Lydie Romanská Knihy

Kniha s podtitulem Příběhy poznamenané Ostravou byla oceněna 3. místem v literární soutěži "Ostrava - město v pohybu" v roce 2006. Tato kniha je prozaickou prvotinou básnířky s více než desítkou vydaných titulů. Je to zpověď místa v uplynutí času zachyceném lidskou pamětí. Zpověď poetická i drsná zároveň, někdy ne právě příznivá, často doprovázená smrtí, ale zároveň plná povzbuzení, že to všechno má smysl.

Ve čtyřech oddílech básnické sbírky (S nohou na zemi – Bez klobouku bosa – Ke Chrámu slunce – Plášť k zahození) se rozeznívají motivy všedních dnů proniklé upřímnou citovou zpovědí.

Světlo na tisíc způsobů, na způsob trávy a kamene, tavolníku oslnivě tichého a moře, na způsob mého osudu; dlouhé jaro, delší léto, latimerie podzimu – ..

Goghova postel je autorčina jedenáctá knížka veršů.

Název Sirka Henriho Bremonda manifestuje příklon autorky k teorii tzv. „čisté poesie“. Tu je třeba opsat a připíchnout nad postel pod obrázek anděla strážného, říká autorka. Chuť malin, která se obnaží škrtnutím sirky v trávě, je alegorie principu tvorby, odhazování balastu v proudu slov, redukce nepoetických součástí jazyka. V knížce jsou verše z toulek po oblíbených mís tech Evropy, připomenutí veršů francouzských básníků, také Chlebnikova nebo Miłosze. Přestože ji rmoutí neutěšený stav světa, věří v lásku a neopouští ji humor. Bělostný půvab sněženek vidí jako předznamenání životního cyklu přírody, člověka i této knížky veršů. Tleská metafoře, což ji nebrání v obdivu k vrcho lům racio nálního chování člověka, k originálním myšlenkám nebo objevům v oboru elementárních částic.

Knížka veršů české básnířky Lydie Romanské, je inspirována dílem a životem Karla Hynka Máchy. Vychází v roce dvousetletého výročí jeho narození jako připomínka a poklona životaschopnosti máchovského poetického odkazu. Básník je zde zasnouben vzdáleným tvořivým poetickým proncipem s rozměrem hlubokého citového vztahu k ženskému lyrickému subjektu. Jako takový dostává rysy konkrétního muže, který svým odchodem uvolňuje kdysi pečlivě střežené místo vedle zbožňované ženy, stejně jako tomu bylo v životě nešťastné dvojice, Hynka a jeho milované, přesto zároveň despoticky stíhané Lori. Místo pro dosud živé "On a já" obchází zatím nepoznané, zkoumané v minulosti zcela nepřijatelné nové "ty".

Emotivně vypjaté krátké povídky s výrazným křesťanským nábojem.

Příroda je velkou galerií malých příběhů. Jde jen o to je objevit. Jsou lidé, kteří za náměty svého psaní o přírodě putují do dalekých zemí, překonávají pouště a pralesy, utkávají se s šelmami, čelí nepřízni počasí a podnebí. Básnířka a spisovatelka Lydie Romanská na to šla jinak. Náměty pro své krátké povídky a fejetony nalezla rovnou za humny - respektive za skleněnými dveřmi svého bytu, vedoucími do malé zahrádky... I v tom nejvšednějším prostředí nalézá nové a nové fazety daru, který máme k dispozici – života.

Ve sbírce veršů Lydie Romanské Svlékání z růže najdeme především intimní erotickou poezii; tolik by se mohlo říci po prvním přečtení. Při dalším nás zasáhne to správné slovo - láska, a to v nejrůznějších úhlech pohledu, situacích, stavech ducha i mysli, v druhém oddíle knížky v překvapivém spojení - láska a smrt, na něž často narážíme v lidové poezii, zde ztvárněno s žensky vášnivou tělesností. Tato láska se však z úzké polarity lidské vzájemnosti obrací také do světa v jeho širších souvislostech, v soucítění i zřetelném odmítnutí jeho konkrétních zničujících projevů.

Sbírka poezie známé ostravské autorky Lydie Romanské doprovázená obrazy Antonína Gavlase.

100 nových povídek, které vzniklo v době koronaviru. Při epidemii moru ve Florencii v polovině 14. století vznikl Boccacciův Dekameron, soubor sta kratochvilných příběhů vypravovaných v izolaci k ukrácení karantény. Vzhledem k celosvětové pandemii covid19 letos toto Boccaciovo dílo posloužilo v Česku jako inspirace pro vytvoření knihy podobně mimořádné. Na popud Obce spisovatelů České republiky vznikl unikátní mezinárodní almanach sestavený z děl, která vznikla v době mimořádného stavu. I Dekameron 2020 obsahuje sto povídek – mezi spisovateli, kteří poskytli do knihy své povídky jsou světově známá jména i autoři méně známí, vedle českých autorů se zapojili i tvůrci z několika dalších evropských zemí včetně Slovenska, Německa a Velké Británie.

Lydie Romanská (*1943) prožívá svůj život tak trochu stranou hlavních cest v prostředí Ostravska, kdysi výrazně dělnickém. Navzdory tomu je básnířkou s intenzivním vztahem k umění, a to nejen slovesnému. V civilním povolání řídí Základní uměleckou školu v Ostravě-Svinově a diriguje dětský pěvecký sbor Cantabo. Do jejího světa neodmyslitelně patří i životní druh, hudební skladatel Dobroslav Lidmila, mj. tvůrce vokálních skladeb na texty své ženy. (Viz fragmenty partitur použité k ilustracím v této knize.) Přestože značná část publikačních aktivit Lydie Romanské je také spojena s Ostravou, rozhodně není autorkou regionální. Náš svazek s názvem Desátek — výbor z deseti tiskem vydaných básnických knih — dokazuje, že její tvorba má místo v kontextu celé české lyriky. Nepostrádá typickou ženskou jemnost a senzitivnost, ale jak poznamenává editor svazku Jiří Urbanec „stále se pokouší pochopit a scelit obraz světa, který je navýsost i ve zdánlivě zastrčených a nevšímaných detailech dramatický...“

Kletba podle Justiny je román ze Svinova, dnes části Ostravy, dříve však samostatného města. Vypráví skutečný příběh dvou domů a jejich obyvatel, jak se odehrával po téměř celé 20. století a na začátku století jednadvacátého. Rodina úspěšných řezníků je stižena tajemnou kletbou, která pronásleduje hlavně její mužskou část. Dění ve městě se proplétá s mnohdy tragickými osudy členů rodu, kteří postupně odhalují, ale zároveň skrývají dávné tajemství. Především mužům se opakovaně zjevuje tajemná dívka v bílém – snad jako memento prokletí v důsledku nevinně prolité dívčí krve, snad předzvěst blížící se tragické smrti. Děj nastiňuje zdánlivě protichůdný konflikt: nezrušitelnost rodinných kořenů na jedné straně a nutnost nějak přežít i pod koly dějin na straně druhé. Ti, kdo všemu navzdory zajistili pokračování rodu, svou nezdolností nakonec prokázali, že přežívá, jen co je schopno proměny. Román rozhodně nepostrádá tajemství, napětí a dramatičnost. Jednou z jeho rozhodujících předností je i virtuózní slalom mezi obžalobou a obhajobou hlavních postav, důsledná absence černobílého hodnocení charakterů a skutků.

Antologie českých básnířek, které vstupovaly do literatury na konci 60. let 20. století a především v 70. letech 20. století. V doslovu ke knize Milan Blahynka píše: Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen. Do antologie byly zahrnuty verše Blanky Albrechtové, Jitky Badoučkové, Evy Brixy, Evy Frantinové, Evy Hrubé, Marcely Chmarové, Marie Kafkové, Jaroslavy Málkové-Eichackerové, Libuše Mikyskové-Semecké, Markéty Procházkové, Lydie Romanské, Marie Štemberkové a Yvety Tausingerové.

V básnické tvorbě Lydie Romanské jsou dvě stálice – láska a tvorba – snadno zaměnitelné, bývají ve středu autorčiny výpovědi. Alfa i omega jejího člověčího hodnocení (a ovšemže sebehodnocení). S romantismem ženy vždy obhajovala věrnost, třeba i proti naléhající módě krátkodobých vztahů. A tak texty milostné i ty o zmáhání skutečnosti najdeme na stránkách čtvrté autorčiny knížky Poločas. Jako by si však nyní autorka uvědomovala, e náš život je bohatý (třebaže nelíbivý) a přimkla se ke skutečnosti více plochami. Jednou z nich je nemoc otce, matky a tetiček, jinou odcházení stromu dlouho provázejícího člověka a vlastní blížící se stáří, tou nejzazší pak – smrt. Spolu s bohatší výpovědí o tom, co zakusila a poznala, usiluje autorka o prostotu a větší výrazovost své poezie. Vždyť „poločas“ vyjadřuje jistou uplynulou dobu existence a naznačuje také hranici... předěl... Co bude následovat?... celý text

Román Láska je víc než láska je laskavou polemikou s Kunderovou fascinující zprávou o lásce kruté a nevypočitatelné, nebezpečné, žádnými triky nezachranitelné. Název Láska je víc než láska provokuje. Což je něco takového vůbec možné? Román Romanské o lásce svéhlavé, svéprávné, ne však svévolné, je knihou o tajemství lásky. Nenabízí jednoduchou odpověď. Vyzývá. Vzrušuje. Příběh má výraznou protagonistku Noru Mazurovou, s níž se v knize setkáváme od doby jejího dětství. Kolem třicítky zdědí po svém zesnulém muži kosmetickou firmu, pobočku mateřské firmy ve Švédsku. Její hledání lásky a touha po dítěti k ní přivádí postupně několik mužů, ženatého Vojtu, rozvedeného bohéma Herberta, její první lásku Lukáše, svobodného Švéda Eddieho, majitele švédské kosmetické firmy. Druhým protagonistou je Nořin otec Přemysl, profesor konzervatoře a sbormistr, který je za své postoje v osmašedesátém zbaven místa. Řeší vztah k sestře své manželky Zdeně. Jak dopadne vztah Zdeny a Přemysla, jak se rozhodne Nora, jak se změní město i doba za posledních čtyřicet let a s ní zašmodrchané vztahy hlavních hrdinů, je náplní románu. Lydie Romanská je básnířka, vypravěčka, esejistka a nositelka sbormistrovské ceny.

V knížce veršů Prázdniny s Henrim vydává Lydie Romanská druhý díl svého záměru podat český důkaz o platnosti mínění vynikajícího francouzského estetika a literárního teoretika (1865–1933) Henriho Bremonda, autora knižního eseje Čistá poesie, k jejímuž českému vydání (1935) napsal předmluvu Bremondův vrstevník F. X. Šalda. Bremond podle Šaldy cítí ryzí poezii, blízkou modlitbě, „jako opravdivou moc elementárnou, jako výsostnou sílu a hodnotu životní“. Romanská se s respektem poddává svému obdivu k „čisté poesii“ v Bremondově pojetí a ve verších s prostými názvy Spínač, Meruňky, Bouřka, Špenát, Nádraží atp. důsledně přijímá Bremondův imperativ. Výsledkem je tajemství jménem poezie, tajemství, o které se neusiluje, které vzniká, je, neboť báseň nic nevysvětluje ani neučí, nechce být pochopena ve smyslu logiky, chce zcela prostě být v souzvuku a rytmu, tajemná nevyslovitelným příběhem, vlastním algoritmem krásy… Básnířka říká, že napsala knihu „o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.

Lydie Romanská, básnířka a prozaička, vydala v posledním období několik knižních titulu, z nichž poslední byl román rozkročený nad dvacátým stoletím Slezska Kletba podle Justiny (Pavel Mervart 2020). V její nové knize s názvem Jaké to je… vycházejí dvě kratší prózy. První je lehce humorným ohlasem na prodělanou operaci srdce autorky a druhá splétá specifické problémy nekonvenčních seniorů v dramatickou zápletku.

Výbor z básnické tvorby Lydie Romanské představuje verše z většiny autorčiných sbírek, jichž napsala na dvě desítky, a sice od titulu Půl hodiny po lásce (1982) k zatím poslední knížce s názvem Zpovídat se z poezie (2023). Jako básnířka se etablovala s darem rozvinuté, osobitě pojaté metaforiky, intimní ženské tematiky vsazované do životního a přírodního cyklu. Své životní peripetie a mnohdy velmi obtížné situace dokáže přetavit v konfesi lidskosti, lásky a oslavy života. Jistotu jí poskytuje prostor domova miniaturizovaný do detailů všedních věcí jejího bytu (Káva pro H., 2018) projektovaného však i do prostoru regionu, známých míst srostlých se vzpomínkami a opředených jazykem a příběhy předků (Poločas, 1989). Tato zakotvenost však není svazující, spíše inspirující k expanzi do nejobecněji pojatého prostoru intenzivní lidské vnímavosti, citu a pokory (Den latimerie, 2002). Je ctitelkou čisté poezie podle Henriho Bremonda, k němuž se přihlásila v letech 2016–2018 třemi sbírkami veršů. Posunula se od všeobjímajícího ztvárnění známého světa k novým skutečnostem v prostoru svobodné imaginace.

Básnířka Lydie Romanská vytvořila v rozmezí let 2019 až 2021 rukopis nové básnické sbírky, kterou nazvala Zpovídat se z poezie. Pokračuje v principu, který je evidentní z jejích posledních knížek, a sice vnímání poezie jako nové skutečnosti, samostatného artefaktu neovlivněného zažitými principy práce s tématem nebo logikou, jak jej vyznával francouzský literární teoretik Henri Bremond a u nás kritik F. X. Šalda nebo básník Vítězslav Nezval. Její básně vycházejí z prožitku vztahů ve světě člověka, přírody a věcí, z jejich konstelací ve fungování i kráse. Text je bohatý na metafory, hýří asociacemi, přesto se jedná o úspornou poezii, kořící se slovu v jeho nových významech daných originálními úhly pohledu. Knížku doplňuje cyklus fotografií Vojtěcha Kemennyho nazvaný Zahrada. Snímky vznikly na přelomu jara a léta roku 2022, jejich předlohou bylo několik míst v Praze: Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity Na Slupi, park na Kampě, Vojanovy sady a louka mezi Šeberovem a Hrnčíři.

Sbírka veršů vyslovuje pocity z hlubokého vztahu mezi mužem a ženou a zároveň se snaží vyjádřit i lásku k ostravské krajině. Básnířka navazuje na své předcházející sbírky. Její poezie má snahu zaujmout občansky angažovaný postoj k proměnám, které přináší moderní technika a současná civilizace.

Knihu povídek z Ostravska významné spisovatelky Lydie Romanské nejlépe charakterizuje tato část doslovu z pera Jana Trtílka: Je nedělní noc zvuků prostá a v ní doznívá Ticho. Tvé Ticho plné zvuků poznamenaných Ostravou. Drsných zvuků hutí, dolů, zvuků doléhajících k nám z harendy po vyfárání havířů, zvuků svatebního veselí, kde se jedí a následně dáví klobásy ze starého vysloužilého hornického koníka. Doznívá ve mně drsná zkušenost Štěpky na službě, nervózní ticho plné cinkání Ferdinových lahváčů; cítím zápach Janovské, jejích bércových vředů a mokvajícího masa pod špinavými obvazy. Doznívá ticho tak plné ohlušujícím hukotem požáru, který stále plál v duši Adama Synka. Doznívá hluk zápasu duchovna a tělesnosti, který důvěrně znám a také občas svádím. Doznívá ve mně Ticho, které stále čeká na píseň klarinetu, ale ona nepřichází. Přesto je v tom tichu zvuk klarinetu patrný. Ne tím, že by ho v tom tichu bylo slyšet, je patrný právě tím, že v tom tichu chybí. A tak je to i s významem a patrností lásky; tolik podob má ve Tvých knihách…

Nostalgické verše se zamýšlí nad krásou a plností života, rovněž i zaznívá deziluze z lidské malosti.

Lydie Romanská je bilingválna česká poetka, prozaička, editorka a prekladateľka. Je podpredsedníčkou Obce spisovatelů ČR, mimoriadnou členkou Spolu slovenských spisovateľov. Vydala 17 kníh veršov, výber z poézie, tri knižky poviedok, román a dve populárno-náučné knihy. Teraz jej v Spolku slovenských spisovateľov vychádza zbierka básní napísaných v slovenčine. Ťažisko jej tvorby leží predovšetkým v oblasti intímnej lyriky, usilujúcej sa o sebapomenovanie a vykreslenie súkromného mikrosveta. Editorom zbierky je básnik P. Mišák.