Michaela Fišerová Knihy

Podtitul: Rozhovory s francouzskými mysliteli Knihu Obraz a moc tvoří dvě doplňující se části: přehledová autorská studie a původní rozhovory s francouzskými mysliteli. První část knihy uvádí do problematiky komplexních vztahů obrazu a moci ve francouzském myšlení na přelomu 20. a 21. století. Jejím záměrem je zdůvodnit interdisciplinární průzkum a uvést do vzájemných souvislostí vlivné vědecké polemiky a názory na vztah obrazu a moci, jak je autorka pozoruje v současném filosofickém a sociálním výzkumu ve Francii. Druhá část knihy přináší 7 unikátních rozhovorů autorky s vybranými osobnostmi současné francouzské filosofie (Georges Didi-Huberman, Marie-José Mondzainová, Jacques Ranciere, Pierre Lévy), sociologie (Michel Maffesoli), antropologie (Marc Augé) a historie médií (Monique Sicardová). Pro lepší orientaci v dané problematice jsou rozhovory uvedeny informačními perexy dotazovaných myslitelů. Takto koncipovaná odborná reflexe je neobvyklou příležitostí pro osobní seznámení se s názory vybraných představitelů francouzské teorie obrazu. Propojuje různé současné odborné perspektivy v pluralitním dialogu, aby tak z různých stran reflektovala aktuální sdílení viditelného jako politiku vizualizace neviditelného.

Odborná monografie se zaměřuje na podpis jako málo prozkoumané médium v oblasti filosofie, sémiotiky a mediálních studií. Cílem výzkumu, financovaného GAČR, je charakterizovat specifické znakové „poselství“ podpisu, což je vlastnoručně nakreslený obraz jména, reprezentující občanskou identitu autora. Autorka rozlišuje diskursivní očekávání od podpisu v psychologické grafologii, soudním písmoznalectví a digitální kryptografii, které ovlivňují současnou českou legální mediační politiku. Z pohledu Derridovy dekonstrukce kniha zkoumá tři aporie spojené s metafyzickými očekáváními od podpisu, která sdílí grafologie a písmoznalectví. Prvním očekáváním je schopnost podpisu rozeznat pisatele jako „přirozený“ obraz jeho jména, druhým je garantování „autentičnosti“ jako dokladu fyzického kontaktu mezi dokumentem a psacím nástrojem. Třetím očekáváním je věčná a neměnná reprodukce podpisu jako osobního loga, které potvrzuje občanskou identitu. Na základě těchto metafyzických očekávání kniha navrhuje mediální sémiotiku podpisu inspirovanou Derridovou dekonstrukcí a Ecovým smluvním realismem, přičemž přináší komplexní filosofický průzkum podmínek interpretace vlastnoručního podpisu.

Reflexe v kolektivní monografii Michaely Fišerové, Martina Švantnera, Felixe Boreckého a Ondřeje Váši byla motivována snahou analyzovat různorodé manipulační strategie, jejichž předmětem je obraz a spolu s ním i my, jeho recipienti. Odborné zpracování tohoto tématu přináší reflexi obrazu a vizuality z hlediska filosofie, sémiotiky, estetiky a dějin umění. I přes různá zaměření jednotlivých autorů je zde společný jmenovatel – úsilí porozumět tomu, jak novým způsobem chápat rozum, nerozum a jejich vztah k přesvědčivosti obrazů. Z různých úhlů pohledu se tak ozřejmuje zcela zásadní věc: zárukou významové „autonomie“ obrazu je nepřekonatelná odlišnost mezi obrazem a slovem, kterým obraz uchopujeme, abychom ho učinili přesvědčivým.

Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta se zaměřuje na problematiku „kyberfotografie“ prostřednictvím současné mediální filozofie, Foucaultovy genealogie a Derridovy dekonstrukce. Autoři analyzují změnu dispozitivu, která nastala s příchodem digitálních technologií v 21. století, a srovnávají analogovou, digitální a kyberfotografii. Pojem „kyberfotografie“ označuje digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwarem „chytrého telefonu“, což je hybridní zařízení kombinující funkce digitální kamery a mobilního telefonu s internetovým přístupem. První kapitola se zabývá vztahem mezi fotografií a „realitou“. Martin Charvát ukazuje, že v diskusi o analogové a digitální fotografii se neustále objevuje myšlenka o existenci nezávislé „objektivní reality“, kterou fotoaparát může zachytit. V „éře“ kyberfotografie je však tento koncept nemožný; kyberfotografie radikálně mění vztah mezi médiem a realitou, stejně jako mezi člověkem a technologií. Druhá kapitola se soustředí na tradiční praxi retuše, jejímž cílem bylo modifikovat původní „autentický“ otisk světla. Michaela Fišerová, inspirována Derridovou filosofií, zkoumá dekonstrukci očekávání „autentičnosti“ v analogové a digitální fotografii. Kyberfotografie je chápána jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje předprogramované modifikace otisku světla. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyb

Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout tuzemskému čtenáři vnitřně sevřenou interpretaci Deleuzova přístupu k literatuře. Kniha obsahuje tři studie – první z nich se zaměřuje na výklad Deleuzova vztahu k umění a literatuře a vyznačuje, jakým způsobem se vyvíjí Deleuzovo uvažování o literatuře, které se formuluje prostřednictvím pojmů literárního stroje a vize. Následující dvě kapitoly tematizují Deleuzovo čtení Kafkova díla. Na jedné straně se předkládá motiv animality jakožto specifický ornament, který je přítomen v celku Deleuzova díla, na straně druhé je tento motiv rozvíjen směrem ke specifické etice tvorby. Právě etika tvorby, ve spojitosti s oblastí politiky, je proponována s ohledem na pozdní fázi Deleuzova díla, kdy dochází k naznačování možného potenciálu literární tvorby vzhledem k proměně společenské situace.

Kniha Fragmentární vidění nabízí filosofickou úvahu o podmínkách fotografické reprezentace události vjemu, vedenou myšlením Jacquesa Derridy. Jeho přístup slouží jako etické memento, varující před totalitarismem v metafyzice, a vybízí k posunu od Rancierovy perspektivy k Derridově a Nancyho. První kapitola zkoumá Rancierovo protiřečení, kde zachovává podmínky reprezentace, ale zároveň tvrdí, že estetický režim se jich zbavil. Autorka kontrastuje tuto kontradikci s Derridovým pojetím jedinečné události, která nemá žádnou reprezentaci. Druhá kapitola se zaměřuje na to, že „přežívání“ události v archivu je možné pouze prostřednictvím technologicky konstruované reprezentace, která musí být fragmentarizována a orámována. Fotografie se stává „relikvií“ díky metonymickému schematismu, který zmírňuje zneklidnění z její fragmentární nedostatečnosti. Třetí kapitola představuje Nancyho pohled na kompulzivní uchovávání fragmentů života. Zatímco pro Derridu je fotografování motivováno archivní horečkou, Nancy tvrdí, že fotografický záznam „přežije“ událost díky riskantní expozici pohledu druhého. Závěr knihy se opírá o Nancyho pojetí technologie jako metafyzické nevyhnutelnosti, která umožňuje „vyfotografovat vzpomínku“ na minulost složením fragmentů přítomnosti.