Friedrich Nietzsche

Ve věku 24 let byl Nietzsche po studiích jmenován docentem klasické filologie na univerzitě v Basileji. O pouhých deset let později, v roce 1879, ze zdravotních důvodů na profesuru rezignoval. Od té doby cestoval hlavně do Itálie a Švýcarska a hledal místa, jejichž podnebí by mělo příznivý vliv na jeho různé neduhy. Od svých 45 let (1889) trpěl stále častějšími duševními poruchami, které mu znemožňovaly pracovat a podnikat. Svou slávu, která začala na počátku 90. let 19. století, vědomě neprožil. Zbytek života strávil v péči své matky, poté sestry, a zemřel v roce 1900 ve věku 55 let. Předpoklad, že dlouhodobé účinky syfilidy mohly hrát roli v průběhu onemocnění, přetrvával dobrých 100 let.

Později se však v odborných kruzích stále častěji objevovaly pochybnosti o této podezřelé diagnóze.

Nedávná hodnocení Nietzscheho lékařských záznamů dospěla k závěru, že nemoc jako CADASIL mohla také vést k jeho duševnímu zmatení na konci jeho života. Na mladého Nietzscheho udělala zvláštní dojem Schopenhauerova filozofie. Později se od svého pesimismu odvrátil. Jeho dílo obsahuje ostrou kritiku morálky, náboženství, filozofie, vědy a uměleckých forem. V jeho očích byla soudobá kultura slabší než kultura starověkého Řecka. Opakujícím se terčem Nietzscheho útoků je především křesťanská morálka, stejně jako křesťanská a platonistická metafyzika. Zpochybňoval hodnotu pravdy obecně, a stal se tak průkopníkem postmoderních filozofických přístupů. Nietzscheho pojmy "nadčlověk", "vůle k moci" nebo "věčný návrat" také dávají podnět k interpretacím a diskusím.

Nietzsche nevytvořil systematickou filozofii. Často si vybíral aforismus jako formu vyjádření svých myšlenek. Jeho próza, básně a pateticko-lyrický styl Also sprach Zarathustra mu vynesly uznání i jako spisovateli.

Friedrich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v Röckenu, vesnici poblíž Lützenu v okrese Merseburg v pruské provincii Sasko (nyní Sasko-Anhaltsko). Jeho rodiči byli luteránský pastor Carl Ludwig Nietzsche a jeho manželka Franziska, dcera pastora Davida Ernsta Oehlera von Pobles. Od reformace v 16. století je rodina Nietzsche v Sasku doložena jako protestantská. V rodinách obou rodičů byl vysoký podíl protestantských pastorů. Jeho otec mu dal křestní jméno na počest pruského krále Fridricha Viléma IV., v den jehož 49. narozenin se narodil. Nietzsche sám v pozdějších letech tvrdil, že je potomkem polských šlechticů v otcově linii, ale to nemohlo být potvrzeno. Jeho sestra Elisabeth se narodila v roce 1846. Po smrti otce v roce 1849 a mladšího bratra Ludwiga Josepha (1848–1850) se rodina přestěhovala do Naumburgu. Bernhard Dächsel, který se později stal soudním radou, byl formálně jmenován poručníkem sourozenců Fridricha a Alžběty.

V letech 1850 až 1856 žil Nietzsche v "naumburské ženské domácnosti", tj. společně se svou matkou, sestrou, babičkou, dvěma neprovdanými tetami z otcovy strany a služebnou. Teprve po pozůstalosti své babičky, která zemřela v roce 1856, bylo matce dovoleno pronajmout si vlastní byt pro sebe a své děti. Mladý Nietzsche nejprve navštěvoval všeobecnou chlapeckou školu, ale cítil se tam tak izolovaný, že byl poslán do soukromé školy, kde navázal svá první dětská přátelství s Gustavem Krugem a Wilhelmem Pinderem, oba z prestižních kolejí. Od roku 1854 navštěvoval Domgymnasium Naumburg a již zde na sebe upozornil svým zvláštním hudebním a jazykovým talentem. V roce 1857 ho farář Gustav Adolf Oßwald, blízký přítel jeho otce, připravil na přijímací zkoušku v Schulpfortě na církevní rozvody. Dne 5. října 1858 byl Nietzsche přijat jako stipendista na státní školu v Pfortě, kde se setkal s Paulem Deussenem a Carlem Freiherrem von Gersdorffem jako trvalými přáteli. Jeho školní výsledky byly velmi dobré, ve volném čase psal poezii a skládal. V Schulpfortovi se poprvé rozvinula jeho vlastní představa o antice a spolu s ní i odstup od maloburžoazního křesťanského světa jeho rodiny. Během této doby se Nietzsche setkal se starším, kdysi politicky angažovaným básníkem Ernstem Ortleppem, jehož osobnost na chlapce bez otce zapůsobila. Učitelé, kterých si Nietzsche obzvláště cenil a s nimiž zůstal v kontaktu i po svých školních letech, byli Wilhelm Corssen, pozdější rektor Diederich Volkmann a Max Heinze, který byl jmenován jeho poručníkem v roce 1897, kdy byl Nietzsche neschopný. Corssen také lobboval na koleji, aby Nietzsche obdržel maturitu navzdory špatnému prospěchu z matematiky, s odkazem na Nietzscheho zvláštní talent ve starověkých jazycích a němčině. Spolu se svými přáteli Pinderem a Krugem se Nietzsche scházel od roku 1860 na zřícenině hradu Schönburg, kde s nimi diskutoval o literatuře, filozofii, hudbě a jazyce. S nimi založil umělecko-literární spolek "Germania". Slavnostní založení se konalo 25. července 1860: "... Nad červeným vínem z Naumburgu (láhev 75 feniků) složili tři šestnáctiletí členové klubu spolkovou přísahu. Básně, skladby, pojednání musely být doručovány pravidelně. Pak o tom chtěli společně diskutovat." Setkání se konala čtvrtletně. Konaly se na nich přednášky. Byla zde komunitní pokladnice, ze které se získávaly knihy. Již v této době Nietzsche rozvinul svou vášeň pro hudbu Richarda Wagnera. Nietzscheho raná díla, která byla napsána na pozadí Schönburgovy Germanie, zahrnují Synodní přednášky, Dětství národů, Fatum a dějiny a O démonickém v hudbě. V roce 1863 byla Germania rozpuštěna poté, co o ni Pinder a Krug ztratili zájem.

V zimním semestru 1864/65 začal Nietzsche studovat klasickou filologii a protestantskou teologii na univerzitě v Bonnu pod vedením Wilhelma Ludwiga Kraffta, mimo jiné. Spolu s Deussenem se stal členem bonnského bratrstva Frankonia. Dobrovolně odepřel mensur, z něhož si ponechal plácnutí přes kořen nosu. Po roce bratrstvo opustil, protože se mu nelíbil život v bratrství. Kromě studia se ponořil do děl mladohegelovců, včetně Života Ježíše od Davida Friedricha Strausse, Podstaty křesťanství od Ludwiga Feuerbacha a Kritik evangelia Bruna Bauera. Ty ho povzbudily (k velkému zklamání jeho matky) v jeho rozhodnutí ukončit studium teologie po jednom semestru. Nietzsche se nyní chtěl plně soustředit na klasickou filologii, ale nebyl spokojen se svou situací v Bonnu. Přesun profesora filologie Friedricha Ritschla do Lipska (v důsledku sporu bonnských filologů) proto využil jako příležitost přestěhovat se do Lipska společně se svým přítelem Gersdorffem. V následujících letech se Nietzsche stal Ritschlovým filologickým vzorným žákem, i když stále inklinoval ke svému konkurentovi Otto Jahnovi v Bonnu. Ritschl byl po určitou dobu Nietzscheho otcovskou postavou, než toto místo později převzal Richard Wagner.

V říjnu 1865, krátce předtím, než Nietzsche začal studovat v Lipsku, strávil dva týdny v Berlíně s rodinou svého přítele Hermanna Mushackeho. Ve čtyřicátých letech 19. století patřil jeho otec k debatnímu kroužku kolem Bruna Bauera a Maxe Stirnera. Je zřejmé, že Nietzsche byl během této návštěvy konfrontován se Stirnerovou knihou Jediný a jeho majetek, vydanou v roce 1845, ale nelze to dokázat. V každém případě se Nietzsche okamžitě obrátil k filozofovi, který byl myslitelně vzdálen Stirnerovi a mladohegelianismu: Arthuru Schopenhauerovi. Dalším filozofem, kterého objevil během svého pobytu v Lipsku, byl Friedrich Albert Lange, jehož Dějiny materialismu byly publikovány v roce 1866. V první řadě však Nietzsche pokračoval ve svých filologických studiích. Během této doby navázal blízké přátelství se svým spolužákem Erwinem Rohdem. Spolu s ním se v roce 1866 podílel na založení Klasicko-filologické společnosti na univerzitě v Lipsku.

Zatímco jako student se dokázal vyhnout odvodu do armády v prusko-rakouské válce mezi Pruskem a Rakouskem, ve které bylo Saské království na rakouské straně a Lipsko bylo okupováno Pruskem, musel Nietzsche v roce 1867 nastoupit vojenskou službu v pruské armádě a vstoupil do pluku polního dělostřelectva č. 55 v Naumburgu jako roční dobrovolník. Když se v březnu 1868 stal po vážné nehodě na koni neschopným služby, využil dobu svého léčení k další filologické práci, v níž pokračoval v posledním roce studia. Jeho první setkání s Richardem Wagnerem v roce 1868 mělo velký význam. Na doporučení svého učitele Friedricha Ritschla a na popud Wilhelma Vischer-Bilfingera byl Nietzsche v roce 1869 jmenován docentem klasické filologie na malé, tehdy finančně slabé univerzitě v Basileji jako zvláštní talent pro klasické jazyky, ale bez doktorátu. Jeho práce zahrnovala také výuku na tradičním basilejském gymnáziu na náměstí Münsterplatz. Za jeho nejdůležitější vhled v oblasti filologie je považován objev kvantitativního principu, tj. poznání, že starověká metrika, na rozdíl od moderní metriky, byla založena výhradně na délce slabik. Na vlastní žádost byl Nietzsche po přestěhování do Basileje zbaven pruského občanství a zůstal bez státní příslušnosti po zbytek svého života. Krátce však sloužil jako zdravotník na německé straně během francouzsko-německé války. Během této doby se nakazil těžkou úplavicí a záškrtem, jehož rekonvalescence trvala déle. Založení Německé říše a následnou éru Otto von Bismarcka vzal na vědomí s jistou dávkou skepticismu. Kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu byl Nietzsche nucen vzít si dovolenou na zbytek zimního semestru 1875/1876, což mělo brzy vést k ukončení jeho učitelské činnosti. V Basileji začalo v roce 1870 jeho přátelství s Franzem Overbeckem, profesorem teologie a pozdějším rektorem univerzity v Basileji, které trvalo až do doby Nietzscheho duševního vyšinutí. Nietzsche si také vážil svého staršího kolegy Jacoba Burckhardta, který se od něj distancoval.

Nietzsche se již setkal s Richardem Wagnerem a jeho budoucí ženou Cosimou v Lipsku v roce 1868. Oba je hluboce obdivoval a od počátku svého působení v Basileji byl častým hostem v "mistrově" domě v Tribschenu u Lucernu. Ten ho sice na čas přijal do kruhu svých přátel, ale on v něm viděl především propagandistu pro založení svého bayreuthského festivalového sálu.

V roce 1872 Nietzsche publikoval své první velké dílo, Zrození tragédie z ducha hudby, zkoumání původu tragédie, ve kterém nahradil tradiční filologickou metodu filozofickými spekulacemi. V něm rozvinul jakousi psychologii umění tím, že se pokusil vysvětlit řeckou tragédii pomocí dvojice pojmů apollinsko-dionýský. Pamflet byl odmítnut většinou jeho kolegů – včetně Friedricha Ritschla – nebo byl v tichosti přecházen. Kvůli kritice Nietzscheho Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa v jeho polemice Zukunftsphilologie! Nepatřičná vědecká práce, došlo ke krátké veřejné kontroverzi, ve které se jeho bývalý spolužák Erwin Rohde, nyní docent v Kielu, a Richard Wagner postavili na stranu Nietzscheho. Nietzsche si stále více uvědomoval své zvláštní postavení ve filologii, což je důvod, proč se již v roce 1871, i když marně, pokoušel získat uvolněné místo Gustava Teichmüllera na katedře filozofie v Basileji.

V roce 1873 se Nietzsche ve Flimsu setkal s Berthou Rohrovou (1848–1940) a zamiloval se do ní. Čtyři Předčasné úvahy (1873–1876), v nichž se věnoval kulturní kritice ovlivněné Schopenhauerem a Wagnerem, také nenašly kýženou odezvu. Mezitím se Nietzsche ve Wagnerově kruhu setkal s Malwidou von Meysenbug a Hansem von Bülowem a začalo také jeho přátelství s Paulem Rée, jehož vliv ho odvedl od kulturního pesimismu jeho prvních spisů. Nietzsche vzal své zklamání z prvního Bayreuthského festivalu v roce 1876, kde se cítil odpuzován banalitou dramatu a nedostatkem kultivovanosti publika, jako příležitost distancovat se od Wagnera. Jeho někdejší vášeň se změnila v odmítání a nakonec v radikální opozici.

Stejný proces probíhal i u Schopenhauera. Nietzsche začal číst 200stránkovou kritiku Schopenhauerovy filosofie od Philippa Mainlandera 6. prosince – o několik dní později napsal, že se se Schopenhauerem rozešel. S vydáním Menschliches, Allzumenschliches (1878) se projevilo odcizení od Wagnerovy a Schopenhauerovy filosofie. Přátelství s Deussenem a Rohdem mezitím také znatelně ochladlo. Během této doby Nietzsche učinil několik marných pokusů najít pro sebe mladou a bohatou manželku, v čemž ho podporovala především jeho mecenáška z matčiny strany Malwida von Meysenbug. Kromě toho se zvyšovaly nemoci, které se vyskytovaly od dětství (záchvaty migrény a žaludeční poruchy a také těžká krátkozrakost, která nakonec vedla prakticky ke slepotě), což ho nutilo brát si stále delší dobu pauzu od své pedagogické činnosti. V roce 1879 kvůli tomu konečně odešel do předčasného důchodu.

Veden svými nemocemi při neustálém hledání pro něj optimálních klimatických podmínek, nyní hodně cestoval a žil jako autor na volné noze na různých místech až do roku 1889. Žil hlavně z penze, která mu byla poskytnuta; Kromě toho někdy dostával dary od přátel. V létě trávil nejvíce času v Sils-Maria, v zimě hlavně v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a v Nice. Čas od času navštěvoval rodinu v Naumburgu, kde došlo k několika hádkám a usmíření se sestrou. Jeho bývalý žák Peter Gast (eigtl. Heinrich Köselitz) se na čas stal jakýmsi osobním tajemníkem. Köselitz a Overbeck byli Nietzscheho nejtrvalejšími důvěrníky.

Z Wagnerova okruhu mu zůstal jako mateřský mecenáš zejména Meysenbug. Udržoval také kontakt s hudebním kritikem Carlem Fuchsem a zpočátku také s Paulem Rée. Na začátku 80. let 19. století se objevila další díla v aforistickém stylu Lidský, až příliš lidský.

V roce 1882 se prostřednictvím Meysenbuga a Rée setkal v Římě s Lou von Salomé. Nietzsche rychle vytvořil dalekosáhlé plány pro "Trojici" s Rée a Salomé. Sbližování s mladou ženou vyvrcholilo několikatýdenním společným pobytem v Tautenburgu, kde mu dělala doprovod Nietzscheho sestra Alžběta. Nietzsche, přes všechnu svou úctu, viděl Salomé méně jako rovnocennou partnerku než jako nadanou studentku. Zamiloval se do ní, požádal ji o ruku prostřednictvím jejich společné přítelkyně Rée, ale Salomé odmítla. Nietzsche, který byl sužován sebevražednými myšlenkami vzhledem k novým záchvatům nemoci a své nyní téměř úplné izolaci – pohádal se s matkou a sestrou kvůli Salomé – uprchl do Rapallo, kde dal první část Tak pravil Zarathustra na papír za pouhých deset dní.

Na třetí část se zamyslel během svého pobytu v horské vesničce Èze u Nice. Ulice a pamětní deska připomínají Nietzscheho dny v Èze.

Zatímco po rozchodu s Wagnerovou a Schopenhauerovou filozofií s ním zůstalo jen několik přátel, zcela nový styl se u Zarathustry setkal s nepochopením i v nejbližším kruhu jeho přátel, které bylo přinejlepším zastřeno zdvořilostí. Nietzsche si toho byl dobře vědom a téměř pěstoval svou osamělost, i když si na ni často stěžoval. Vzdal se krátkodobého plánu vystoupit na veřejnosti jako básník. Kromě toho ho trápily starosti o peníze, protože jeho knihy se téměř nikdy nekupovaly. V roce 1885 vydal čtvrtý díl Zarathustry pouze jako soukromý tisk v nákladu 40 výtisků, které byly určeny jako dárky pro "ty, kteří mu prokázali vynikající služby" a z nichž Nietzsche nakonec rozdal pouze sedm.

V roce 1886 nechal na vlastní náklady vytisknout knihu Jenseits von Gut und Böse. S touto knihou a druhými vydáními Geburt, Menschliches, Morgenröte a Fröhlicher Wissenschaft vydanými v letech 1886/87 považoval svou práci prozatím za dokončenou a doufal, že se brzy rozvine čtenářská obec. Ve skutečnosti zájem o Nietzscheho rostl, i když velmi pomalu a on sám si toho téměř nevšiml.

Novými známými Nietzscheho v těchto letech byli Meta von Salis a Carl Spitteler, došlo také k setkání s Gottfriedem Kellerem. V roce 1886 jeho sestra, nyní provdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye, aby založila "germánskou" kolonii Nueva Germania – projekt, který Nietzsche považoval za směšný. Sled hádek a usmíření pokračoval v korespondenci, ale sourozenci se znovu osobně viděli až po Fridrichově zhroucení.

Nietzsche pokračoval v boji s opakujícími se bolestivými záchvaty, které mu znemožňovaly neustálou práci. V roce 1887 napsal polemiku O genealogii morálky v krátké době. Vyměnil si dopisy s Hippolytem Tainem, poté také s Georgem Brandesem, který měl první přednášky o Nietzscheho filozofii v Kodani na začátku roku 1888.

V témže roce napsal Nietzsche pět knih, některé z nich z rozsáhlých poznámek, k dočasně plánovanému dílu Vůle k moci. Jeho zdravotní stav se na chvíli zlepšil a v létě byl opravdu v dobré náladě. Jeho spisy a dopisy od podzimu 1888 však již naznačují jeho počínající velikášství. Reakce na jeho spisy, zejména na jarní polemiku Der Fall Wagner, byly jím hrubě přeceňovány. Na své 44. narozeniny, po dokončení Soumraku idolů a zpočátku zdrženlivého Antikrista, se rozhodl napsat autobiografii Ecce homo. V prosinci začala výměna dopisů se Augustem Strindbergem. Nietzsche věřil, že je na pokraji mezinárodního průlomu a pokusil se koupit zpět své staré spisy od prvního vydavatele. Plánoval překlady do nejdůležitějších evropských jazyků. Zamýšlel také vydat sbírku Nietzsche contra Wagner a básně Dionýsos Dithyramby.

Dne 3. ledna 1889 se v Turíně psychicky zhroutil. Drobné dokumenty, tzv. "Wahnzettel" nebo "Wahnbriefe", které posílal blízkým přátelům, ale také například Cosimě Wagnerové nebo Jacobu Burckhardtovi a dokonce i italskému Umbertovi I., byly poznamenány duševní chorobou. Od té doby je příčina kolapsu předmětem opakovaných kontroverzních diskusí. Důležitou otázkou je, zda se občasné symptomy vyskytovaly a stylisticky odrážely již před tímto kolapsem, nebo zda ke kolapsu došlo náhle a mělo by se na něj pohlížet odděleně od již existujících stavů, jako je migréna a astenopie u těžké krátkozrakosti. V minulosti lékařsko-historické výzkumy původních nálezů obvykle dospěly k závěru, že Nietzscheho kolaps lze nejlépe vysvětlit kvartérním stádiem nervové syfilis.

Obnovená hodnocení dávají tuto podezřelou diagnózu do perspektivy několika způsoby. Na jedné straně klinické obrazy kapavky a syfilis nebyly v té době ještě od sebe odlišeny a oba byly označovány jako lue. Navíc demence a Alzheimerova choroba byly lékařsky definovány až po Nietzscheho smrti, takže tato diagnostická možnost nebyla za jeho života k dispozici. Z dnešního pohledu se příznaky onemocnění také shodují s diagnózou genetického onemocnění CADASIL, přičemž připsání syfilis, na základě anamnézy, nelze potvrdit.

Overbeck, znepokojený bludy proti Burckhardtovi a jemu samému, nejprve vzal Nietzscheho do ústavu pro choromyslné Friedmatta v Basileji, který vedl Ludwig Wille. Odtud byl nyní duševně zcela vyšinutý převezen svou matkou na psychiatrickou univerzitní kliniku v Jeně pod vedením Otto Binswangera. Pokus o uzdravení Julia Langbehna, který sám navázal kontakt se svou matkou, selhal. V roce 1890 bylo jeho matce konečně dovoleno vzít si ho do svého domu v Naumburgu. Mohl si tehdy občas krátce popovídat, vynést na povrch útržky vzpomínek a pod některé dopisy vložit pozdravy, které mu diktovala matka, avšak rychle a náhle upadl do bludů nebo apatie a nepoznal staré přátele.

Overbeck a Köselitz nejprve diskutovali o dalším postupu s pracemi, z nichž některé byly dosud nevytištěny. Ta začala s prvním úplným vydáním. Ve stejné době začala první vlna recepce Nietzscheho.

Elisabeth Förster-Nietzsche se po sebevraždě svého manžela v roce 1893 vrátila z Paraguaye, nechala sešrotovat svazky již vytištěné edice Köselitz, založila Nietzscheho archiv a postupně převzala kontrolu nad svým bratrem, který potřeboval péči, stejně jako nad jeho pozůstalostí a vydáváním jeho děl od své staré matky. Rozešla se s Overbeckem, ale podařilo se jí získat Köselitz pro další spolupráci.

Nietzsche sám, jehož úpadek pokračoval, si ničeho z toho nevšiml. Po smrti matky v roce 1897, poté, co jeho sestra prodala dům v Naumburgu, žil ve vile Silberblick ve Výmaru, kde se o něj Alžběta starala. Vybraným návštěvníkům – například Rudolfu Steinerovi – poskytla privilegium být přijati mezi dementního filozofa. Jenaer Volksblatt s odvoláním na noviny z Naumburgu uvedl: "Jeho způsob života se řídí zcela lékařským předpisem, který reguluje jeho stravu a služby. Jinak sedí tiše pohroužen do sebe; Teprve když k jeho uchu dolehne hluk ulice nebo dětí, vydává nesrozumitelné zvuky, ale opět se uklidní, když je mu předčítáno, aniž by rozuměl tomu, co čte. Jeho vzhled není nikterak nezdravý, ale je poněkud obtížné ho oblékat a svlékat, protože je patrná jistá nešikovnost údů." Steiner podal další podrobný popis zaostalého Nietzscheho. Po několika mozkových příhodách, které jsou také slučitelné s diagnózou nervové syfilidy (viz výše), byl Nietzsche částečně ochrnutý a nemohl ani stát, ani mluvit. Dne 25. srpna 1900 ve věku 55 let zemřel ve Výmaru na zápal plic a další mrtvici. Byl pohřben u vesnického kostela v Röckenu v rodinném hrobě.