Winfried Georg Sebald Knihy

Prvotina německého spisovatele W. G. Sebalda (1944–2001) z roku 1988 se stala výchozím bodem tvorby tohoto později po celém světě uznávaného autora. Soubor tří delších textů, jenž nese podtitul Elementární báseň, líčí poetickou formou život a dílo tří různých mužů z různých epoch, Matthiase Grünewalda, mistra Isenheimského oltáře, přírodovědce Georga Wilhelma Stellera z Beringovy expedice na Aljašku, a samotného autora. Jde o další úchvatnou Sebaldovu prózu plnou poezie bez metriky a rýmu.

Německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001), přednesl v roce 1997 na univerzitě v Curychu v rámci tradičních přednášek z poetiky své analyticky hluboce propracované teze o překvapivě slabé odezvě v německé poválečné literatuře na zničující spojenecké bombardování německých měst během 2. světové války. Podle jeho slov, doložených historickým materiálem, se u mnoha autorů projevila naprostá neschopnost popsat to, co sami zažili, a uchovat to pro následující generace. Sebald se netajil názorem, že německá literatura zklamala tváří v tvář těmto hrůzám, z nichž povstala poválečná Spolková republika. Kniha je doplněna esejem o pochybném postoji po válce možná neprávem uznávaného spisovatele Alfreda Andersche za vlády nacistů a jeho oportunistickém obratu politického smýšlení po válce.

Když se psaní stane osudem, jde osobní život stranou. Spisovatelé Gottfried Keller, Johann Peter Hebel, Eduard Mörike, Jean-Jacques Rousseau, Robert Walser a malíř Jan Peter Tripp byli outsideři a osamělci stojící stranou dění, možná i ztroskotanci. Žijící klasik W. G. Sebald sleduje stopy, jež zanechali v životě a literatuře. Píše o nich tak naléhavě, jako by stáli před námi živí a byli našimi současníky. Sebald splétá jejích osudy a tvorbu se svým vlastním životem a bohatou kariérou. Přináší obraz výjimečně talentovaných autorů, jejichž prokletím byla křehká povaha. V neposlední řadě je Byt ve venkovském domě netradičním autoportrétem téměř kultovního spisovatele. Knihu doprovází reprodukce více než čtyřiceti obrazů, které k textu sám Sebald vybral.

Sled postřehů, vzpomínek a asociací vyvolaných poutí po východoanglickém pobřeží počátkem devadesátých let minulého století se v podání známého německého prozaika postupně rozrůstá v úchvatné předivo úvah na téma pomíjivosti, zániku a dlouhého stínu minulosti, jež nepřestává ovlivňovat náš život. Autorova zpráva o pěším putování krajinou někdejších honosných panských sídel, prosperujících přístavů a letovisek, dnes vesměs poznamenaných nezadržitelným úpadkem, a s ní spojená evokace řady historických postav a událostí - Conradova zážitku hrůz kolonizace Konga, ničivého vlivu Evropanů na vývoj Číny, rozmachu a úpadku výroby hedvábí v Anglii a Německu či spojeneckého bombardování Německa za druhé světové války - je ve svém celku jakýmsi essai noir na téma tragické povahy lidských dějin, zároveň však nepřestává fascinovat šíří svého záběru a množstvím motivů tvořících Sebaldův melancholický obraz světa, jehož nepominutelnou součástí je i autorův vlastní životní osud.

V devíti studiích zkoumá W. G. Sebald tematický komplex domova a exilu, který je pro rakouskou literaturu 19. a 20. století tak charakteristický. Protože Sebald sám žil v cizině a pohybuje se zde ve známém terénu, odkrývají se jeho citlivému vnímání souvislosti, jejichž aktualitu dokládají v neposlední řadě neustále nově se vynořující otázka po identitě kdysi tak mocného Rakouska i časem se proměňující asimilační historie Židů. V esejích tohoto svazku hraje základní roli ztráta domova u řady rakouských literátů. Přeložil Radovan Charvát.

Ve čtveřici na první pohled neokázale až nezáživně líčených příběhů židovských exulantů lékaře Henryho Selwyna, učitele Paula Bereytera, malíře Maxe Ferbera a vypravěčova prastrýce Ambrose Adelwartha se nedávno zesnulému německému autorovi podařilo vytvořit dílo mimořádné umělecké hodnoty a nečekaně silného účinku. Sebaldův originální styl, mísící životopisné vyprávění s cestopisnými a deníkovými záznamy, filozofujícími a snovými pasážemi a sugestivními fotografickými ilustracemi, postupně proměňuje prozaický dokument o čtyřech individuálních životech v jímavý i hluboce znepokojivý obraz lidské samoty a tragédie nedávných evropských dějin.

Autobiografický vypravěč Sebaldovy prozaické prvotiny, odehrávající se v osmdesátých letech minulého století, putuje na své samotářské cestě z Anglie do Vídně, Benátek, Verony a dalších míst krajinami evropské minulosti i svou vlastní trýzněnou pamětí. Enigmatický příběh znepokojuje svou neustálou oscilací mezi fikcí a realitou - deníkové a cestopisné zápisky se mísí se snovými a filozofujícími pasážemi, epizodami ze života Stendhala, Casanovy či Kafky a dokumentárními fotografickými ilustracemi. Přitom čtenáře postupně vtahuje do omračujícího víru úvah na téma lidského osudu, paměti, skutečnosti a pravdy.

Románový příběh podivínského samotáře Jacquese Austerlitze patří k nejlepším dílům německého prozaika, jehož první česky vydaná kniha, čtveřice novel Vystěhovalci, se roku 2006 stala jedním z nejvýraznějších překladových titulů na české literární scéně. Muž, který upoutá vypravěčovu pozornost fotografováním zrcadel čekárny antverpského nádraží, je, jak se postupně ukáže, někdejším židovským uprchlíkem z předválečné Prahy, který byl z města odvezen jako dítě, adoptován rodinou velšského protestantského kazatele a teprve v dospělosti pracně odhaluje kořeny vlastní identity a dobírá se příčin svých celoživotních úzkostných stavů a existenciální tísně. Záplava vzpomínek, která se jako voda z protržené hráze v Austerlitzovi uvolní poté, co se vydá do Čech po stopách osudu svých rodičů i někdejší vlastní cesty za svobodou, mu umožní dobrat se alespoň částečné pravdy o vlastním já, zároveň však jako by jej spolu s vypravěčem zaváděla ještě hlouběji do „srdce temnoty“ nedávných evropských dějin.

Ústředními texty posmrtně vydané knihy Campo Santo W. G. Sebalda (1944–2001) jsou čtyři fragmenty z připravované obsáhlé, ale už pak nikdy nevydané prózy o Korsice. Na tyto fragmenty navazují Sebaldovy literární eseje, jež jsou dokladem velkých autorových náklonností, od Kafky až k Nabokovovi. Důležité impulzy ovšem Sebald bral i ze současné literární tvorby a umění, např. od Jeana Améryho, Petera Weisse a Wolfganga Hildesheimera. Opět se vrací ke svým věčným tématům neodčinitelné zkázy a pustošení, jež u něho vzbuzují pocity zármutku a lítosti nad historií. Kniha Campo Santo je vzpomínkou na velkého vypravěče.

The first sustained interrogation of travel in Sebald's literary and essayistic work, employing multivalent and new critical perspectives.