Friedrich Schiller

Friedrich Schiller byl jediným synem württemberského důstojníka, který pracoval také jako chirurg, a vyrůstal se svými pěti sestrami ve Schwäbisch Gmündu, Lorchu a později v Ludwigsburgu. Tam navštěvoval latinskou školu a po čtyřnásobném složení protestantské státní zkoušky začal 16. ledna 1773 studovat práva na Karlsschule. O tři roky později přestoupil na medicínu a v roce 1780 získal doktorát. Svým divadelním debutem, hrou Loupežníci, která měla premiéru v roce 1782, Schiller významně přispěl k dramatu Sturm und Drang a světové literatuře.

V roce 1782, již jako vojenský lékař, uprchl před svým panovníkem vévodou Karlem Evženem z Württemberska do Durynska, protože mu hrozilo vězení a zákaz psaní za nedovolené vzdálení se ze služby. V roce 1783 začal Schiller pracovat na Donu Karlosovi. Když mu vypršelo zaměstnání dramatika v mannheimském Národním divadle, odjel Schiller v roce 1785 do Lipska, aby se setkal se svým budoucím přítelem a mecenášem Christianem Gottfriedem Körnerem. V následujících letech se ve Výmaru setkal s Christophem Martinem Wielandem, Johannem Gottfriedem Herderem a Johannem Wolfgangem von Goethem. Společně formovali výmarský klasicismus.

Vedle jeho divadelního debutu a Dona Karlose patří ke standardnímu německému repertoáru zejména historická dramata Valdštejn, Marie Stuartovna, Panna orleánská a Vilém Tell. Jako autor a teoretik byl vzorem i protipólem pro pozdější dramatiky. Kromě dramatické tvorby napsal Schiller řadu estetických pojednání, například Die Schaubühne als eine moralische Anstalt betrachtet, Über Anmut und Würde, Über die ästhetische Erziehung des Menschen, Über naive und sentimentalische Dichtung a Vom Erhabenen, v nichž vytyčil svou poetiku a ukázal literatuře nové cesty prostřednictvím dosud neznámé hloubky reflexe. Jeho balady patří k nejznámějším německým básním. Neméně významná je i jeho myšlenková a didaktická poezie.

Friedrich Schiller se narodil ve Württembersku a později se stal občanem Saska-Výmaru. V roce 1792 mu bylo uděleno čestné francouzské občanství, a tím i francouzská národnost - na počest jeho dramatu Loupežníci, které se hrálo v Paříži a bylo vnímáno jako boj za svobodu proti tyranii.

Friedrich Schiller byl narozen jako druhé dítě důstojníka, lékař na rány a vedoucí dvorního zahradnictví v Marbachu am Neckar Johann Kaspar Schiller a jeho manželka Elisabetha Dorothea Schiller. Kodweißová, dcera hostinského a pekaře, se narodila roku 1759 v Marbacham Neckar. Friedrich byl o dva roky mladší než jeho sestra Christophine, se kterou navázal blízký vztah. Další čtyři sestry následovaly až po šesti letech, z nichž dvě zemřely v dětství. Protože otec byl zaměstnán jako reklamní důstojník a pracoval v říšském městě Schwäbisch Gmünd, přestěhovala se rodina v roce 1764 do Lorchu. Krátce poté, co se v roce 1766 narodila Friedrichova druhá sestra Luisa, se rodina přestěhovala do Ludwigsburgu. Ve stejném roce vstoupil Friedrich do tamní latinské školy. Již ve třinácti letech napsal divadelní hry Absalon a Die Christen( Křesťané), které se již nedochovaly.

Na vévodský rozkaz a proti vůli rodičů musel Schiller 16. V lednu 1773 vstoupil do Karlovy školy. Při jeho vstupu se ještě krátkodobě jmenovala „Vojenská školka pro výsadbu“, o 54 dní později, od 11. V březnu 1773 byla vojenská akademie umístěna na zámku Solitude u Gerlingenu (Württemberg) a Stuttgartu. Schiller začal studovat právo. Chovanci byli vojensky prodchnuti, což mohlo přispět k tomu, že byl ještě v patnácti letech pomočovatelem; dvakrát za to byl tvrdě potrestán. Schiller tajně šňupal tabák a spolu se svými kamarády četl zakázané spisy.

Nejstarší známá Schillerova podobizna je stínová trhlina, která ho ukazuje jako studenta Vysoké carlské školy. Uměleckou ornamentiku kolem zmíněné siluety mladého Friedricha Schillera vytvořil hudební nakladatel Heinrich Philipp Boßler.

Vojenská akademie byla založena 18. Od listopadu 1775 byl přemístěn ze zámku Solitude do centra Stuttgartu. Schiller změnil studijní obor a obrátil se k medicíně. Během této doby ho svázala díla básníků bouře a nutkání a básně Klopstockovy. Přitom měl rozhodující vliv zejména Friedrich Maximilian Klinger.

Ve stejném roce napsal (dnes již nedochovanou) divadelní hru Student z Nassau. V roce 1776 vyšla jeho první tištěná báseň Der Abend. Schiller studoval díla Plútara, Shakespeara, Voltaira, Rousseaua a Goetha. Rovněž v roce 1776 začal pracovat na dramatu o svobodě Loupežníci. V roce 1779 složil první lékařskou examinu a požádal o propuštění z vojenské akademie, aby se stal vojenským lékařem.

Jeho první spor o filosofii fyziologie (1779) znalci – profesoři a osobní lékaři vévody Carla Eugena, který byl přítomen při disputaci, zcela odmítli. Důvodem bylo, že tato práce má příliš mnoho „ohně“ a „celý učený svět“ se musí cítit urážen Eleven Schillerovou. Poměrně známým příkladem z této práce je jeho odmítnutí uznat již tehdy prokázanou skutečnost, že kanály vnitřního ucha jsou naplněny tekutinami: Teprve o rok později, po dalším marném pokusu o disertaci o horečnatých onemocněních, mu byl udělen doktorát. Nyní chtěl adekvátně pracovat jako lékař. To mu však bylo uděleno až v prosinci 1780, po zveřejnění jeho disertační práce pokus o souvislosti tematiky člověka s jeho duchovní. V tom mladý lékař reflektoval antropologicky odůvodněnou souvislost mezi vznikající „zkušenostní duševní vědou“ a somaticky orientovanou „farmaceutickou vědou“. Schiller byl proto připočítán k dobovým „filozofickým lékařům“, což již naznačovalo jeho pozdější vývoj. K Schillerovým přátelům patřil od mládí lékař Friedrich Wilhelm von Hoven. Promovaný lékař Schiller vstoupil nyní v vévodské württemberské armádě jako regimentsmedicus do pluku grenadier-Regiment von Augé (v roce 1767 vznikl z obou rot grenadiánů).) Kreis-Pfanterie-Regiments Württemberg, rovněž s Augem jako náčelníkem pluku, a posádkami praporu 2, 3 a 4, který byl rozpuštěn v letech 1765 až 1767. Se svou kariérou byl už od začátku nespokojený. Nejen, že pověst jeho pluku byla údajně málo lesklá, protože se podle Schillerova popisu skládala pouze z „240 téměř výhradně invalidů a mrzáků“. Poměrně nízký plat plukovníka odpovídal přibližně platu premierporučíka a umožňoval měsíčně 18 zlatých (resp. 15 guldenů ve 20guldenské konvenční stopě) jen skromný způsob života. Reálná vyhlídka na budoucí zlepšení situace neexistovala vzhledem k tomu, že v té době chyběly možnosti vzestupu vojenských lékařů. K tomu se přidalo, že mu vévoda odepřel žádost o zlepšení zásluh zacházením s civilisty. Jiným württemberským vojenským lékařům však bylo případ od případu dovoleno provozovat civilní praxi, stejně jako nosit civilní oděv, o který Schiller požádal vévodu. Ale i to mu bylo zakázáno, i když Schillerův otec už pro svého syna nechal nazakázkovat nákladný civilní oblek.

Na pevnosti Hohenasperg potkal Schiller tam uvězněného básníka Christiana Friedricha Daniela Schubarta, který ho upozornil na látku lupičů. V roce 1781 dokončil Schiller svou divadelní hru, která byla ještě téhož roku anonymně vytištěna. Dne 13. V lednu 1782 byli loupežníci mannheimským divadlem úspěšně uvedeni pod intendancí Wolfganga Heriberta z Dalbergu. Veselé bouře zažehly hru především u mladého publika – mladí lidé s nadšením pro svobodu založili v následujících měsících v jižním Německu mnoho „lupičských band“. Také Schiller byl spolu se svým přítelem Andreasem Streicherem na premiéře přítomen a za tímto účelem odešel tajně z Karlovy školy, aniž by žádal o oficiální svolení. Když o čtyři měsíce později odjel do Mannheimu podruhé bez dovolenkového povolení, odvezl vévoda Carl Eugen neúprosného básníka za trest na čtrnáct dní do vězení na hlavní hlídku ve Stuttgartu (dnes přestavěná, Königstraße 29) a zakázal mu další kontakt s (kurfalckým) zahraničím.

Počátkem roku 1782 vyšla antologie na rok 1782 s 83 básněmi, většinou napsanými Schillerem. Když byla v srpnu téhož roku vévodovi předložena stížnost, že Schiller se svými lupiči hanobil Švýcarsko (protože jednoho z loupežníků Graubünden urážel jako „Athény gaunery“), konflikt mezi zemským pánem a autorem se vyostřil. Schiller byl vyhrožován pevnostním vězením a zakázal veškeré další nelékařské spisovatelství. Tím se pro Schillera, který dosud váhal s útěkem z ohledu na svého otce závislého na vévodovi, stalo další setrvání ve Stuttgartu definitivně nemožným. V noci z 22. na 23. V září 1782, když vévoda na počest ruského velkoknížete Pavla, pozdějšího cara, a jeho manželky, neteře Carla Eugena, uspořádal velkou slavnost s ohňostrojem, využil Schiller přízeň okamžiku a uprchl z města se svým přítelem Andreasem Streicherem. Tímto krokem na sebe Schiller vzal velké osobní riziko, neboť se tím stal jako vojenský lékař oficiálně praporem. Nejprve odjel do Mannheimu, kde dalbergovi představil své nové drama Spiknutí Fiesca v Janově. Následovaly cesty do Frankfurtu nad Mohanem, Oggersheimu a Bauerbachu v Durynsku. Později vylíčil Schillerovu dobu ve své knize Schillerův útěk ze Stuttgartu a pobyt v Mannheimu v letech 1782 až 1785.

Když se objevily zvěsti, že se vévoda Carl Eugen snaží vydat Schillera, obdržel básník na základě zprostředkování svého studijního přítele Wilhelma von Wolzoga (který se v roce 1794 oženil s Caroline von Lengefeld) v prosinci 1782 u jeho matky Henriette von Wolzog nenápadný azyl s pseudonymem Dr. Rytíř v durynském Bauerbachu. Zde dokončil práci na Luise Millerinové a začal první návrhy na Dona Karlose. V nedalekém rezidenčním městě Meiningen z vévodství Sasko-Meiningen se při svých návštěvách dvorní knihovny vévodského domu seznámil s knihovníkem Wilhelmem Reinwaldem. Reinwald zásoboval Schillera pracovním materiálem a seznámil se s jeho starší sestrou Christophine Schillerovou, se kterou se v roce 1786 oženil.

Na pozvání divadelního intendanta Dalberga se Schiller v červenci 1783 vrátil do Mannheimu a v září nastoupil na místo divadelního básníka. Ve stejném měsíci onemocněl „nervovou horečkou“ (malárií), která byla původem z tehdy ještě bažinatého údolí Rýna. V Mannheimu se seznámil s Charlotte von Teletem. V lednu 1784 bylo uvedeno Fiesco, v dubnu 1784 drama Luise Millerin, které mezitím, na doporučení herce Augusta Wilhelma Ifflanda, získalo veřejnosti účinnější titul Kabala a láska. Před Kurfalckou německou společností v Mannheimu přednesl Schiller v červnu 1784 přednášku na otázku "Copak vlastně může dobře stojící činoherní pódium fungovat?". V prosinci 1784 mu vévoda Carl August Sasko-Výmarský, který na darmstadtském dvoře zažil Schillerovo čtení prvního výtahu dona Karlose, udělil titul Výmarské rady. Po roce jako divadelní básník v Mannheimu nebyla Schillerova smlouva z Dalbergu prodloužena, což vedlo k tomu, že se Schillerova již tak nejistá finanční situace ještě zhoršila a vysoce ceněný autor téměř skončil v dluhové pasti.

V dubnu 1785 odcestoval Schiller do Lipska za Christianem Gottfriedem Körnerem, který mu pomohl z hospodářské nouze. Seznámení se zrny, které v letech 1812 až 1816 vydalo celkové vydání Schillerových děl, začalo v červnu 1784 anonymním, ale čtyřportrétovým dopisem: Körner a jeho přítel Ludwig Ferdinand Huber byli spolu s dcerami Minny a Dory Stockové z lipského měděného rytce Johanna Michaela Stocka (1737–1773) kritizováni za toto nedůstojné spojení jejich velkoměšťácko-autoritářskými otci. Proto se oba novomanželé mohli ztotožnit zejména s vylíčením nesprávného vztahu v Schillerově dramatu Kabala a láska a ve zmíněném anonymním dopise Schillerovi vyjádřili neomezenou úctu k jeho odvážným dramatům: V době, kdy se umění stále více redukuje na pilnou otrokyni bohatých a mocných wollüstlingů, dělá dobře, když vystoupí velký muž a ukáže, čeho je člověk ještě schopen.Schiller odpověděl na tento dopis až o půl roku později: „Její dopisy mě potkaly v jedné z nejsmutnějších nálad mého srdce.“

Po šťastném setkání s pozdějším přítelem Körnerem vznikla v létě a na podzim roku 1785 Óda na radost. Během svého pobytu v Loschwitz se Schiller ve vesnici Blasewitz ležící naproti Labi seznámil s dcerou hostinského Johanne Justine Segedin, kterou později roku 1797 ve Valdštejnově táboře zvěčnil jako „Gustel von Blasewitz“. V roce 1786 vyšlo ve druhém vydání časopisu Thalia vyprávění Zločinci z infamie. Pravdivý příběh, který byl později publikován pod názvem Zločinec ze ztracené cti. V době od 17. dubna až 21. V květnu 1787 pobýval Schiller v Tharandtu u Drážďan a tam v hostinci u Jelena dokončil svého dona Karlose.

Dne 21. V červenci 1787 odcestoval Schiller do Výmaru, kde se seznámil s Herderem, Wielandem a prvním kantiáncem Carlem Leonhardem Reinholdem, který Schillera přesvědčil, aby své Kantovo studium zahájil jeho spisy z Berlínského měsíčníku. Během cesty po Rudolstadtu se seznámil s Charlotte von Lengefeld a její sestrou Caroline, která se proslavila pod svým manželským jménem Caroline von Wolzog poté, co nejprve pod pseudonymem publikovala v Schillerově časopise Die Horen román Agnes von Lilien, který byl občas připisován Schillerovi nebo Goethemu. Ve stejném roce bylo také vytištěno a ihned uvedeno drama Don Karlos. První setkání Schillera a Goetha se uskutečnilo 14. prosince 1779 se konal při nadačních slavnostech Stuttgartské Karlovy školy v Novém zámku. Poté, co se Goethe v roce 1788 vrátil ze své italské cesty, přišli oba básníci poprvé do bližšího kontaktu 7. Září 1788 v zahradě rodiny von Lengefeld v Rudolstadtu, ovšem zájem o bližší seznámení měl výhradně Schiller.

V roce 1789 přijal Schiller mimořádnou profesuru v Jeně – navzdory svým nadějím zprvu bez platu – a vyučoval tam jako historik, ačkoliv byl profesorem filozofie. Kvalifikoval se zejména svou historií odpadu spojeného Nizozemska. Zpráva, že oblíbený autor lupičů by měl zahájit svou učitelskou činnost v Jeně, vyvolala skutečné bouře nadšení. Celé město bylo v nepořádku. Nával zájemců o jeho nástupní přednášku Co znamená a na jakém konci se studuje univerzální historie? dne 26. V květnu 1789 byla kapacita přednáškového sálu překonána, takže nesčetní posluchači se museli v krátké době přestěhovat do největšího sálu univerzity. Když se rýsovalo zlepšení Schillerových hospodářských poměrů profesurou – od února 1790 pobíral od výmarského vévody roční plat ve výši 200 tolarů –, žádal v prosinci 1789 dopisem u Louise von Lengefeld o ruku její dcery Charlotte. Louise von Lengefeld souhlasila 22. Prosinec 1789 písemně vstoupil do manželství.Ve stejném roce vyšlo první knižní vydání fragmentárního románu Duchovní vidoucí a Schiller se spřátelil s Vilémem von Humboldtem. Dne 22. V únoru 1790 se oženil s Charlottou von Lengefeld a byl oddán v kostele Schiller, který byl od té doby pojmenován po něm. Farářem byl jeho kolega, profesor filozofie Carl Christian Erhard Schmid. Během návštěvy u své sestry Christophine a švagra Reinwalda v Meiningenu udělil vévoda Jiří I. Friedrich Schiller titul dvorní rada. Mnoho z nich ukázalo na zlepšení kariéry a rodinné štěstí.

Již ke konci roku však Schiller vážně onemocněl. Dne 3. ledna 1791 utrpěl v Erfurtu kolaps, křečovitý kašel a dočasné mdloby. Na konci ledna a v květnu následovaly další záchyty. Schiller byl pravděpodobně nemocný tuberkulózou, ze které se nezotavil po zbytek života. Zvěst o jeho smrti se rozšířila po celé zemi a v červnu dorazila až do Kodaně, kde básník Jens Immanuel Baggesen kolem sebe shromáždil shromáždění Schillerových obdivovatelů. Když se dozvěděli, že Schiller je stále naživu, v prosinci téhož roku Ernst Heinrich Graf von Schimmelmann a Friedrich Christian von Augustenburg, členové dánského Kruhu přátel, udělili Schillerovi roční penzi 1000 tolarů, která byla omezena na tři roky – velmi vítaná úleva od životní úrovně, která Schillera dočasně osvobodila od povinností vydělávat si na živobytí, takže se mohl plně soustředit na svá filozofická a estetická studia mohl. V roce 1792 se Schiller stal čestným občanem Francouzské republiky za Die Räuber po boku Friedricha Gottlieba Klopstocka, Johanna Heinricha Campeho, Johanna Heinricha Pestalozziho, George Washingtona a Tadeusze Kościuszka. Příležitostí byla spíše Schillerova pověst rebela než jeho skutečná práce. Ačkoli zpočátku sympatizoval s Francouzskou revolucí, předvídal změnu ve vládu teroru jakobínů, kteří opovrhovali svobodou a lidskostí a hluboce nenáviděli pozdější masové popravy v revoluční Francii.

V témže roce dokončil Dějiny třicetileté války a vyšly mu díla Neue Thalia a Über die tragische Kunst. V roce 1793 následovalo pojednání O milosti a důstojnosti. 14. září se mu narodil syn Karl. V roce 1794 se Schiller setkal s vydavatelem Johannem Friedrichem Cottou, který souhlasil s vydáváním měsíčníku Die Horen a později prvního svazku Musen-Almanach, vydaného v roce 1796 Salomo Michaelisem v Neustrelitz.

Než se Goethe a Schiller stali legendární dvojicí přátel výmarského klasicismu, kteří se téměř denně navštěvovali a vyměňovali si nápady nejen v literatuře, ale i filozoficky a vědecky, pomáhali si a motivovali se, byli konkurenty. Goethe se cítil v obležení rostoucí slávy mladšího. Schiller pro něj zpočátku nebyl ničím jiným než nepříjemnou připomínkou jeho wertherovské doby a jeho vlastní, nyní již překonané Sturm und Drang. A Schiller viděl v již etablovaném Goethovi, který se mu zdál nepřístupný a arogantní při prvním setkání, které speciálně uspořádala Charlotta von Lengefeld (7. září 1788 v Rudolstadtu), "hrdého prudéra, který se musí stát dítětem, aby ji ponížil před světem". Co měli oba rivalové později společné, byla společná práce na vlastní tvorbě, protože deklarovaným smyslem tohoto přátelství bylo vzájemné povzbuzování v intenzivní výměně myšlenek a pocitů a vzájemné povzbuzování, jehož příběh nebyl ničím menším než desetiletou "praktickou zkouškou výchovné myšlenky ve věku klasicismu". Smrtí Schillera skončila pro Goetha jedna éra. Mezitím se jejich vztah stal tak těsným, že Goethe věřil, že Schillerovou smrtí ztratí polovinu svého života, dokonce i sebe – jak napsal v dopise Carlu Friedrichu Zelterovi.

Poté, co se Schiller na jaře 1794 přestěhoval do Jeny a v létě získal od Goetha příslib spolupráce na měsíčníku Die Horen, vznikla mezi nimi první přátelská korespondence. Když Schiller 23. srpna 1794 napsal Goethovi svůj druhý dopis, pozval ho Goethe v září 1794 do Výmaru a strávil v jeho domě dva týdny. Udržoval si svůj obvyklý denní režim, což znamenalo, že spal až do poledne a pracoval v noci. Goethe a jeho dlouholetá partnerka Christiane Vulpiusová, vědomi si Schillerovy konzervativní morálky, své "divoké manželství" ututlali. Christiane a její pětiletý syn August zůstali ve svém vlastním domě neviditelní. Schiller označil svůj vztah s mademoiselle Vulpius za Goethovu "jedinou nahotu" a v dopise ho kritizoval za "nesprávné představy o domácím štěstí". Goethe hovořil o svém "manželském stavu bez obřadu". Schillerova vášeň pro karetní hry a tabák znepokojovala Goetha, který někdy dokázal být vůči přátelům zlomyslný; od něj pochází i často kolovaná anekdota, že Schiller mohl psát poezii jen při vůni shnilých jablek.

V roce 1795 byla poprvé vydána kniha Die Horen. Do časopisu přispívali nejslavnější spisovatelé a filozofové té doby. Patřili mezi ně Herder, Fichte, August Wilhelm Schlegel, Johann Heinrich Voß, Friedrich Hölderlin, Wilhelm von Humboldt a jeho bratr, vědec Alexander von Humboldt. V témže roce Schiller dokončil také spis O naivní a sentimentální poezii a elegii Cesta. V roce 1796 zemřel Schillerův otec i jeho sestra Nanette. Narodil se mu druhý syn Ernst. V letech 1796 až 1800 vydával Schiller literární časopis Musenalmanach, na kterém spolupracovali mimo jiné Goethe, Herder, Tieck, Hölderlin a August Wilhelm Schlegel. V roce 1797 se Xenias objevily v Almanachu múz pro rok 1797, v němž se Schiller a Goethe společně vysmívali literárním křivdám.

V březnu 1797 získal Schiller zahradní domek v Jeně. Tam strávil léto 1797 až 1799 se svou rodinou.

Rok 1797 je známý jako "baladický rok", protože v tomto roce bylo napsáno mnoho balad od Goetha a Schillera. Zejména Schiller byl mimořádně plodný: Potápěč, Rukavice, Polykratův prsten, Rytíř Toggenburg, Cesta k železnému kladivu, Jeřábi z Ibyku; V roce 1798 následovaly balady Die Bürgschaft a Der Kampf mit dem Drachen. V témže roce bylo Schillerovi konečně doručeno osvědčení, které z něj učinilo čestného občana Francouzské republiky.

Kolem roku 1791 se v Schillerově díle stále zřetelněji projevoval vliv kantovské filozofie – zejména estetiky vycházející z kritiky soudu.

Kant překonal dogmatickou formu metafyziky, do níž měl "osud se zamilovat", svou kritikou čistého rozumu. Metafyzika, pokud se chce jevit vědecky, může být chápána jen jako kritické omezení toho, co vždy hledal zádumčivý rozum, nevyhnutelných otázek po Bohu, svobodě a nesmrtelnosti. Rozum nemůže v konečném důsledku činit určitá prohlášení o těchto idejích mimo zkušenost, jak to už dlouho tvrdí dogmatická metafyzika, ale nanejvýš ukazuje podmínky možnosti zkušenosti – a to znamená i hranice poznání. Nejsou to věci samotné, které jsou zaznamenány, ale jejich vzhled. Co si však člověk do ní vnáší sám od sebe – a priori – jsou podle Kanta formy vnímání a kategorie rozvažování. Kant od toho odlišil rozum, přesněji řečeno ideje rozumu, které mají pouze "regulativní" funkci, a proto nejsou "zastoupeny" v empirické realitě. Pouze ve formě analogie bylo možné nepřímé zobrazení. Z této perspektivy lze vysvětlit Kantovu definici krásy jako "symbolu mravního dobra". Podle Kanta nemůže být jednání založené na náklonnosti morální, protože v tomto případě byly determinanty vůle heteronomní, tedy závislé na vnějších faktorech a nemohly být výrazem svobody. Ve svobodném jednání subjekt potvrzuje mravní zákon kategorického imperativu z vhledu tím, že zprostředkovává "rozumný" pocit "úcty k zákonu".

Kantovská etika se staví proti eudaimonismu, který považuje ctnost za zdroj pocitů štěstí. Nejedná se mravně proto, aby se člověk cítil dobře, ale při vědomí svobody (autonomní spontaneity) před mravním zákonem cítí – jako důsledek, nikoli jako cíl – pocit uspokojení a radosti. Kant nazval toto potěšení z ctnosti "sebeuspokojením". Když si je člověk vědom morálních maxim a řídí se jimi – bez sklonu – cítí se "zdrojem [...] související [...] neměnná spokojenost". "Sklon je slepý a otrocký, ať je laskavý nebo ne." Dokonce i lítost se zdá být Kantovi "nepříjemná", když předchází úvahám o tom, co je to povinnost.

V Kritice soudu Kant vysvětlil krásu z hlediska jejího vlivu na subjekt a rozlišil mezi dvěma formami "potěšení". Potěšení bylo za prvé "nezištné", tj. nezakládalo se na myšlence existence krásného předmětu, a za druhé se vztahovalo k potěšení z vnitřní účelnosti krásného předmětu, aniž by bylo spojováno s praktickým záměrem – například v užívání předmětu.

Podle Kanta je svobodný úsudek o vkusu tvůrčím počinem příjemce. V roce 1791 Körner upozornil Schillera na skutečnost, že Kant popisuje krásu pouze z hlediska jejího vlivu na předmět, ale nezkoumá rozdíly mezi krásnými a ošklivými předměty. Téměř o dva roky později začal Schiller formulovat odpovědi na tyto otázky. Jako "mzdový estét" také definoval krásu jako produkt mysli v podobě umělecké krásy. V dopise Körnerovi z roku 1792 napsal, že našel "objektivní pojem krásy, nad kterým si Kant zoufá", ale později tuto naději opět omezil.

V prvním z Calliasových dopisů z 25. ledna 1793 byl Schiller konfrontován s obtížemi "objektivně stanovit pojem krásy a legitimizovat jej zcela a priori z povahy rozumu [...] téměř nepřehlédnutelný". Krása přebývá "v oblasti zdání", kde není místo pro platónské ideje. Krása je vlastností věcí, předmětů poznání, a "věc bez vlastností" je nemožná. Právě zde Schiller formuloval svůj slavný recept, že krása je "svoboda vzhledu".

Ve svém filozofickém traktátu O milosti a důstojnosti, prvním velkém projevu na Kanta, v němž formuloval své myšlenky – i když rapsodické, nikoli systematicky a deduktivně – Schiller napsal: "V Kantově morální filosofii je idea povinnosti prezentována s přísností, která z ní odděluje všechny milosti a mohla by snadno svádět slabou mysl k hledání mravní dokonalosti cestou temného a mnišského asketismu. Jakkoli se velký světský mudrc snažil bránit proti tomuto mylnému výkladu, [...] on sám [...] k tomu přesto dal silný důvod (i když možná těžko nevyhnutelný vzhledem ke svému úmyslu) přísným a křiklavým protikladem obou principů, které působí na vůli člověka." Na rozdíl od Kanta představoval ideál morálky, která se snažila spojit sklon a povinnost. Tuto možnost viděl v oblasti estetiky. Skrze umění se měly harmonicky vyvíjet duchovní a smyslové síly. Estetika je způsob, jakým je smyslná lidská bytost učiněna racionální." Je to tedy v krásné duši, kde smyslnost a rozum, povinnost a sklon jsou v souladu, a milost je jejich výrazem v nadání." Svoboda v kantovském smyslu znamená, že subjekt je osvobozen od vnějších určení a od svého vlastního zákonodárce. Pro Schillera se toto sebeurčení nyní projevuje v autonomii uměleckého díla. Zdá se, že ve své harmonii nesleduje žádný vnější účel, nýbrž jen své vlastní vnitřní zákony. Zatímco Kant definuje krásu z perspektivy pozorovatele, Schiller se také soustředí na podstatu krásného uměleckého objektu.

Schiller chtěl vytvořit koncept krásy, který by zprostředkovával přírodu a rozum, svět smyslů a svět morálky. Krása není možná bez smyslného vzhledu, ale smyslový materiál – umění – byl krásný pouze tehdy, pokud odpovídal myšlence rozumu. Krása měla být proto považována za "občanku dvou světů, z nichž jeden patří narozením, druhý adopcí; Získává svou existenci ze smyslové přírody a získává občanství ve světě rozumu." Aby se objasnil vztah mezi Kantem a Schillerem, často se odkazovalo na slavné distichonové "skrupule svědomí": "Rád sloužím svým přátelům, ale bohužel to dělám s chutí / A tak mě často rozčiluje, že nejsem ctnostný." Schiller naproti tomu nepovažoval Kanta za oponenta, ale za spojence a sám upozorňoval na "nepochopení" Kantova učení. Schiller hodnotil především souhru rozumových a smyslových prvků jinak než Kant. Zatímco Kant ji považoval pouze za jednu z mnoha povinností, Schiller ji považoval za podstatnou pro ctnost. Distichon tedy vážně neodráží Schillerův názor na Kantovu etiku.

Dne 11. října 1799 se mu narodila dcera Caroline Henriette Luisa a 3. prosince se Schiller s rodinou přestěhoval do Výmaru. V tomto roce Schiller dokončil Valdštejna a Píseň o Glockovi.

V roce 1800 dokončil práci na dramatu Marie Stuartovna a v roce 1801 na Panně orleánské. Byla publikována jeho báseň Der Antritt des neuen Jahrhundert (Začátek nového století). V roce 1802 koupil dům na výmarské Esplanádě, do kterého se nastěhoval 29. dubna 1802. Ve stejný den zemřela jeho matka. Dne 16. listopadu 1802 byl Schiller povýšen do šlechtického stavu a byl mu předán šlechtický diplom. Od této chvíle si mohl říkat Friedrich von Schiller.

V roce 1803 Schiller dokončil práci na dramatu Nevěsta messinská. Dne 18. února 1804 dokončil Viléma Tella a okamžitě začal pracovat na Démétriovi, kterou však nedokončil. 25. července 1804 se mu narodila dcera Emilie Friederike Henriette. Během této doby byl stále častěji nemocný. Několik měsíců před Schillerovou smrtí se v novinách objevila falešná zpráva, že je mrtvý. V únoru 1805 však Schiller skutečně vážně onemocněl – a 1. května se s Goethem setkal naposledy na cestě do výmarského dvorního divadla. Krátce před svou smrtí Schiller dokončil překlad klasické tragédie Jeana Racina Phèdre (1677).

Dne 9. května zemřel Friedrich Schiller ve Výmaru ve věku 45 let na akutní zápal plic, pravděpodobně způsobený tuberkulózou. Jak odhalila pitva, Schillerova pravá plíce byla zcela zničena. Ledviny byly také téměř rozpuštěny. Srdeční sval ustoupil a slezina a žlučník byly značně zvětšeny. Pitva byla provedena Wilhelmem Ernstem Christianem Huschkem a Gottfriedem von Herderem. Ferdinand Jagemann přitáhl Schillera na smrtelnou postel. Johann Christian Ludwig Klauer si vyrobil posmrtnou masku. Schillerovo tělo bylo původně pohřbeno v hrobce Jacobsfriedhofu ve Výmaru. V roce 1826 měly být nalezeny jeho kosti. Ty však již nebylo možné identifikovat. Výsledkem bylo, že kosti, které byly s největší pravděpodobností zvažovány, byly převezeny do knihovny vévodkyně Anny Amalie. Na podzim roku 1826 si odtud Goethe lebku tajně vypůjčil. Řekl to pouze svému příteli Wilhelmu von Humboldtovi, který to řekl ostatním. Při pohledu na lebku napsal Goethe báseň Bei Betrachtung von Schillers Schädel. Dne 16. prosince 1827 byly ostatky přeneseny do knížecí krypty na novém výmarském hřbitově, kde byl Goethe později na vlastní žádost pohřben "po Schillerově boku".

V roce 1911 byla nalezena další lebka, která byla rovněž připisována Schillerovi. Roky se lidé hádali o tom, který z nich je ten pravý. Za tímto účelem byl jménem Mitteldeutscher Rundfunk (MDR) a Klassik Stiftung Weimar zahájen výzkumný projekt "Kód Friedricha Schillera", v jehož rámci mělo být objasněno, zda jedna ze dvou lebek ve výmarské knížecí kryptě, která byla označena jako Schillerova lebka, je skutečně Schillerova. Na jaře 2008 bylo rozhodnuto, že ani jedna ze dvou lebek nemůže být přiřazena Schillerovi. To bylo odhaleno propracovanými analýzami DNA kostí Schillerových sester a porovnáním této DNA se zuby dvou lebek knížecích krypt.

Současně proběhla rekonstrukce obličeje na lebce, která byla dříve považována za autentickou. To vedlo k podobnosti se Schillerovou tváří, i když vědec neznal cíl projektu. Protože jsou však analýzy DNA provedené dvěma nezávislými laboratořemi považovány za jednoznačné, byla výsledku rekonstrukce obličeje věnována jen malá pozornost. Kostra, která se předtím nacházela v Schillerově rakvi, byla také prozkoumána. Jeho části mohou být přiřazeny nejméně třem různým lidem; DNA Schillerových lebek se neshoduje s DNA kosterních částí.

Klassik Stiftung Weimar se proto rozhodla nechat Schillerovu rakev v knížecí kryptě prázdnou. Základem není dále hledat pravou lebku. Vědci z univerzity ve Freiburgu také ukončili hledání skutečné lebky bez výsledku po rozsáhlém zkoumání sbírky lebek na Univerzitě Eberharda Karlse v Tübingenu.