Petr Pazdera Payne
28. červen 1960
Prozaik a dramatik Petr Pazdera Payne se narodil 28. června 1960 v Praze. Jméno Pazdera je rodné příjmení otce. V l. 1975–79 studoval na gymnáziích Budějovická a Prosek v Praze 4 a 9. V letech 1979–81 se vyučil „uměleckým zpracovatelem dřeva“ ve výrobním družstvu Výtvarná řemesla v Praze. V l. 1981–82 a 1984–89 vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze; v l. 1982–84 pracoval jako lesní dělník, sanitář, topič, pracovník pečovatelské služby, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník v Národní galerii. V r. 1989 krátce pracoval pro Východoevropskou informační agenturu, v l. 1989–1992 působil jako evangelický farář v Kadani a v Chomutově a v nedalekých vězeňských zařízeních. V l. 1992–95 přednášel základy etiky a kapitoly z dějin křesťanství na ČVUT v Praze, v l. 1994–95 pracoval v sekci řízení a organizace na Ministerstvu vnitra ČR, v l. 1996–97 v Nadaci člověk v tísni. V r. 1997 založil nakladatelství Medard, jehož je jediným redaktorem. Žije v Praze. Poezii, prózu a dramatické texty (dramolety) publikoval po r. 1989 v novinách a časopisech Host, Iniciály, Modrý květ, Okruh, Protestant, Proudy, Salon Práva, Souvislosti, Tvar, Velehrad, Weles, Psí víno, Listy, Dekadent geniální; je zastoupený ve sbornících Almanach Pant (Pant klub, 1996), Kroky ze tmy (Triton, 1996), Žleby 97 (Juno, 1997), Šlépěje po krabatině II (soukromý tisk V. Dvořáka, 1997), Pětlet (Městská knihovna Děčín, 1999), Literární a kulturní klub 8 1997–1999 (Literární a kulturní klub 8, 2000), Skřípavá hudba vrat (Weles, 2000). Žije v Praze. Literární počátky Petra Payna jsou spojeny s jeho disidentskými aktivitami v prostředí evangelických obcí v průběhu 80. let; tehdy také autor začal psát dramatické aktovky, pro něž si zvolil terminologické pojmenování „dramolety“ a jimž se věnoval i později, zejména v 90. letech (Dramolety). Již v té době získal první zkušenosti s psaním prózy, zejména s tvorbou kratších, sevřených prozaických útvarů, zpravidla majících charakter podobenství, nevtíravého mravního poučení až přikázání, anebo novodobého náboženského apokryfu. Své prvotiny se autor dočkal až na samém konci 90. let a nikoli náhodou všechny jeho dosavadní beletristické knížky spojují starší texty s novými a představují určitý průřez žánrovými a stylistickými možnostmi autorova naturelu. Zároveň jde pokaždé o svérázný generační oblouk, o předčasnou generační bilanci. V titulu Nečekaný čekaný a jiné variace na staré biblické příběhy Payne demonstroval svou schopnost revokovat nadčasové biblické motivy v plasticky načrtnutých, byť záměrně modelově interpretovaných psychologických scénách z pozdějších časů. Kritika vyzvedávala i Paynovu způsobilost vynalézavě obměňovat rozličné biblické „texto-zdroje“ a za autorovu nejsymptomatičtější metodu psaní označovala jeho umění parataxe čili „zdrženlivý postoj vůči dění světa“ (Josef Štochl). Zpravidla v těchto citlivě komponovaných příbězích triumfuje skryté či odkrývané vědomí mravního řádu, kolikrát skutečně nečekaného a čekaného zároveň. Svěží a přitom též duchovně naléhavé Paynovy texty z jeho debutu sympaticky rozšiřovaly estetické i etické spektrum naší moderní prózy. V souladu s potřebou (či přímo požadavkem) takto rozšířit zejména duchovní horizonty novodobé kulturní obce vytvořil Payne soubor esejisticky laděných kázání (ve svazku Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?). V těchto novodobých homiletikách prokázal schopnost subtilní duchovní interpretace nejen slov a situací z Písma, ale i nevšední empatie ve vztahu k lidským pohnutkám, slabostem i starostem. S tímto přístupem ke světu souznívají i dvě následující Paynovy prozaické knížky Kol dějů a Zvěsti, pokaždé se skládající z několika textů meditativních, někdy výrazně alegorických, analyzujících nejen problém víry a nevíry v obecné poloze, nejčastěji v etice umělce, dále z textů autobiografického charakteru, pojednávajících na příkladu konkrétních životních situací (vztah k rodičům a sourozencům, palčivost prvního milostného vztahu, propastná nekonečnost bolesti následující po ztrátě rodičů). Příběhy a příhody, které autor zejména v prózách ze souboru Zvěsti v průhledné masce někdy vševědoucího, jindy nevědoucího vypravěče sděluje jak sám sobě, tak i čtenářům, přitom u něho záměrně oscilují mezi dvěma rudimentárními stylistickými principy: jednou tíhnou k tolik oblíbené paynovské poloze stylizovaného podobenství, ať jsou vyprávěna buď víc vážně, anebo víc nevážně, podruhé inklinují spíše k skoro dokumentárně, s důrazem na každodenní detail koncipovanému autobiografickému svědectví. Ještě víc pochopitelně tíhnou k beletristické výpovědi, referující s patřičnou reflexí a především s autorským nadhledem o peripetiích vlastního tápání, hledání a míjení. O to zde jde mnohem víc a výrazněji než o přehršle životních reálií, třebaže rovněž tato konkrétní fakta našeho osudu jsou v Paynově textu v zájmu přesvědčivosti výpovědi (a její emblematičnosti) rovněž vrchovatě přítomna.