Winfried Georg Sebald Knihy

Prvotina německého spisovatele W. G. Sebalda (1944–2001) z roku 1988 se stala výchozím bodem tvorby tohoto později po celém světě uznávaného autora. Soubor tří delších textů, jenž nese podtitul Elementární báseň, líčí poetickou formou život a dílo tří různých mužů z různých epoch, Matthiase Grünewalda, mistra Isenheimského oltáře, přírodovědce Georga Wilhelma Stellera z Beringovy expedice na Aljašku, a samotného autora. Jde o další úchvatnou Sebaldovu prózu plnou poezie bez metriky a rýmu.

Německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001), přednesl v roce 1997 na univerzitě v Curychu v rámci tradičních přednášek z poetiky své analyticky hluboce propracované teze o překvapivě slabé odezvě v německé poválečné literatuře na zničující spojenecké bombardování německých měst během 2. světové války. Podle jeho slov, doložených historickým materiálem, se u mnoha autorů projevila naprostá neschopnost popsat to, co sami zažili, a uchovat to pro následující generace. Sebald se netajil názorem, že německá literatura zklamala tváří v tvář těmto hrůzám, z nichž povstala poválečná Spolková republika. Kniha je doplněna esejem o pochybném postoji po válce možná neprávem uznávaného spisovatele Alfreda Andersche za vlády nacistů a jeho oportunistickém obratu politického smýšlení po válce.

Když se psaní stane osudem, jde osobní život stranou. Spisovatelé Gottfried Keller, Johann Peter Hebel, Eduard Mörike, Jean-Jacques Rousseau, Robert Walser a malíř Jan Peter Tripp byli outsideři a osamělci stojící stranou dění, možná i ztroskotanci. Žijící klasik W. G. Sebald sleduje stopy, jež zanechali v životě a literatuře. Píše o nich tak naléhavě, jako by stáli před námi živí a byli našimi současníky. Sebald splétá jejích osudy a tvorbu se svým vlastním životem a bohatou kariérou. Přináší obraz výjimečně talentovaných autorů, jejichž prokletím byla křehká povaha. V neposlední řadě je Byt ve venkovském domě netradičním autoportrétem téměř kultovního spisovatele. Knihu doprovází reprodukce více než čtyřiceti obrazů, které k textu sám Sebald vybral.

Sled postřehů, vzpomínek a asociací vyvolaných poutí po východoanglickém pobřeží počátkem devadesátých let minulého století se v podání známého německého prozaika postupně rozrůstá v úchvatné předivo úvah na téma pomíjivosti, zániku a dlouhého stínu minulosti, jež nepřestává ovlivňovat náš život. Autorova zpráva o pěším putování krajinou někdejších honosných panských sídel, prosperujících přístavů a letovisek, dnes vesměs poznamenaných nezadržitelným úpadkem, a s ní spojená evokace řady historických postav a událostí - Conradova zážitku hrůz kolonizace Konga, ničivého vlivu Evropanů na vývoj Číny, rozmachu a úpadku výroby hedvábí v Anglii a Německu či spojeneckého bombardování Německa za druhé světové války - je ve svém celku jakýmsi essai noir na téma tragické povahy lidských dějin, zároveň však nepřestává fascinovat šíří svého záběru a množstvím motivů tvořících Sebaldův melancholický obraz světa, jehož nepominutelnou součástí je i autorův vlastní životní osud.

V devíti studiích zkoumá W. G. Sebald tematický komplex domova a exilu, který je pro rakouskou literaturu 19. a 20. století tak charakteristický. Protože Sebald sám žil v cizině a pohybuje se zde ve známém terénu, odkrývají se jeho citlivému vnímání souvislosti, jejichž aktualitu dokládají v neposlední řadě neustále nově se vynořující otázka po identitě kdysi tak mocného Rakouska i časem se proměňující asimilační historie Židů. V esejích tohoto svazku hraje základní roli ztráta domova u řady rakouských literátů. Přeložil Radovan Charvát.

Ve čtveřici na první pohled neokázale až nezáživně líčených příběhů židovských exulantů lékaře Henryho Selwyna, učitele Paula Bereytera, malíře Maxe Ferbera a vypravěčova prastrýce Ambrose Adelwartha se nedávno zesnulému německému autorovi podařilo vytvořit dílo mimořádné umělecké hodnoty a nečekaně silného účinku. Sebaldův originální styl, mísící životopisné vyprávění s cestopisnými a deníkovými záznamy, filozofujícími a snovými pasážemi a sugestivními fotografickými ilustracemi, postupně proměňuje prozaický dokument o čtyřech individuálních životech v jímavý i hluboce znepokojivý obraz lidské samoty a tragédie nedávných evropských dějin.

Autobiografický vypravěč Sebaldovy prozaické prvotiny, odehrávající se v osmdesátých letech minulého století, putuje na své samotářské cestě z Anglie do Vídně, Benátek, Verony a dalších míst krajinami evropské minulosti i svou vlastní trýzněnou pamětí. Enigmatický příběh znepokojuje svou neustálou oscilací mezi fikcí a realitou - deníkové a cestopisné zápisky se mísí se snovými a filozofujícími pasážemi, epizodami ze života Stendhala, Casanovy či Kafky a dokumentárními fotografickými ilustracemi. Přitom čtenáře postupně vtahuje do omračujícího víru úvah na téma lidského osudu, paměti, skutečnosti a pravdy.

Románový příběh podivínského samotáře Jacquese Austerlitze patří k nejlepším dílům německého prozaika, jehož první česky vydaná kniha, čtveřice novel Vystěhovalci, se roku 2006 stala jedním z nejvýraznějších překladových titulů na české literární scéně. Muž, který upoutá vypravěčovu pozornost fotografováním zrcadel čekárny antverpského nádraží, je, jak se postupně ukáže, někdejším židovským uprchlíkem z předválečné Prahy, který byl z města odvezen jako dítě, adoptován rodinou velšského protestantského kazatele a teprve v dospělosti pracně odhaluje kořeny vlastní identity a dobírá se příčin svých celoživotních úzkostných stavů a existenciální tísně. Záplava vzpomínek, která se jako voda z protržené hráze v Austerlitzovi uvolní poté, co se vydá do Čech po stopách osudu svých rodičů i někdejší vlastní cesty za svobodou, mu umožní dobrat se alespoň částečné pravdy o vlastním já, zároveň však jako by jej spolu s vypravěčem zaváděla ještě hlouběji do „srdce temnoty“ nedávných evropských dějin.

Ústředními texty posmrtně vydané knihy Campo Santo W. G. Sebalda (1944–2001) jsou čtyři fragmenty z připravované obsáhlé, ale už pak nikdy nevydané prózy o Korsice. Na tyto fragmenty navazují Sebaldovy literární eseje, jež jsou dokladem velkých autorových náklonností, od Kafky až k Nabokovovi. Důležité impulzy ovšem Sebald bral i ze současné literární tvorby a umění, např. od Jeana Améryho, Petera Weisse a Wolfganga Hildesheimera. Opět se vrací ke svým věčným tématům neodčinitelné zkázy a pustošení, jež u něho vzbuzují pocity zármutku a lítosti nad historií. Kniha Campo Santo je vzpomínkou na velkého vypravěče.

When German author W. G. Sebald died in a car accident at the age of fifty-seven, the literary world mourned the loss of a writer whose oeuvre it was just beginning to appreciate. Through published interviews with and essays on Sebald, award-winning translator and author Lynne Sharon Schwartz offers a profound portrait of the writer, who has been praised posthumously for his unflinching explorations of historical cruelty, memory, and dislocation.With contributions from poet, essayist, and translator Charles Simic, New Republic editor Ruth Franklin, Bookworm radio host Michael Silverblatt, and more, The Emergence of Memory offers Sebald’s own voice in interviews between 1997 up to a month before his death in 2001. Also included are cogent accounts of almost all of Sebald’s books, thematically linked to events in the contributors’ own lives.Contributors include Carole Angier, Joseph Cuomo, Ruth Franklin, Michael Hofmann, Arthur Lubow, Tim Parks, Michael Silverblatt, Charles Simic, and Eleanor Wachtel.