanosti, zakotvené sice ponejvíce v Praze, de facto však – právě v korespondenčním styku – permanentně přeshraničné.

Kniha se zaměřuje na Novákův vztah k českým, resp. moravským (a slezským) projevům německojazyčného života ve dvou chronicky rovýjených liniích - jinak v rámci úvodního "průřezu", naznačujícího biografické a další zázemí a rozličné souvislosti Novákova zájmu o tyto oblasti, a následně prostřednictvím velkorysého souboru statí, recenzí, fejetonů, sloupků, glos a jiných textů, jimiž se k nim Novák v průběhu let 1899-1939 vyslovil.

Kniha mapuje berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů z Čech a Moravy prostřednictvím dosud nezpracovaných a většinou nepublikovaných archivních materiálů, jako jsou univerzitní matriky, korespondence a zápisky. Díky jejich svědectvím přináší zásadní informace o základech filologických oborů v českých zemích a berlínském univerzitním prostředí během významných proměn a hledání moderních metodologických přístupů. Berlín přitahoval především germanisty a další filology zaměřené na dějiny moderních jazyků a literatur, jako jsou romanisté a slavisté s germanistickými zájmy. V chronologickém výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny osudy známých osobností, jako jsou Arne Novák, Otokar Fischer, Arnošt Kraus a další, ale také těch, jejichž dráhy zůstávaly dosud nepovšimnuty. Monografie přispívá k dějinám jednotlivých vědních oborů, zejména filologie a literární historie. Zveřejnění množství dosud neznámých a nepublikovaných materiálů otevírá nové možnosti pro další badatele a podněcuje další zkoumání.

Svazek Z bojů o náboženství a texty z let 1904 – 1906 shrnuje Masarykovy projevy publicistické, odborné či populárně-naučné povahy, otištěné v daném období zejména v měsíčníku Naše doba a deníku/týdeníku Čas, ojediněle i jinde, od listopadu 1904 např. také v Zeitschrift für Sozialwissenschaft, od ledna 1905 potom v Österreichische Rundschau. Vedle soustavných úvah o problematice národnosti, výkladů ruské minulosti i přítomnosti a aktuálních otázek české i rakouské politiky Masaryk v tomto období vehementně vstupoval do debat i polemik na poli církevního, náboženského života.

Kniha zkoumá Jaroslava Vrchlického z pohledu životnosti jeho díla, jak byla sledována v kritické debatě během prvních čtyřiceti let 20. století, částečně i za jeho života. Obsahuje studii, která mapuje diskuse o jeho tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečné literárněhistorické produkce, často schematizující začleňování jeho odkazu do aktuálního kánonu. Antologie přináší texty, které zpochybňují význam Vrchlického pro současnost (Viktor Dyk, J. S. Machar), i pokusy o jeho rehabilitaci a vyzdvihnutí hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zahrnuje také hlasy, které odmítají pietní přístup k klasikovi a volají po kritickém a selektivním zhodnocení jeho díla, což by mohlo oživit zájem o jeho osobnost (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie rovněž hodnotí Vrchlického lyrické vrcholy (Pavel Fraenkl) a jeho dílo jako celek (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších literárněhistorických souvislostech. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou a literárněhistorickou recepci Vrchlického díla od jeho doby až po současnost a zahrnuje chronologicky uspořádanou bibliografii literatury o něm.