Lev Vygotskij

Lev Semjonovič Vygotskij, Лев Семёнович Выготский, vlastním jménem Lev Simchovič Vygodskij, rusky: Лев Симхович Выгодский; (17.11.1896 — 11.6.1934) byl sovětský psycholog. Zakladatel marxistické výzkumné tradice studia vyšších psychologických funkcí a budování avantgardní futuristické „vědy o nadčlověku“ (o „novém člověku“) komunistické budoucnosti o nové psychologické teorii vědomí. Narodil se v městě Orša, ležícím na Dněpru, dnes na území Běloruska, tehdy patřícím Carskému Rusku. Dětství strávil v Gomelu, univerzitním městě, v němž byl jeho otec bankovním úředníkem. V početné rodině vládlo kulturní a uměnímilovné klima a tak si mladý Vygotskij brzy osvojil němčinu a jeho oblíbeným básníkem se stal zejména Heinrich Heine. Již při s tudiích na gymnáziu se Vygotskij intenzivně zajímal o literaturu a divadlo – což se později odrazilo v jeho pracích – a projevoval nadání k vyššímu studiu. Ukončil gymnázium se zlatou medailí, a v roce 1914 zahájil studium práv na moskevské univerzitě, kde promoval v roce 1917. Avšak v právní vědě nenašel zalíbení a souběžně studoval psychologii, filozofii a historii na vynikající Šaňavského univerzitě, což byla nestátní instituce s vysokou prestiží.

Zájem o psychologii Vygotského již neopustil, naopak se prohluboval. Po studiích působil jako učitel historie a literatury v Gomelu, kde svou iniciativou přispěl k vytvoření psychologické laboratoře na učitelském ústavu. Během sedmiletého působení, ve svých přednáškách, zde položil základ ke svým pozdějším psychologickým pracím. Intenzivně pracoval, vyučoval, přednášel, publikoval, přestože nebyl v dobrém zdravotním stavu – později onemocněl tuberkulózou. Stále studoval, zejména práce S. Freuda, I. P. Pavlova a dalších psychologů, ale také ruskou a zahraniční lingvistickou produkci. V té době se také oženil a z manželství se narodily dvě dcery.

Přelomem v profesní dráze Vygotského se stal rok 1924, kdy vystoupil s referátem na Druhém všeruském psychoneurologickém kongresu v Leningradě. Vygotského prezentace zaujala mnohé odborníky natolik, že tehdejší renomovaný vědec, ředitel Psychologického ústavu v Moskvě K. N. Kornilov, nabídl mladému a dosud neznámému Vygotskému místo ve svém ústavu. Vygotskij tam v roce 1925 dokončil svou disertaci Psychologie umění.

Nastalo velmi produktivní, bohužel předčasně ukončené období Vygotského vědecké dráhy (1924–1934). Nejen sám pracoval s obrovskou intenzitou, ale brzy kolem sebe shromáždil a vedl skupinu mladých talentovaných vědců a studentů, mezi nimiž byli zejména pozdější profesoři Alexander R. Lurija (1902–1977) a Alexej N. Leonťjev (1903–1979). Podle různých svědectví (jak je ještě stačil vypátrat a zaznamenat Wertsch, 1985) to bylo neobyčejně aktivní a produktivní období Vygotského týmu.

Vygotskij byl především velmi inspirujícím „ideovým vůdcem“ pro tehdejší mladé psychology, kteří se kolem něho sdružili. Kromě již zmíněných Luriji a Leonťjeva mezi nimi byli L. I. Božovičová, A. V. Zaporožec, P. I. Zinčenko a další. P. J. Galperin, pozdější významný odborník v pedagogické psychologii, vzpomínal, jak se Vygotského přednášky setkávaly s tak velkým zájmem, že se studenti mnohdy ani nevešli do posluchárny. Co bylo na Vygotském tak přitažlivého pro mladé vědce?

Dnes je to už stěží představitelné, ale v období druhé poloviny dvacátých a počátku třicátých let vládlo mezi mnohými ruskými intelektuály (pokud ovšem neemigrovali, jako např. světoznámý lingvista Roman Jakobson, jenž odešel do Československa) značné nadšení. I psychologové jako Vygotskij či Lurija žili v očekávání, že nový socialistický stát změní společnost k lepšímu, a proto věnovali jeho podpoře mnoho sil a tvůrčího potenciálu (Wertsch, 1985). Zejména pro psychology orientované na edukační problémy představovalo toto období obrovskou výzvu k tomu, aby svou vědu zapojili do služeb praxe. Jednou z nejnaléhavějších potřeb tehdy bylo odstranění negramotnosti, jež byla obrovská jak v rozsáhlém území Ruska, tak ještě více v středoasijských a zakavkazských teritoriích, která byla postupně anektována sovětskou mocí (již dříve ovšem byla součástí carského Ruska).

V té době byla pozornost Vygotského skupiny věnována studiu vývoje řeči dětí žijících v různých sociokulturních prostředích. Zejména Lurijova výzkumná práce Řečové reakce dítěte a sociální prostředí, publikovaná ve sborníku Řeč a intelekt vesnického, městského a bezprizorného dítěte (Lurija, 1930), předběhla o několik desetiletí výzkumy, které se pak od šedesátých let 20. století začaly intenzivně rozvíjet v psycholingvistice a sociolingvistice na Západě.

Sám Vygotskij pracoval velmi usilovně na teorii psychologie, zaměřené k problémům učení a školního vzdělávání, k problémům zdravotně handicapovaných dětí aj. V roce 1925 začal budovat Laboratoř psychologie pro abnormální děti, z něhož později vznikl Ústav defektologie Akademie pedagogických věd. Organizoval empirické výzkumy dětí, přednášel a psal, cestoval po Rusku, kde pomáhal zakládat psychologické laboratoře a pobýval několik měsíců v Uzbekistánu, kde instruoval učitele a psychology na První středoasijské univerzitě v Taškentu. Část Vygotského skupiny přesídlila v roce 1930 do ukrajinského Charkova a Vygotskij sám cestoval mezi Moskvou, Leningradem a Charkovem, kde přednášel. Namáhavé cestování vyžadovalo čas a energii a zřejmě působilo neblaze na dosti chatrné Vygotského zdraví.

Důležitým okamžikem pro Vygotského bylo seznámení s pracemi švýcarského psychologa Jeana Piageta (1896–1980). Vygotskij byl Piagetovými teoriemi inspirován, ale zároveň jej stimulovaly ke kritice. Redigoval ruský překlad Piagetovy knihy Le langage et la pensée chez l‘enfant (rusky 1932), k níž napsal obsáhlý úvod. Vedle Piageta jej oslovovaly práce Bühlerovy, Köhlerovy, Freudovy a jiných západoevropských vědců – zřejmě v této periodě sovětské vědy mu ještě byly dobře přístupné – a psal o nich stati a recenze. Stýkal se s lingvistou N. J. Marrem, s režisérem S. M. Eizenštejnem a pravděpodobně byl v kontaktu s představiteli či následovníky ruské formální školy – hnutí v teorii literatury a lingvistiky, které zdůrazňovalo významnost komunikačního zakotvení v objasňování jazyka a literárního díla (např. M. M. Bachtin, 1928, 1980).

Koncem dvacátých let Vygotskij spolu s Lurijou podnikl cestu do USA, na psychologický kongres v New Havenu (Connecticut) a na základě kontaktu s americkými psychology později publikoval stati v časopise Journal of Genetic Psychology (1929) a jinde.

V posledních letech svého života pracoval Vygotskij usilovně na knize Myšlenije i reč, jejíž poslední kapitoly diktoval k stenografickému zápisu. Vydání knihy se však nedočkal – jeho zdraví se rapidně zhoršovalo. Skonal 11. června 1934, byl pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Ačkoliv se Vygotskij dožil jen necelých 38 let, vytvořil asi 180 prací – knih, statí, učebních textů. Vydalo to později na šest svazků jeho sebraných spisů. Ovšem osud Vygotského díla byl neblahý. Zanedlouho po jeho úmrtí se politická situace v SSSR rapidně zhoršila. Přicházely další vlny Stalinových čistek, ve vědě zavládl duchovní teror spojený v mnoha případech i s fyzickou likvidací zastánců režimem neschválených myšlenkových proudů. V roce 1936 bylo vydáno smutně proslulé stranické usnesení O pedologických úchylkách v soustavě lidových komisariátů vzdělávání, které potlačilo dosavadní poměrně pestrý repertoár teorií a metod v sovětské psychologii a pedagogice. Předmětem ideologické kritiky se staly i Vygotského práce. Byly odstraněny z psychologie, v níž byla oficiálně nastolena Pavlovova teorie dogmatickém pojetí. Pracovníci Vygotského týmu byli rozprášeni na různá místa a byli nuceni o Vygotském na dlouhá léta mlčet.

Teprve v roce 1956 nastala změna – v Moskvě byly publikovány Vybrané psychologické výzkumy (Vygotskij, 1956), k nimž Vygotského žáci A. N. Leont´jev a A. R. Lurija napsali rozsáhlou studii o jeho díle, a v tomto vydání byla publikována také práce Myšlení a řeč. Samostatně byla pak vydána jeho významná kniha Psychologie umění (Vygotskij, 1965). Později, v osmdesátých letech 20. století, byla publikována většina Vygotského prací jako souborné dílo v šesti svazcích (Vygotskij, 1982–1984).