Adéla Gálová Knihy

Maďarský bohemista, literární vědec, estetik a vysokoškolský pedagog István Vörös je především básník, třebaže doma i v zahraničí jsou oceňovány i jeho prózy a dramatické texty. A básník je to nápaditý, hravý, nekonvenční. Všechny uvedené kvality zcela samozřejmě a přirozeně uplatňuje rovněž ve svých odborných reflexích. Sám je označuje za myšlenkové experimenty oscilující mezi studiemi a eseji. Jejich důležitou vlastností je pak permanentní sebereflexe, komentování vlastních postupů a výkonů. Ne nadarmo se Vörös považuje za postmodernistu, autohermeneutika patří k základním rysům tohoto fenoménu.

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Životopisná próza vynikajícího maďarského spisovatele a básníka romského původu Tamáse Jónáse (1973) vyšla v roce 2013. Kniha představuje cyklus intimních, silně lyrizovaných příběhů z dětství, jejichž vůdčím motivem je vzpomínka na otce. Ten je v próze přítomen jako princip i strašák, vzor i antivzor, a především jako adresát komplikované synovské lásky. Péter Esterházy charakterizoval Tamáse Jónáse slovy „Tamás Jónás je plný příběhů o chudobě, o pocitu bezmoci, o bolesti, o lásce, o tělu, o bohatství a da capo: o chudobě – je plný příběhů a je plný nadání“.