Karel Thein Pořadí knih

Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka jako výraz přesvědčení, že určující podobou skutečnosti jsou konkrétní živé bytosti. Rozdíly mezi těmito bytostmi jsou dány různými druhy činností, které jsou té či oné živé bytosti vlastní a které se promítají přímo do její tělesné stavby. Lidská anatomie je z tohoto hlediska výrazem schopnosti myslet i možností tuto schopnost realizovat. Aristotelův výklad lidské existence má proto dvě neoddělitelné stránky: tematizaci účelu tělesných částí a výklad jejich látkové konstituce. Kniha se věnuje oběma těmto stránkám v pěti kapitolách, v nichž směřuje od tvaru a funkce lidské postavy přes vnímání a představování až k problému myšlení, které samo tělesný půdorys nemá. Zvláštní postavení člověka současně ve středu a na okraji fyzikálního světa dokládá též na vlivném motivu sepětí mezi melancholií a géniem.

Podtitul: K Platónově praktické filosofii Jaká duše, takový život, taková obec – tato klíčová premisa se vrací v řadě variací v celém Platónově díle, v němž neustále připomíná původní sepětí filosofické teorie s pestrým živlem praktických záležitostí. Cílem této knihy je představit různé ohledy tohoto prolínání, od otázky „co je ctnost“ přes hledání možnosti ideální filosofické výuky až po ustanovení zákonů, které by lidskou obec ochránily před prudkými zvraty společenského zřízení. Ať už jde o dialogy Menón či Lachés, hledající výměr ctnosti, o Ústavu a její úvahy o ideální obci, či o podrobně propracované Zákony, lidská duše a její vědění zůstává tím, co podmiňuje politické uspořádání i každodenní rozhodování jejích obyvatel. Takto morálně chápané vědění je primárně poznáním dobrého a zlého – jeho důležitost pak spočívá v tom, že je pro lidskou bytost spontánně závazné: ať už si to uvědomujeme či nikoli, naše jednání je vedeno tím, jak duše chápe povahu a rozdíl dobra a zla. Každé vědění, včetně definičního poznání ctnosti, je proto nevyhnutelně praktické.

Spojnicí tří různých studií je motiv rozvažování ve smyslu rozhodování mezi alternativami. Tímto motivem vystihuje Platón stejně tak božské jako lidské myšlení: v obou případech se jedná o rozvažování odlišné od modelu neotřesitelně téhož myšlení, vztahujícího se vždy týmž způsobem k týmž věcem. Kniha by měla ukázat, že platónský motiv nesmrtelného a nestárnoucího stavu myšlení v nás (známý z dialogu Filébos) není výrazem hotové metafyziky, ale předznamenáním pozdějšího, rovněž aristotelského rozlišení mezi praktickou a teoretickou stránkou myšlení.

Kniha doplňuje tradiční výklady platónských idejí novým pohledem, jenž vychází z ostrého rozdílu mezi tím, co lze poznat, a tím, co je možné vytvořit. Platónova teorie poznání a jeho kosmologie jsou z tohoto hlediska dvěma obory, jejichž výstřednost odráží z různých úhlů postavení člověka v kosmu. Se slavnou hypotézou idejí zacházejí tyto obory zcela odlišně, v obou případech však za předpokladu svobody lidského i božského rozumu. Díky podrobnému čtení několika platónských dialogů se ukazuje, jak lidé poznávají vlastnosti věcí a jak vzniká sám svět jako božský artefakt.

Kniha Roberta Burtona o melancholii, poprvé vydaná v roce 1621, patří k nejznámějším naučným dílům své doby. Téma melancholie má však kořeny v antické filozofii, kde jej zmiňuje již Aristotelés. Základem nauky o čtyřech temperamentech je teorie živlů, jak ji formulovali Hippokratés a Galénos. Burtonovo zpracování je unikátní, neboť se skutečně věnuje podrobnému rozboru melancholie. V souladu s literárními konvencemi 17. století však postrádá moderní systematičnost a místo toho sleduje analogie, jako je vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem a projekce temperamentu do kosmického měřítka. Dílo zůstává fascinující a čtivé: melancholie, pokud se stane základní dispozicí člověka, odráží svět bez pevného řádu, což vede k pocitům nevyléčitelné choroby, jež se šíří na celé království a svět. Burtonův traktát není pouze „melancholický“; autor se snaží čtenáře poučit a pobavit. Zajímá se o astronomii, která není oddělena od astrologie, a prezentuje myšlení Shakespearových hrdinů, včetně vlivu hudby na lidskou mysl. Jeho dílo se stalo základním pramenem pro většinu následujících zpracování tohoto tématu.

Eseje Karla Theina představují v českém kontextu ojedinělou recepci filmových děl. Jeho texty nejsou tradičně pojímanou recenzí, ale vždy vážným pokusem postihnout filmovou tvorbu v její celistvosti a významových vztazích k ostatním uměleckým druhům. Kniha je rozčleněna do tematických okruhů týkajících se povahy filmového obrazu, periodizace vnitřně různorodých dějin filmu a kategorizace filmových žánrů. Tyto otázky si autor klade v souvislosti s konkrétními tituly, které jsme za poslední léta mohli jako diváci zhlédnout. Autor byl za tuto knihu vyznamenán Cenou F. X. Šaldy za rok 2002. Cenu uděluje Nadační fond Společnosti F. X. Šaldy za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a publicistiky.

Monografie o stoické filosofii z pera slavného znalce antické filosofie. Přeložil Karel Thein.

Autor představuje své myšlenky o Evropě, jejím vývoji, kultuře a společnosti. Zamýšlí se nad významem evropanství, stejně jako nad funkcí náboženství v minulosti a současnosti.