Alice Jedličková Pořadí knih

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století. Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativu a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný. V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace jako František Pravda či Prokop Chocholoušek. Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, ale vypravěč jej ujistí, že tomu šťastně unikne. Autorky publikace popisy vždy četly se zalíbením, protože se jim stávaly „viditelnými“. Tato zkušenost je vedla k záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu a učinit jej „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace usiluje o rehabilitaci popisu, který je v literárních analýzách často opomíjený a v čtenářské praxi podceňovaný. Děje se tak vlivem stereotypních hodnotových označení, jako je nudný popis oproti napínavému vyprávění nebo hendikepující statičnost popisu ve školním slohu. Kostru publikace tvoří kapitoly, které osvětlují popis z různých perspektiv, včetně stylistiky, naratologie a vizuálních studií. Poetika popisu, ilustrovaná analýzami klasické i současné prózy, se mění v estetiku, zaměřující se na podmínky a procesy čtenářského vnímání. V centru pozornosti jsou pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu chápat poetiku jako intermediální.

Na popis jako slohový úkol ve škole možná leckdo nevzpomíná rád. Přesto nejspíš nepopře, že jej často potřebujeme i v každodenních hovorech. Málokdo z nás si ovšem uvědomuje, jak vlastně běžně popisujeme a jak velkou roli při tom hrají okolnosti komunikace. Sondu do všednodenní řeči i námět k sebereflexi nabízí studie Jany Hoffmannové o „nepřítomném popisu“. Lingvistika je přitom jen jedním z oborů zastoupených v této publikaci: nad společným tématem se sešli zástupci nejrůznějších disciplín a teorií – analytické filozofie a teorie fikcionality, lingvistiky a literární historie, teorie literatury a poetiky, dějin umění a teorie intermediality. Nad tím, do jaké míry je přípustné přenášet komunikační funkce popisu do rozumění světu literárního díla, se z pozice teorie fikčních světů zamýšlí Petr Koťátko. Žádný čtenář patrně nepochybuje o tom, že vyprávění má vždy svého více či méně zřejmého vypravěče. Ovšem zda se popis může chlubit svým „deskriptorem“, je třeba se teprve přesvědčit (v české próze ověřuje Stanislava Fedrová), podobně jako o tom, nakolik se dají popisné formy uplatnit coby nástroj poetiky: ať už historické (jak v interpretaci Gautierova Kapitána Fracasse ukazuje Zdeněk Hrbata) nebo intermediální (temporální principy i náladový půvab básnické ekfráze zkoumá Emma Tornborgová). Vychází v české a anglické jazykové verzi.

Tři příklady uvedené na samém počátku této studie nám mohou posloužit jako výchozí vodítka. Všechny tyto příklady - matrjošky, Mozartova symfonie a pták Noh - odkazovaly k nepřítomným fenoménům a sloužily k jejich identifikaci jakožto alternativ k příslušným lexémům, o nichž jsme (pro účely naší argumentace) předpokládali, že jsou neznámé, dočasně nedostupné nebo nedávají dostatečný smysl. Jelikož nepřítomnost daným předmětů znemožnila přímou identifikaci pomocí deixe, byly k odkazování využity některé z jejich vlastností. Popis, jak se zdá, má zřejmě referenční funkci, ale referenci uplatňuje zvláštním způsobem, který dovoluje identifikaci objektu nebo jevu, o nějž se jedná.

Kolektivní monografie navazuje na publikaci Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění z roku 2011. Mezioborovou perspektivu získává především díky pohledům estetika Karla Stibrala, antropologa a kulturního geografa Přemysla Máchy, kunsthistorika Petra Tomáška a historika architektury Martina Strakoše; literárněvědné uvažování o fenoménu krajiny, jež v knize převažuje, našlo svá ohniska v oblasti starší české literatury, v rámci realismu jako uměleckého směru a zobrazovací metody nebo v šířeji pojatém regionálním záběru. Úvod obsahuje přehled dosavadního domácího humanitně zaměřeného bádání o krajině, v závěru jsou hledány souvislosti mezi představenými aspekty a jednotlivými autorskými přístupy. Vedle sebe se zde mj. ocitají autoři barokní, Zeyer, Klostermann a Rais s Josefem Knapem, Květou Legátovou či Garym Snyderem, obrazy industriálního Ostravska sousedí s krajinami reprezentujícími Beskydy a Jeseníky.

Rozšířené a přepracované vydání originální encyklopedické příručky, kterou v osmdesátých letech inicioval Vladimír Macura. Jejím záměrem je představit vědecké koncepce, jež zásadně ovlivnily myšlení o literatuře ve 20. století. Vybrána byla jak díla kanonická, ale stále diskutovaná a aktualizovaná, tak podnětné práce z posledních let, a to nejen z literární vědy, ale i lingvistiky, filozofie, mediálních studií či psychologie. Publikace usiluje – v souladu s titulem – být průvodcem studentům i ostatním zástupcům nejen filologických, ale také dalších humanitních a sociálních disciplín, jako jsou teorie kultury, mediální studia, teorie výtvarného umění, historie, genderová studia ad. Důvod je zřejmý: literárněteoretické koncepty posledních desetiletí se v těchto oborech často staly zásadní inspirací metodologických posunů. Celek uvozuje studie literárního teoretika a historika Aleše Hamana, která v diachronním průřezu shrnuje hlavní metodologické trendy a poskytuje čtenáři vodítko při hledání vazeb mezi jednotlivými vědeckými koncepty.

Intermedialita je dnes módní metoda, zatímco poetika poněkud vyšla z módy. Právě tyto dva přístupy však spoluautoři publikace organicky sklenují ve zkoumání příběhu, jak se realizuje v jednotlivých uměních a médiích nebo v jejich vzájemných vazbách. Sledují tak například proměny renesančního příběhu Beatrice Cenci v evropské a americké literatuře a výtvarném umění či v nedávném Lynchově filmu Mulholland Drive nebo posuny v seriálových verzích adaptacích klasických (např. Dickensových) děl, k nimž dochází v závislosti na vývoji televizní technologie či změnách požadavků veřejnoprávní televize. Mezioborový přístup kombinující vědění a metody dějin umění, literární a filmové vědy či mediálních studií však neznamená, že kniha je určena jen zástupcům těchto oborů - její autoři se snažili psát tak, aby oslovili nejen ty, kdo hranice oborů překračují, ale šíře i ty, kdo se prostě zajímají o výtvarné umění, literaturu, film - a v televizi se jen nedívají na obrázky, ale přemýšlejí, jak asi bude vystavěn další díl seriálu...

Jak vzniká v průběhu četby představa prostoru? Jaké podmínky pro to vytváří vyprávění? Poskytuje literární teorie koncepty, které by nám dovolily tyto procesy a jejich předpoklady rozkrýt? Do jaké míry tu spolupůsobí čtenářova vnímavost vůči okolnímu světu, ba dokonce jeho fyzická zkušenost? Uplatňuje se v tomto procesu kromě znalosti literárních konvencí i čtenářova obeznámenost s dalšími formami umělecké reprezentace prostoru, například malířstvím? Nebo lze vzájemný vliv literárního a výtvarného zobrazení sledovat jen v textech, jejichž autoři byli v přímém kontaktu s výtvarným uměním či jeho tvůrci? Nejrůznější alternativy vzájemného vztahu literární a vizuální prostorovosti ukazuje autorka knihy na prózách J.K. Šlejhara, F. Langera, M. Pujmanové ad. K jejich podstatě pak směřuje zkoumáním vyprávěcích strategií a strukturních analogií umělecké reprezentace, v návaznosti na někdejší podněty Borise Uspenského i aktuální intermediální studia. Obrazový doprovod je organickou součástí interpretací a přibližuje výklad i milovníkům výtvarného uměn

Hrdina proslulého Lodgeova univerzitního románu Morris Zapp tvrdí, že vědecké konference jsou tu proto, aby udržovaly akademický provoz a poskytovaly příležitost k zábavným setkáním. Otevřené společenství začínajících bohemistů a slovakistů z Čech, Slovenska, Polska a dalších zemí už od roku 2002 toto stanovisko na setkáních pražského Ústavu pro českou literaturu AV ČR pravidelně prověřuje. Dospělo mezitím k závěru, že konferenční jednání jsou neméně užitečnou příležitostí zamyslet se například ve srovnávací perspektivě nad obrazem dějin v obou spřízněných literaturách, nad vývojem žánrů, nad možnostmi, jež literatura poskytuje k zachycení naší zkušenosti času a prostoru, nebo nad tím, jakou inspiraci nabízí literárněvědnému bádání - a nejen jemu - dílo a osobnost Vladimíra Macury. K jeho sémiotickým pracím i lidskému odkazu se sborník vybraných studentských prací z let 2002-2009 přihlašuje i svým titulem. (výběr příspěvků ze studentské literárněvědné konference 2002-2009 Stanislava Fedrová, Alice Jedličková (eds.))

Autoři jednotlivých studií nahlíží vztah naratologie a teorie fikce, logiky a vyprávění, zabývají se hlasem vypravěče ve filmové adaptaci literárního díla, zkoumají vývoj narativu v české literatuře z pohledu kritiky 60. let, interpretují řadu zajímavých literárních děl (české a světové literatury, kde je vyjádřeno téma šoa z pohledu viníka), dále představují širší mezioborové vazby, sémiotické a literárněvědné přístupy.